Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> města

Athény

15.11.2004 - Zdeněk Šafrata

foto

Počátky dějin Athén tonou v mlhách šedého dávnověku, o němž nic jistě a jednoznačně nevíme a jehož mýty a ústní podání si protiřečí. Avšak osídlení těchto míst potvrzují pozůstatky z mladší doby kamenné, odkryté na svazích a při úpatí Akropole.
Mluví se o iónském obyvatelstvu země, jež zde tu a tam žilo a jehož pojmenování bylo odvozováno od praotce Ióna. To ale stojí v protikladu vůči pověstem a památkám, dokazujícím existenci různých předřeckých národů, především Pelasgů, žijících v Řecku již dlouho před Ióny a ostatními indogermánskými kmeny. Ti postavili nejstarší hradbu, Pelasgikon, jejíž stopy je možno ještě dnes nalézt jižně od Propylají a v jiných částech Akropole, a dali též prvotní jména horám a řekám Attiky, která se zachovala dodnes: Hymetos, Lykabetos, Illisos atd. V polovině 2. tisíciletí př. Kr. se objevuje význačný král Kekrops. Praví se, že pocházel z Egypta, ale také tato informace odporuje pověsti, představující jej jako člověka s hadím ocasem, na dotvrzení, že byl hrdinou Attiky. Attika byla tehdy rozdělena mezi 12 malých měst, z nichž nejdůležitějšími byly Kekropia (později Athény), Eleusis a marathonské Tetrapolis. Zdá se, že v těchto dobách (Kekropsových) místo Poseidonova kultu nastupoval kult bohyně Athény, ochránkyně města, jenž mu dal i nové jméno.

Jeho nástupci a pokračovatelé, Pandion, Erechtheus, Aigeus a Théseus, byli významnými panovníky a značnou měrou přispěli k výstavbě a pokroku země. Ti všichni obývali palác na Akropoli, tam, kde později byl vystavěn Erechtheion a kde někteří z nich byli i pohřbíváni. Na nejvyšším městském pahorku, Akropoli, sídlil král, zvaný Anax, zatímco lid žil v blízkém okolí a na opevněném kopci hledal jen ochranu před nepřítelem. Jako pevnost sloužila Akropole nejen v mykénských dobách,1 nýbrž ještě další mnohá staletí a v těžkých dobách athénských dějin byla útočištěm obyvatel.

Z králů této epochy je za zakladatele města považován především Théseus, který jej osvobodil od krvežíznivého Mínoa, vládce Kréty, a proslavil se mnoha hrdinskými činy. Jemu se také připisuje sjednocení (synoikismos) menších sídel Attiky pod žezlem vládce Akropole. Po Théseově smrti království upadalo a za Kodrose,2 který padl jako hrdina při obraně Athén proti Dórům, definitivně zaniklo. Tehdy lid rozhodl, že nikdo není hoden stát se jeho nástupcem a místo království zavedl oligarchii.

V následujících staletích politické vření neustávalo. Vzájemnými rozpory mezi aristokraty a chudými sedláky, kteří se také chtěli podílet na vládě, se město rozdělilo. Drakontovy zákony,3 považované za nadmíru přísné, zůstaly bez úspěchu.

Ztroskotal i pokus Kylonův o znovuzřízení království. Konečně roku 594 př. Kr. vstoupil do politiky moudrý Sólon a zavedl nový zákoník, založil čtyřsetčlenný parlament, lidové shromáždění (helaia), vrchní soud a upravil problém dluhů chudých vůči bohatým. Zákoník zůstal zachován dokonce za Peisistrata, který se třikrát (r. 560 - 528 př. Kr.) násilím zmocnil vlády. Tento obratný muž navzdory své absolutní moci (tyranii) byl vynikajícím politikem. Pomáhal chudým, podporoval vzdělání a umění a okrášlil město mnoha památníky. Na Akropoli, která se koncem království po čase stala místem úcty, postavil Propylaje a ozdobil starý Athénin chrám, jehož zbytky se nacházejí před Erechtheionem. Vybavil ho především sloupovou síní a ve štítu plastikami, představujícími hrdinské činy Athéniny. Ukolébáni dobrými výsledky Peisistratovy vlády, souhlasili Athéňané bez odporu s nástupnictvím jeho synů Hippiase a Hipparcha, aby teprve potom poznali co to znamená, když vláda nespočívá v rukou lidu.4 Po zavraždění Hipparchově rukou šlechticů Harmodia a Atristogeitona ukázal Hippias pravou tvář tyranie. Roku 510 př. Kr. byl Alkmaionovci svržen a uprchl do Persie ke dvoru Dareia, kterého vybízel ke vpádu do Řecka. Alkmaionid Kleisthenes doplnil Sólónovu ústavu, zvýšil počet poslanců na 500 a připravil nástup Periklovy demokracie. 5

V roce 490 př. Kr. se perský král Dareus rozhodl potrestat Athéňany, kteří podporovali povstání řeckých měst v Malé Asii. Jeho početné vojsko přitáhlo k Marathonu, kde vyčkávali Athéňané, posíleni pouhou tisícovkou Platajců, pod velením vojevůdce Miltiada. Tehdy "rozbili u Marathonu za Řecko bojující Athéňané zlatem oděnou válečnou moc Médejských".
O deset let později přišli Peršané znovu, vedeni novým králem Xerxem a tentokrát i lépe připraveni. Jak známo, vtrhli do Athén, dobyli Akropoli a město vyplenili. Xerxés poté vyplul na Egejské moře, kde nakonec musel přihlížet zničení své flotily v mořské úžině u Salamis athénským vládcem a námořním stratégem Thémistoklem. Tento prozíravý politik, předvídající jednak roztržku se Spartou, na druhé straně však věřící, že budoucnost Athén je na moři, opevnil město i Pireus nedobytnými hradbami, vybudoval přístav a učinil Athény námořní velmocí. Kimón, který se stal jeho důstojným nástupcem v úřadu regenta (archon), pokračoval v jeho díle dostavbou opevnění. Dále následoval veliký Perikles, zvaný Olympský, neboť při svých projevech "blýskal a hřměl, až tím bylo celé Řecko uchváceno". Lid jej zvolil r. 461 př. Kr. a za jeho panování, trvajícího až do jeho smrti v r. 426 př. Kr., dosáhla moc města a hlavně kultura, vzdělání a umění vrcholu svého věhlasu a rozkvětu, zatímco současně byla dokončena a upevněna demokratická forma vlády. Ale co Perikles a jeho umělečtí spolupracovníci, Feidias,6 Mnesikles, Iktinos, Kalikrates a další neúnavně tvořili, byla výstavba úžasných památníků na Akropoli, jejichž lesk ještě dnes uchvacuje celý civilizovaný svět. Tehdy byla Akropole jednou velkou svatyní, kde byla uctívána hlavně Athéna, bohyně moudrosti, práce, umění a míru, ale také války, jíž město vděčilo za vítězství. Mezi Erechteionem a Propylajemi stála obrovská bronzová socha Athény, vysoká 16 m, která také byla dílem Feidiovým. Byla to Athéna Promachos nebo-li Polias, ochránkyně města. Nejznámější však tato bohyně byla jako Pallas Athéna, jíž se nepřátelé lekali, sotva svým kopím pohnula.

V 5.stol. př. Kr. dosáhla rozkvětu také všechna odvětví slovesného umění, tak na př. dějiny díly Hérodotovými a Theuklidovými a konečně i athénské básnictví, drama, díly Aischylovými, Sofoklovými a Euripidovými.

Toto nádherné století vítězství, slávy a duchovních vymožeností skončilo válkou Athén se Spartou. Tak zvaná peloponneská válka 7 (431 - 404 př. Kr.), která skončila porážkou Athén, znamenala konec rovnováhy v politickém životě, zničení námořní a pozemní armády, záhubu celého Řecka. Přesto však athénská kultura pokračovala Platónem, Praxitelem, Xenophonem a Demosthénem. Byl to lesk této kultury, která později oslnila Alexandra Velikého, který, ačkoliv Athéňany a jejich spojence r. 338 př. Kr. u Chaironeia porazil, Athény respektoval a poctil tím, že štíty z bitvy u Granika poslal k zavěšení na průčelí Parthenónu. Ale i po velkých výbojích Alexandrových, v dobách, které do dějin vstoupily jako "hellénistické", prokázali mnozí vládci svůj obdiv k městu Pallas Athéninu velkorysými nadacemi, jako na př. Eumenes a Attalus z Pergamonu a Ptolemájovci z Egypta.

Římané dobyli Řecko r. 146 př. Kr. V prvních letech římské vlády postihla Athény mnohá neštěstí, především když Sulla r. 86 př. Kr. zpustošil město a přístav Pireus a uloupil nespočet uměleckých děl, která odeslal do Říma. Navzdory tomu Athény v dobách císařství, hlavně ve 2. stol. po Kr., nabyly opět své někdejší nádhery. Ozdobeny byly, díky velkorysým darům svých ctitelů, především Hadriánových, ale i soukromých osob, jako byl na př. Hérodés Atticus, mnoha památníky a chrámy, a dostalo se jim i vodovodu.

Jinou katastrofu zažilo město vpádem hord germánských Herulů r. 267 po Kr., přece však, zvláště po této události, platilo stále ještě, díky své zářící minulosti a svým proslulým školám rétoriky a filosofie, za duchovní centrum antického světa. Věhlas Athén pohasíná zrušením těchto škol císařem Justiniánem v roce 529. Pomalu se mění v provinční město a následují tak osud Řecka. Jeho dějiny byly v pozdějších staletích zcela opomíjeny. Vláda byzantinců nebyla Athénám příznivá. Latinci, Katalánci, Benátčané, Florentinci a Turci, kteří v Athénách postupně vládli, jejich dějiny neznali a proto ani netušili, na jak posvátných místech si na Akropoli zřizují své paláce, harémy, administrativní budovy a zbrojnice. A tak války, fanatizmus a nevědomost zanechaly na mistrovských dílech antické řecké kultury své strašné stopy.

Roku 1821 vypuklo řecké osvobozenecké hnutí. Když byly Athény roku 1834 prohlášeny za hlavní město Řecka, měly sotva 200 obyvatelných domů, Akropole byla kupou rozvalin. Brzy ale byly zahájeny úklidové a restaurační práce, přičemž se Athény začaly zpočátku pomalu, později však téměř explozivně rozrůstat a dnes jsou velkoměstem, které s Pireem a předměstími dohromady čítá přibližně 4 miliony obyvatel.

KOLEM AKROPOLSKÉ SKÁLY

Vkročí-li návštěvník na území Akropole, zdrží se asi před vstupem do Propylájí na okamžik na malé terase pod památníkem Agrippovým. Tady jeho pohled spočine na začátku postranního schodiště, vedoucího k pramenu Klepsydra, který svou vodou od pradávna zásoboval celou Akropoli.

Dole, při úpatí skal, leží trosky antické Agory, Theseion a opodál vlevo pahorek Areopagos, zasvěcený pozemským božstvům a později bohu války Aresovi. Na tomto pahorku se sešel první athénský soud. Jak známo, podle Aischylovy tragédie 8 stanul před ním Órestés, který zabil svou matku Klytaimnéstru a jejího milence Aigistha. Apoštol Pavel na tomto historickém pahorku pronesl svou proslulou řeč o "neznámém Bohu" a areopag Dionýsos, který se později stal ochranným světcem Athén, zde jako první přijal křest.

Asi 500 m západně od Akropole leží tři pahorky. Z leva první z nich byl zasvěcen můzám, ochránkyním věd a umění. Dnes je znám jako Philopappos, neboť na jeho vrcholu se nachází mauzoleum, které Athéňané v 2. stol. po Kr. postavili římskému vládci Syrie, Gaiu Juliu Antoniu Philopappagu, jenž byl obdivovatelem a příznivcem Athén.

Druhý pahorek, Pnyx, je posvátné místo lidových shromáždění (ekklesia), kde občané poprvé v dějinách lidstva dosáhli volebního práva. Po 30 let se tam scházeli, aby se usnášeli a rozhodovali o obecních záležitostech. Tady také pronášeli své proslulé projevy Periklés, Aristidés, Thémistoklés a Démosthenés.

Třetí se nazývá Vrchem Nymf. Na jeho vrcholku byla r. 1842 postavena hvězdárna. Když nyní návštěvník stane na východní straně skály, spatří centrum Athén, pahorek Lykabettos a jihovýchodně asi 1000 m vzdálený Panathénajský stadion, který byl vybudován za vlády Lykurga ve 4. stol. př. Kr. z kamene a Héródem Attikem ve 2. stol. po Kr. z mramoru. V letech turecké nadvlády byl zničen a ke konci minulého století obnoven národním dobrodincem G. Averoffem čerstvě vytěženým mramorem, aby se tam v r. 1896 mohly konat první novodobé olympijské hry.

Při úpatí Akropole leží malebné staré město, zvané Plaka. V Lysikratově ulici tam stojí další půvabný antický památník, lidově nazývaný Lampa Diogenova, ve skutečnosti chorégický Památník Lysikratův. Chorégové byli bohatí Athéňané, kteří hradili náklady na provoz představení v Dionýsově divadle a mezi sebou navzájem soutěžili, kdo nabídne lepší provedení. Vítěz získal měděnou nebo pozlacenou trojnožku. Jedním z takových chorégů a vítězů byl Lysikratés, který tento památník nechal postavit r. 334 př. Kr., aby tam mohl vystavovat jemu propůjčené trojnožky.

PROPYLAJE

Vchod na Akropoli už od mykénských dob vedl od západu. V letech Peisistratových byla Akropole jednoznačně prohlášena za kultovní místo. Tehdy byly staré svatyně přestavěny a na místě původního vchodu zřízen nádherný propylon (hala s branami). Toto stavení bylo během perského vpádu r. 480 př. Kr. zničeno a dnes zůstalo zachováno jen několik částí základů v jihovýchodní části Mnésiklových Propylají. Řekové používali výraz propylon v jednotném čísle pro jednoduchou předsíň u vchodu do chrámu nebo budovy, propylaje pak v množném čísle pro komplex monumentálního vchodu s mnoha branami, jako na akropolích v Eleusis a v Epidauru.

Akropolské Propylaje byly zřízeny za časů Periklových náhradou za Peisistratův propylon. Jedná se o velikou působivou stavbu, hodnou posvátnosti skal a překrásných památníků, jimiž jsou ozdobeny. Jejich krása je rovnocenná s Parthenonem, byly oslavovány básníky a spisovateli, přáteli ale i nepřáteli Athén. Epameinóndás tvrdil, že kdyby Théby měly athénské Propylaje, byly by právě tak krásné. Stavba Propylají probíhala v letech 437- 432, ale pro nebezpečí peloponneské války zůstaly nedokončeny. Na vnější stěně zůstaly neodstraněny zvedací výstupky, sloužící pro dopravu, zvedání a usazování mramoru a štíty zůstaly bez plastik. Jako všechny ostatní památníky na Akropoli, jsou i Propylaje postaveny z pentelského bílého mramoru,9 přičemž na mnoha místech šedý mramor z Eleusis přerušuje bílou jednotvárnost a zároveň zdůrazňuje architektonickou strukturu. Stavba o délce 74 m se rozprostírá téměř po celém západním svahu Akropole.

Sestává z ústřední části se dvěma křídly, jedním na severu, druhým na jihu. Centrální budova je dvěma řadami sloupů rozdělena do tří lodí a mramorovou zdí v pravém úhlu do dvou front, východní a západní. Každou z nich tvoří šest dórských sloupů s jedním štítem. Tato kombinace dórského slohu s iónským je jedním z prvků, propůjčujících tomuto architektonickému výtvoru jeho symetrii a soulad. Vstupní fronta je přerušena pěti branami. Největší z nich, střední, byla považována za hlavní vchod ke Svaté cestě, kudy táhly slavnostní průvody panathénajských her. Pausanius se s velkým obdivem vyjadřuje i o stropu. Bohatě vyzdoben, byl podepřen mramorovými nosníky a dvěma řadami iónských sloupů. Hvězdicové stopy v kazetách, které jsou patrné ještě dnes, dovolují nám rekonstruovat utváření stropu, který měl představovat modré nebe se zlatými hvězdami.

Severní křídlo zahrnuje velký prostor, Pinakotéku, v níž velcí umělci 5. stol., na př. Polygnot, vystavovali své obrazy. Mnésiklův záměr, postavit stejnou budovu v jižním křídle, narazil na odpor kněží vedlejší svatyně Charitek10 a chrámu Athény Niké. Proto své plány omezil na menší otevřený sál s jednou řadou sloupů na severní a jednou v jižní části, až u chrámu Niké.

Kromě mistrovských děl malířů byly Propylaje ozdobeny i díly sochařů, Charitek od Herma Propylajského a Amphikratovou měděnou Leainou, přítelkyní Aristogeitonovou, který při mučení tyranem Hippiasem si ukousl jazyk, aby neprozradil jeho vrahy.

Některé zajímavé detaily na určitých místech Propylají nám dovolují rekonstruovat průběh jejich výstavby. Při podrobné prohlídce soklů určitých dórských sloupů je možno zpozorovat kruhové zářezy na jejich bázi, které označovaly vzdálenost mezi dvěma sloupy. To znamená, že nejprve se usadily nejspodnější bubny sloupů, pak byla pečlivě spočítána orientace a šířka kanel (žlábků), aby pak byly na místě opracovány.

Svatá cesta, která začínala v Kerameikos, končila v zatáčkách u Propylají. Nebyly to schody, ale rampy, které usnadňovaly výstup nejen lidem, nýbrž také povozům, používaným pro transport materiálu, jakož i obětním zvířatům, volům a ovcím. Později, možná za Septima Severa (193- 211 po Kr.) zřídili Římané slavnostní schodiště a t.zv. Beulého bránu, pojmenovanou tak na počest francouzského archeologa Ernesta Beulé, který ji odkryl pod tureckým opevněním.

Těžkopádný tvar podstavce z hyméttského mramoru,11 pokrývajícího severní křídlo Propylají, je pro návštěvníka nepříjemným překvapením. Byl postaven ve 2. stol. př. Kr. pro sochu mecenáše a obdivovatele Athén, pergamonského krále Euménea. Později tam na čtyřspřeží postavili sochu jiného athénského dobrodince, Marca Vispiana Agrippy, zetě Augustova.

Propylaje sdílely osud Akropole a Athén. V byzantské době se staly sídlem arcibiskupa, později si zde zřídil své sídlo Florenťan Nerio Acciaiuoli a u jižního křídla postavil vysokou čtyřhrannou věž, kterou r. 1875 strhl Heinrich Schliemann.12 Poslední těžkou ránu utrpěly Propylaje r. 1645 úderem blesku, který způsobil na mistrovském díle Mnésiklově nenapravitelné škody.

CHRÁM ATHÉNY NIKÉ

Jihozápadně od Propylají na jednom bastionu se nalézá půvabný iónský chrám Athény Niké. Výhled z tohoto bastionu je úžasný. Zahrnuje Saronský záliv, ostrov Egina, Peloponnes, Pireus, Salamis, Egaleoské a Poikilské kopce. Proto tento strategicky důležitý bod od pradávných dob sloužil za pozorovatelnu a chránil Athény před případným útokem, zvláště od moře.To také vysvětluje, že od pradávna byla Niké uctívána na tomto místě, zvaném též pyrgos (hrad). Víme o obětním oltáři, zasvěceném Niké a Hekaté. Jak na tomto místě nevzpomenout kouzelných dějin z dob krále Aigea, zasutých v mlhách legend: na loď s černými plachtami smutku, která každoročně plula na Krétu, aby odvedla athénskou daň Mínóovi, představující dospívající athénskou mládež, sedm dívek a sedm chlapců, kteří při hrách s býky nalézali smrt v krétských arénách. Říkalo se, že byli pozřeni Mínotaurem. Jednou pak s mladíky odplul Théseus, netvora usmrtil a za pomoci královské dcery Ariadné dokázal vyjít z labyrintu Knósského paláce, který postavil architekt Daidalós. Při návratu, asi ze smutku nad tím, že bůh Dionýsos si jeho milenku ponechal na Naxu, Théseus zapomněl vytáhnout bílé plachty vítězství. Když jeho otec Aigeus, sedící na tomto bastionu, spatřil černé plachty, zármutek zakalil jeho mysl tak, že podle pověsti se vrhl ze svahu dolů.

Časem se Niké, uctívaná po celé skále, stala zároveň bohyní Athén. A xoanon, dřevěná plastika bohyně, představující ji s granátovým jablkem v jedné a s přílbou v druhé ruce, ale bez křídel, byla nazvána Niké Apteros. Později se říkalo, že Niké sice do Athén přiletěla, když však město nechce opustit, žádná křídla už nepotřebuje. Kněžka chrámu byla vždy rodilá Athéňanka. Během perského vpádu r. 480 př. Kr. byla svatyně z dob Peisistratových zničena.

Stavba dnešního chrámu byla započata v době Níkiova míru13 r. 421 př. Kr. Svým návrhem přispěl Kalikratés, podílející se také na stavbě Parthenonu. Také tento chrám byl z mramoru byl postaven jako čtyřsloupový iónský amfiprostylos o délce 8,27 m a šířce 5,44 m, přičemž výška sloupů činila 4,66 m. I třístupňové krepis a stylobat,14 na němž chrám stojí, vykazují soulad attického stavebního stylu, který tuto budovu činí tak pozoruhodnou. Reliefní vlys15 na východní straně představuje olympské bohy. Čestné místo mezi Diem a Poseidónem zaujímá Athéna, obklopena Afrodítou, Érótem, Déméter a Korou. Na ostatních třech stranách vlysu byly zobrazeny boje Řeků s Peršany, ale i boje mezi Řeky a jinými Řeky, kteří stanuli na straně Peršanů. Bohužel, část vlysů je zničena. Reliefy ze severní a západní strany se nacházejí v Britském muzeu, zatímco na chrámu jsou umístěny jejich kopie. Roku 1687 Turci chrám Niké rozbili a materiál použili při stavbě opevnění. Naštěstí hlavní stavební články chrámu byly nalezeny a chrám byl z nich r. 1835 rekonstruován. Kvůli statickým problémům musela být stavba r.1940 opět rozebrána a postavena znovu.

Koncem 5. století byla na třech vnějších stranách bastionu (severní, západní a jižní) zřízena 1 m vysoká mramorová balustráda, vyzdobená velkolepými reliefy. Ty se dnes nacházejí v akropolském muzeu. Neznámí, ale vynikající umělci (možná mezi nimi byl i Kalikratés), opojeni ještě vítěznými válkami, vytvářeli Niké, bohyně Athén. Okřídlené malé Niké působí étericky, lehce a neklidně, horlivě snášející a připravující na skále sedící Athéně obětní zvířata i trofeje z válek s barbary. Nejrozkošnější ze všech je ta, která si zavazuje sandály, ale možná si je i rozvazuje, aby bosa přistoupila k oltáři. Její šat, jako mokrý na ní ulpívající, dotváří její tělo a vyjadřuje hodnotu, krásu a sílu athénské demokracie v 5.století. př. Kr.

PARTHENÓN

Na nejvyšším a nejstrmějším místě svaté skály zvedá se Parthenón jako vrchol řecké antické kultury, neboť tento památník je nejen dílem některého umělce nebo století, nýbrž výplodem celého národa, celé jedné kultury. Nespočetné generace rozvíjely své zkušenosti, než se jim podařilo své tvůrčí síly vyjádřit reprezentativním příkladem svého ducha, chrámem bohyně Athény.

Dnešní Parthenón není prvním chrámem, vybudovaným na tomto místě. Jak je možno poznat ze základů, byl antický chrám, zničený Peršany ještě před jeho dokončením r. 480 př.Kr., svými šesti sloupy na kratší a šestnácti na delší straně rozměrově menší, než nynější. Proto bylo učiněno mnoho pokusů a změn, než roku 447 př. Kr. byli stavbou pověřeni Perikles, Iktínos a jejich spolupracovník Kallikratés, stavitelé chrámu Athény Niké. Ačkoliv oba byli velcí umělci, zdá se, že hlavním vedoucím stavby byl Feidias, který byl s Periklem úzce spřátelen, byl jeho uměleckým poradcem a který také vytvořil veškerou sochařskou výzdobu památníku. Budova byla dokončena r. 438 a při panathénajských hrách onoho roku dostali Athéňané první sochu své bohyně, zhotovenou ze zlata a slonové kosti. Zbývající výzdoba byla ovšem hotova teprve roku 432. Parthenón, tedy panenský stánek bohyně Athény, tvořil zpočátku jen přibližně krychlový prostor za cellou,16 kde byla přechovávána i státní pokladna. Od 4. století se toto pojmenování rozšířilo také na ostatní prostory budovy. Musíme proto Parthenón považovat nejen za náboženský, ale i politický a kulturní symbol, poněvadž, jak z pohřební řeči Thukididovy vyplývá, Perikles chtěl, aby se Athény prosazovaly hlavně svou duchovní převahou.

Parthenón je postaven výhradně z bílého pentelského mramoru. Je to dórský peripteros, 69,51 m dlouhý a 30,86 m široký. Má celkem 46 sloupů o výšce 10,45 m, z nich 8 na kratší a 17 na delší straně (dvojitý počet na čelní straně +1). Každý sloup s 20 kanelami spočívá bez patice přímo na podestě (krepis). Jejich průměr není po celé délce stejný. Krátce nad základnou se začínají rozšiřovat, aby později, čím blíže k hlavici, tím více se opět zeslabovaly. Vypadá to, jako by poněkud podléhaly velké tíží, kterou nesou, a zároveň tomuto zatížení živě odolávaly. Toto rozšíření se nazývá enthasis a právě jemu je připisován největší podíl souladu, pružnosti a oživení budovy.

Osy sloupů nejsou vůči stylobat kolmé. Všechny jsou nakloněny do středu, zvláště čtyři nárožní, jejichž sklon činí 7%. Jednak je tím zabráněno dojmu, vznikajícímu u mnoha velkých staveb, že jejich vrchní část zdánlivě vybíhá do volného prostoru, na druhé straně tím stavba získává větší stabilitu a úspěšněji odolává případnému zemětřesení.

Protože tyto čtyři opticky izolované sloupy by jinak vypadaly tenčí než ostatní, mají větší průměr a byl i zmenšen jejich odstup od sousedních sloupů. Také ostatní linie Parthenónu nejsou naprosto rovné. Stupně podesty na delších stranách poněkud vybočují a střed podlahy je o 11 cm vyšší. Toto zakřivení se přenáší na celou budovu, i na střechu. Tak byl korigován optický klam, že dlouhé horizontály se uprostřed zdánlivě prohýbají. Kromě toho tak byl vyřešen i problém dešťové vody, která nyní odtéká ven a neshromažďuje se už na podestě a jejich stupních.

V architrávu nad sloupy jsou patrné čtvercové otvory. Tam bylo zavěšeno 22 pozlacených perských štítů, pocházejících z kořisti Alexandra Velikého po bitvě u Granika r. 334 př. Kr. Na architrávu byly připevněny vlysy s triglyfy a metopami. Dřevěnou střechu pokrývaly mramorové tašky.

Z množství ozdobných skulptur, doplňujících architektonickou strukturu chrámu, totiž 92 metop, dvou štítů a iónského vlysu, zbyly jen některé, značně poškozené části. Většinou se nalézají v Britském muzeu a jen několik v Akropolském muzeu.

Na metopách východní strany jsou znázorněny scény z bojů bohů s giganty, v nichž důležitou roli hrála bohyně Athéna.

Na jižní straně vidíme scény boje kentaurů, t.j. boje thesalijských Laphitů s kentaury, kteří nesnesli množství vypitého vína a na svatbě krále Laphitů Peiritha ztropili výtržnost (pokusili se unést přítomné ženy). Tohoto boje se zúčastnil i athénský hrdina a přítel krále Laphitů, Théseus.

V metopách západní strany jsou znázorněny scény z boje Amazonek, boje Thésea s Amazonkami, které obléhaly město. Metopy severní strany znázorňují výjevy z trojské války.

Tyto motivy nacházíme i na jiných památkách, v případě Parthenónu však nabývají zvláštního významu. Znázorněním vítězství svých předků nad netvory a útočníky oslavili Athéňané i svá poslední vítězství u Marathonu a Salaminy nad asijskými vetřelci. Jejich symbolika je zřejmá: je to vítězství krásy, zákona, demokracie a kultury nad šeredností, barbarstvím a tyranií.

Styl všech metop není stejný. Většinu skulptur vytvořil bezpochyby Feidiás. Je zcela přirozené, že na zhotovení tak velkého díla se nepodíleli jen jeho žáci, kteří získali rovnocenné umělecké vzdělání, nýbrž i nezávislí umělci, z nichž každý měl svůj vlastní styl. Všechny skulptury musely být v antice velmi působivé svou barevností.

Ze soch zdobících oba štíty chrámu se po mnohých pohromách zachovaly jen málokteré. Ve východním štítu bylo zobrazeno zrození bohyně Athény. Podle pověsti měl Zeus jednou strašné bolesti hlavy a když jej Héfaistos do hlavy udeřil, vyskočila z ní, k překvapení přítomných bohů, Athéna v plné zbroji. Zeus ji posadil proti sobě na svůj trůn a mezi ně sestoupila Niké, aby nově zrozené bohyni podala věnec. Na levé straně pozoruje Dionýsos vycházející sluneční spřežení, na pravé straně skupina Aphrodité a její matky Dioné měsíční spřežení, které zachází. Všichni líně leží v olympském klidu, jako by nic nevěděli o příhodě, odehrávající se uprostřed. Tato příhoda se udála na Olympu, kde bohové sídlili.

Příhoda západního štítu se však udála v Athénách na Akropoli. Zde se setkali Poseidon a Athéna a obě bohové se snažili dokázat, že jsou hodni ochraňovat město. Obě postavy ovládají střed štítu, hrdé, plné života a pohybu. Poseidon třímá svůj trojzubec, Athéna kopí. Uprostřed stojí posvátný olivovník, který městu nabídla Athéna, a mezi nohama Poseidonovýma je možno rozeznat pramen, který vytryskl po úderu trojzubcem o skálu. Athéna svým olivovníkem zvítězila a dala proto městu i své jméno. Vlevo a vpravo stály vozy, jimiž bohové přijeli. Následovali poslové bohů, Hermés a Iris, rodiny Kekropsova a Erechteova. V rozích obraz doplňovali dva ležící muži, patrně personifikace řek Kephisos a Ilissos. Z těchto skulptur nezůstala na svých místech žádná a ve štítech se dnes nacházejí jen kopie. Originály jsou uloženy v Britském muzeu v Londýně. Z nepatrných zbytků, které se nacházejí v Akropolském muzeu, je nejúplnější vynikající skupina Kekropsova s jeho dcerami.

Nejoriginálnější a jedinečné skulptury jsou v iónském vlysu, obklopujícím vnější stěny celly. Je dlouhý 160 m s cca 600 postavami bohů, lidí a zvířat, které v tomto jedinečném seskupení představují Panathénajský průvod. Slavnost na Athéninu počest pořádal už v raných dobách Erechtheus. V epoše Théseově, který sjednotil attická města, byla nazvána panathénajskou a dosáhla velkého lesku v letech Peisistratových, ještě většího pak v dobách Periklových. Každého roku se slavily panathénajské hry, ale skvělejší a slavnostnější byly Velké hry, pořádané každé čtyři roky, v měsící hekatombaion (15.července - 15.srpna). Trvaly dvanáct dnů a skládaly se z gymnastických, jezdeckých a hudebních soutěží, vozatajských a veslařských závodů a pod. Hry vyvrcholily posledního dne velkým slavnostním průvodem. Ten začínal v Kerameikos, procházel agorou a vedl na Akropoli, kde byl bohyni obětován její peplos. Tento peplos bylo vlněné roucho, jímž lidé v antických dobách obvykle oblékali své sochy. Jedna z kněžek jej ve městě za pomoci mladých dívek tkala devět měsíců. Bylo obarveno na žluto, ozdobeno scénami boje gigantů, připevněno místo plachty na stěžeň triéry a neseno na Akropoli.

Následovalo všechno obyvatelstvo, zástupci veřejného života, kněží, hudebníci a osoby zodpovědné za obětní obřad. Na západním vlysu vidíme první fáze slavnosti, která probíhá v Kerameikos a představuje přípravu jezdců. Jeden se obléká, druhý chlácholí svého koně, jiní se baví, další jsou už v sedlech. Na severním a jižním vlysu průvod stoupá na Akropoli. Jsou to jezdci, válečné vozy, staří muži s olivovými ratolestmi v rukou, hudebníci, nosiči vody, mladíci s vanami, mnoho obětních volů a ovcí. Na východní straně bylo zobrazeno zakončení průvodu. Skupina mužů (kmenových hrdinů) čeká na příchozí, vedle je znázorněno dvanáct olympských bohů, kteří přišli na Akropoli uctít velkou Athéninu slavnost. Uprostřed stojí kněz, který s mladým chrámovým sluhou skládá paplos, jakož i jedna žena a dvě dívky, nesoucí stolice.

Parthenon má pronáos a opisthodom,17 vždy se šesti sloupy, trojlodní cellu s dvoupatrovými řadami sloupů a přibližně čtvercový východní prostor se čtyřmi iónskými sloupy. Cella a tento prostor nebyly vzájemně propojeny. Uprostřed celly stála socha Athény Parthenos. Pausanius zanechal zprávu o této neobvyklé soše, která se však na začátku byzantské doby ztratila. Říkalo se, že spolu s jinými skulpturami byla převezena do Konstantinopole, kde ji zničil požár. Naštěstí máme její různé kopie, z nichž nejvýznamnější je t.zv. Athéna z Varvakeion, malá replika z mramoru (0,95 m vysoká), nacházející se v Archeologickém muzeu v Athénách. Originál byl vysoký 10 m, spolu s podstavcem 12 m. Jádro bylo dřevěné, viditelné části těla ze slonoviny. Naproti tomu šat, přílba a jiné části byly pokryty lístky zlata. Váha zlata, asi 1150 kg, byla vždy kontrolovatelná, neboť lístky byly odnímatelné. Proto Feidias, obviněn Periklovými nepřáteli, že si část zlata nechal pro sebe, mohl svou nevinu dokázat tak, že zlato sňal a zvážil.

Bohyně tam stála ve své zbroji s attickou přílbou, působivě ozdobenou sfingou a okřídlenými mytologickými koňmi. Záda a prsa pokrýval aigis,18 uprostřed s hlavou Medusy ze slonoviny, kopí opřené o levé rameno. V pravé ruce držela téměř 2 m vysokou sochu Niké ze zlata a slonoviny. Levou rukou držela štít, na jehož vnitřní straně byl stočen had, střežící Akropoli. Vnitřní strana štítu byla zdobena zobrazením boje gigantů a vnější strana pak válkou Amazonek. Dokonce i podešve obrovských sandálů bohyně byly zdobeny reliefem boje Kentaurů a podstavec sochy skulpturou, představující zrození Pandory s postavami ze zlata , vykládaného mramorem.

Feidias byl opět politickými nepřáteli Perikla obviněn, tentokrát pro rouhání, neboť, jak tvrdili, ve válce Amazonek zobrazil sám sebe jako holohlavého muže a Perikla jako hoplitu (těžkooděnce).

Parthenón byl až do římské epochy v dobrém stavu. Úpadek nastal v dobách raného křesťanství vlivem náboženského fanatizmu. Za císaře Justiniána bylo rozhodnuto, že všechny velké chrámy mají být přeměněny na křesťanské. Tak se Parthenón stal kostelem Sv. Sofie a později Svaté Matky Boží "Athitionissa". Po čtvrté křížové výpravě byl r. 1204 latiníky přeměněn na kostel a r. 1466 Turky na mešitu. Ti postavili u jihozápadního nároží budovy dokonce minaret. Největší poškození pak Parthenónu způsobili Benátčané, když obléhali Akropoli, ovládanou Turky. Benátský dóže si 26. září 1687 zřídil své stanoviště na pahorku Philopappos a začal Akropoli ostřelovat. Jeden z granátů zasáhl Parthenón, kde Turci měli sklad střelného prachu, a proměnil tak mistrovské dílo Iktinovo v hromadu trosek. Jako by to nestačilo, pokusil se pak Morosini sejmout některé skulptury ze západního štítu, ty však spadly a rozbily se na malé kousky. V roce 1801 získal britský vyslanec lord Elgin sultánovo povolení k "odvezení několika kamenů s nápisy nebo s figurami z Akropole". Vzal si 14 metop, 17 štítových skulptur, téměř 2/3 vlysů a hlavici, která byla rozřezána na dva díly, aby mohla být snáze dopravována, a všechno prodal Britskému muzeu.

Když se paní Melina Mercouri stala ministryní, promluvila o tom v r. 1982 na Mezinárodním sjezdu ministrů 119 zemí v Mexiku a požádala o navrácení.

ERECHTHEIÓN

Opakem báječně mužné obrovitosti dórského Parthenónu je attický, téměř žensky elegantní Erechtheion.

Jeho architektu, pravděpodobně Mnésiklovi, se podařilo vyřešit těžký problém, vyplývající z nerovností terénu a množstvím zde uctívaných božstev. Proto Erechtheión nebyl chrámem, zasvěceným jen nějakému kultu jednoho boha, nýbrž nejposvátnějším místem celé Akropole, domem četných božstev a hrobem mytických panovníků předhistorických Athén. Mnésiklés dokázal navzájem všechny tyto prvky spojit tak obratně, že vzniklo dílo mimořádného souladu a architektonické krásy.

Na tomto posvátném místě byli uctíváni Gaia (matka Země) a Hefaistos, Athéna a Poseidon. Zde žil a byl pochován Erechtheus, 19 který si podrobil Eleusis, který přinesl do Athén kulturu a později byl přirovnáván k Poseidonovi. Jako už Kekrops, byl i Erechtheus zobrazován od pasu s hadím tělem, aby tím bylo zdůrazněno, že byl na půdě Attiky zrozeným hrdinou. Ostatně podle legendy byl synem Gainým, která jej svěřila do výchovy Athéně. V Erechtheionu stála kultovní socha Athény, vyřezaná ze dřeva olivovníku (xoanon), o níž se říkalo, že přišla z nebe. Zde také přebýval posvátný had. Kromě toho tam byly posvátné hroby Kekropse a Pandrososy, živitelky Erechtheovy.

Zřízení tohoto památníku patřilo do celkového plánu Periklem navrhovaného obnovení Akropole a bylo zahájeno r. 421 př. Kr., brzy po míru Níkiově. Potom během tažení na Sicilii bylo přerušeno a pak až r. 406 dovedeno do konce stavitelem Filoklem.

Vnější tvar této pravoúhlé budovy s četnými zvláštnostmi není přesně znám, protože mnohé části byly v 6.stol. během jejího přebudování na kostel zbořeny. V každém případě je jisté, že východní portikus se šesti štíhlými iónskými sloupy o výšce 6,80 m byl vstupem do chrámu Athény Polias. Poslední sloup vpravo se nyní nachází v Britském muzeu. Nad sloupy se táhne vlys na z tmavého mramoru z Eleusis, na němž jsou umístěny reliefy z bílého mramoru Několik málo zachovaných kusů však nedovoluje rozeznat zobrazené téma. V celle se nacházela velice stará socha Athény ze dřeva olivovníku, posvátného stromu této bohyně. Proto se také říkalo, že nebyla zhotovena lidskou rukou, nýbrž že přišla z nebe, aby poctila město Kekropsovo. Během obřadů panathénají byl kultovní obraz pokrýván posvátným závojem, který utkaly arhephoroi. Před obrazem bohyně hořel věčný oheň v pozlacené lampě, kam se čerstvý olej doléval jen jednou za rok. Vznikající kouř byl odváděn bronzovou palmou. Všechny tyto věci byly dílem Kallimachovým, který byl proslulý svou snahou po dokonalosti a pozorností, kterou věnoval všem detailům.

Chrámová cella nebyla spojena se západní částí stavby, zasvěcené Poseidonu-Erechtheovi. Tam se vstupovalo ze severní strany budovy nádhernými propylajemi v iónském stylu. Tato část, vlivem terénních podmínek, ležela o 3 metry níže než Athénin chrám, a byla rozdělena do dvou částí: východní, zasvěcené kultu Poseidona - Erechthea s oltáři Héfaista a hrdiny Búta, zatímco ve spodní části se nacházela krypta, o jejímž účelu se ještě neví. Možná tu byl chován posvátný had, jemuž tam jednou měsíčně byly přinášeny dary. Západní část měla předsíň, vedoucí k cisterně. V té je Erechtheovo "slané moře", totiž brakická voda, která vytryskla na místě, kde Poseidón udeřil do země svým trojzubcem. Pausanius vypráví, že za jižního větru bylo slyšet šplouchání vln.

Co ale nejvíce přitahuje pozornost, je vnější vzhled chrámu, skládajícího se ze dvou sloupů na každé straně a čtyř sloupů v průčelí. Kdekoliv zrak spočine, bez přestání musí obdivovat krásu architektonických ozdob: bohaté zdobení iónských sloupů, střechy, stropu a především mohutné dveře, ozdobené rosetami a palmetami (ve starověku bylo všechno ještě polychromováno, s doplňky z pozlaceného kovu). To všechno přispělo k tomu, že severní průčelí Erechtheionu se stalo nejcennějším klenotem attické architektury, dosahující na konci 5. stol. př. Kr. svého vrcholu. Ve střeše se nachází otvor, který nebyl zakrýván, neboť podle jedné pověsti jej způsobil Zeus svým bleskem, podle jiné verze Poseidon svým trojzubcem během jedné ze svých rozepří s Athénou. A skutečně, na podlaze na příslušném místě jsou vidět tři prohlubně, které mohly zanechat hroty trojzubce. Sem přinášeli věřící bohaté nápojové oběti.

Vpravo od průčelí nacházejí se dveře do kaple nymfy Pandrósy, místa, kde Pallas věnovala městu Athénám svůj dar: olivovník. Strom, který dnes vidíme, byl na začátku našeho století zasazen na tomtéž místě, kde stál původní, který shořel při perském vpádu. Nejpůvodnější a nejobdivuhodnější architektonický výtvor je síň panen s korami 20 na jižní straně proti Parthenónu. Jsou to proslulé karyatidy, které své pojmenování dostaly v římské době, asi proto, že připomínaly krásu dívek z města Karyai v Lakónii, předvádějící kultovní tance k poctě Artemidině.

Karyatidy nesou na hlavách koš, zdobený tradičním iónským kyma, na nichž spočívá střecha průčelí. Jsou oděny rouchem, sahajícím až k nohám, a ač na podstavcích pevně spočívají, propůjčuje jim pohyb zcela lehce pokrčené nohy takový půvab a eleganci, že se zdá, jako by váhu jimi nesené střechy ani necítily. Působí dojmem, jako by byly všechny stejné, přesto při pozornějším pohledu jsou patrné osobité zvláštnosti každé z nich. Jedna má proděravělé ušní lalůčky, jiná účes. Ale vlasy spadají všem volně na ramena, aby posílily krk, nejslabší místo soch. Jejich ruce nebyly nalezeny, ale předpokládá se, že v jedné držely šat a v druhé nějaký atribut.

Druhou sochu zleva odcizil lord Elgin a byla nahrazena sádrovým odlitkem. Její absence rozčilovala Athéňany do té míry, že dědečkové vyprávěli vnoučatům pohádku o karyatidách, které v noci pláčou pro ztracenou sestru. Dnes je všech šest karyatid Erechtheionu nahrazeno kopiemi. Originály jsou uloženy v akropolském muzeu, aby byly ochráněny před poškozením znečištěným vzduchem. Nápad, nahradit sloupy sochami koré, není nový: známe je z pokladnice sifnosských v Delfách. Není ale jasné, proč byly použity právě v této části budovy. Patrně to nějak souvisí s Kekropsem, jehož hrob se tu nacházel.

Přes všechny proměny v průběhu staletí (křesťany přeměněno na kostel, latinci na palác, tureckým velitelem posádky na harém) zachovalo se dílo v poměrně dobrém stavu až do roku 1827, kdy bylo při ostřelování z větší části zničeno.

AKROPOLSKÉ MUZEUM

Roku 1878 založené muzeum je umístěno nenápadně proti jihovýchodnímu cípu Parthenónu. Pro dějiny attického umění má jedinečný význam. Obsahuje skulptury z archaických dob, sochy "přísného stylu" z počátků 5.století př. Kr., kromě toho všechny skulptury klasické doby, které zůstaly ušetřeny rabování a ničení.

U vchodu do muzea přitahuje pozornost na podstavci spočívající sova kolosálních rozměrů. Je to posvátná sova, symbol Athény, doprovázející bohyni na antických mincích, po ní pojmenovaných, a pochází z 5.století př. Kr.

Stojí tam i značně poškozená skupina Prokné , která se chystá usmrtiti svého syna Ityse, aby se tak pomstila svému manželu Téreovi. 21 V chybějící levé ruce pravděpodobně držela nůž, kterým chtěla usmrtit nic netušící, na ní visící dítě. Její socha ukazuje celou krásu tvorby 5. století: jde tady patrně o dílo Alkamenovo, jednoho z Feidiových žáků.

V prvním sále od vchodu vlevo jsou vystavena díla z počátků 6. století př. Kr. Tehdy na Akropoli byly mnohé malé i větší chrámy, zasvěcené bohyni Athéně, ale i jiným božstvům a hrdinům, jakož i pokladnice a jiné stavby, které všechny v r. 480 př. Kr. zničili Peršané. Jejich štíty zdobily nádherně barevná zobrazení z porézního a měkkého tufu, svědčící o velkých uměleckých aktivitách těchto časů. Nejoblíbenějšími motivy byli lvi, rozsápaní býci a jeleni, panteři, mytologické bytosti s hadími těly a scény z mytologie, zachycující především Hérakla.

Nejstarší scéna představuje hrdinu v okamžiku, kdy hubí lernejskou hydru.22 Relief je pojednán velmi ploše, její barvy nejsou přirozené, nýbrž podřízené tehdejším konvencím. Hydra zaplňuje celou pravou stranu výjevu. Uprostřed vidíme Hérakla, za ním, poněkud ve zvláštní pozici, se objevuje jeho synovec Ioláos. Se zakloněnou hlavou pozoruje boj, zároveň však jednou nohou už stojí na spřežení, jako by byl připraven rychle ujet, kdyby to mělo špatně dopadnout. Konečně úplně vlevo se vynořuje krab, kterého hydře poslala na pomoc Héra.

V tomtéž sále je i vynikající skupina figur se lvem, trhajícím býka. Pochází patrně ze štítu antického Athénina chrámu, původně stojícího na místě pozdějšího Parthenónu. Na jiné stěně vidíme strašlivou Gorgónu23 s její respekt budící mocí, která jako akróterión uzavírala štít jednoho archaického chrámu. Ve druhém sále, rovněž s archaickými skulpturami ze 6. století př. Kr., se opět setkáváme s Héraklem. Na výrazně barevném tufovém štítu je zachycen, jak zdolává tritona, mořského netvora s lidskou hlavou a rybím ocasem. Svinut v pravé polovině štítu, pozoruje tento boj démon, skládající se z tří lidských těl, končících hadím ocasem. Je zcela jisté, že všechny tyto hadí ocasy a rybí ploutve byly pro umělce příležitostí k nenásilnému vyplnění obou konců štítu. Pravděpodobně je to Néreus, mořský bůh, který měl moc brát na sebe jakoukoliv podobu. O tom svědčí i symboly, které drží v ruce: voda, oheň a pták, představující v jiné podobě vítr, tedy vzduch. Konečně byl Héraklés, když splnil své úžasné hrdinské činy, přijat bohy na Olymp, což můžeme vidět na jiném, menším štítu. Jedná se o Héraklovu apoteózu. Provázen Hermem, je přijímán trůnícím Diem a vedle něho stojící Hérou.

V téže místnosti, na místě ze všech stran viditelném, stojí proslulý muž přinášející tele, Moskoforos. Socha s dobytčetem představuje muže jménem Rhombos, přicházejícího z jednoho attického města, aby bohyni přinesl v oběť své telátko. Velmi se podobá kúrům a stojí přesně jako oni, s levou nohou vpřed. Mimo to má charakteristicky archaický úsměv. Nejedná se zde však o spojené sochy, nýbrž o velmi sourodou skupinu. Oči nahrazovaly barevné kameny a navzdory jejich ztrátě je pohled stále ještě velmi živý, obličej výrazný a plný života. V této době, na počátku 6. století př. Kr., nepoužívali už umělci vápenec, nýbrž mramor. Materiál pro sochu Moskofora byl vylomen v pohoří Hyméttos. Třetí místnosti vévodí výrazná skupina z tufu v živých barvách, dva lvi, trhající býka. Na podstavci umístěná rekonstrukce umožňuje lépe porozumět dílu, jehož větší část chybí. Lvi se vzpírají na zadních nohách a býka trhají předními. Jsou plni života a chuti útočit, přitom ale také rozdílného provedení. Posuzováno v celku je toto dílo realističtější, než dřívější podobné skupiny, není tak ztrnulé a působí přirozeněji. Skupina má pyramidální tvar a musela být proto usazena uprostřed štítu některého antického chrámu. Možná, že obě strany tohoto štítu vyplňovali právě Héraklés s tritony a Néréem, nacházející se ve druhém sále. Při vstupu do čtvrtého sálu jsou pozoruhodné některé sochy, které byly votivními dary a jsou připisovány sochaři Faidimovi. Jednou z nich je Jezdec Rampin, jehož jméno je odvozeno od francouzského sběratele, který dříve vlastnil jeho hlavu. Dnes se tato hlava nalézá v Louvre, v Athénách je pouze její odlitek. Tělo jezdce působí hranatě a mohutně. Na jeho pečlivě učesané hlavě spočívá věnec z dubových ratolestí. Musel být spojen s nějakým druhým jezdcem a věří se, že představovali oba Peisistratovy syny, Hippia a Hipparcha. Jiným dílem téhož vynikajícího umělce je lovecký pes v téměř živém držení těla, připraven zaútočit na nějakou zvěř. Třetím je Koré Peploforé, nazvaná tak proto, že přes tenkou košilku nosí jednoduchý dórský peplos.

Ačkoliv rovná a nezřasená roucha soch působí na první pohled velice archaicky, umělci se podařilo několika křivkami zdůraznit tělesné linie a plastice tak propůjčit živost, kterou podtrhuje vnitřním světlem prozářená, usměvavá tvář a zářivý pohled. Koré nejsou žádné podobizny, ale votivní sochy, přinášené Athéňany jejich bohyni s úmyslem způsobit jí potěšení a proto se musely smát. Jak soudí Christos Tsountas, 24 vznikl tento slavný archaický úsměv možná náhodou při pokusu umělce o zdůraznění pohybu rtů. To se ale zalíbilo a potom se vědomě snažil propůjčovat tvářím půvabný šťastný výraz.

Koré, pocházející z iónských uměleckých škol 6. století př. Kr., se athénským umělcům tak zalíbily, že si takové vytvořili také sami doma. Všechny jsou pěkné, bohatě polychromované, pečlivě učesané, nosí košilky a řasené součásti oblečení, k tomu šperk. Nejvíce jich je seskupeno na konci čtvrtého sálu v půlkruhu kolem bezhlavé sedící sochy Athéniny, kterou prý měl vytvořit sochař Endoios. Všechny drží v ruce nějaký symbol. Koré z Lyonu (č. 269), jejíž hoření část je odlitek, má v ruce holubici. Originál se nachází v lyonském muzeu. U malé Koré z Chia (č. 675) se ještě dobře zachovala barevná nádhera. Také ona musela v pravé ruce držet nějaký atribut. Levou rukou pozvedá svůj šat a všechny jeho záhyby sledují tento diagonální, do strany směřující pohyb.

Působivě a značně koketně oblečena a učesaná je Velká koré (č. 682), ale pohled návštěvníka přitahuje Koré s mandlovýma očima (č. 674) a s vážným, zdrženlivým úsměvem.

V pátém sále stojí další velká Koré, vysoká 2 m, působící ještě vážněji a hrději než ostatní, připisovaná sochaři Anténórovi, jenž z mědi vytvořil i pomník tyranobijců,25 který si Xerxés vzal do Persie. V tomtéž sále nacházejí se některé ze soch, zdobících štít Athénina chrámu, postaveného ještě v dobách Peisistratových. Je to pozoruhodné sousoší jistě velikého umělce, zachycující boj gigantů. Uprostřed byli zobrazeni Athéna a Zeus, z něhož se dochovala jen ruka s bleskem. Zachován zůstal jeden z gigantů, jenž zraněn, klesá k zemi, a dva jiní, kteří se plíží k bojišti. Athéna tu stojí povznesena. V levé ruce drží strach nahánějící štít (aigis) s hady. S kopím, které držela v pravici, a s nasazenou přílbou působila ještě nádherněji a impozantněji.

Než návštěvník vstoupí do sedmého sálu, může pohlédnout ke stropu muzea, kde jsou opatrovány mnohé zajímavé kusy. Jsou to především attické nádoby t. zv. geometrického stylu , černo- a červenofigurové vázy, lahvičky (lékythos), mramorové skulptury z Akropole a dřevěné kolíky, které spojovaly bubny sloupů Parthenónu. Začátkem 5. století př. Kr. nastal v umění velký obrat. Stavba těla a jeho držení se stává přirozenější, archaická výtvarná díla se vzdávají nádherných ozdob a namísto bezstarostného úsměvu vyjadřují nyní tváře soch rozvahu, vážnost, klid, někdy dokonce melancholii. Jedná se přitom o t. zv. přísný styl, předchůdce následujícího velkého rozkvětu klasického umění. V šestém sále jsou vystavena některá mistrovská díla tohoto období: Krítiův Kúros, Blond hlava a Truchlící Athéna. Kúros je mladík s tváří jemných rysů a krásným tělem. Vlasy má sčesány do jakéhosi věnce, oči jsou z jiného materiálu. Krítios byl ten sochař, který společně s Nesiotem vytvořil druhý pomník tyranobijcům, vystavený na Agoře. Blond hlava tak byla nazvána proto, že původně, když byla nalezena, byly na ní ještě stopy žluté barvy. Zachovala se jen lehce vpravo skloněná hlava, která má vážný, téměř melancholický výraz. Právě tak skvělý je Athénin reliéf, na němž je bohyně zobrazena jednoduše oděna do dórského peplosu, opřena o své kopí a skepticky sledující jedno místo. V tomtéž sále stojí Euthídíkova Kóré, pojmenovaná podle svého dárce. Tato kóré s tlustými očními víčky se vůbec neusmívá, naopak, svěšené koutky rtů jí propůj čují nespokojený výraz. Proto bývá nazývána "Mrzutá" a jí se kruh kór uzavírá.

V sedmém sále jsou vystaveny dvě sádrové rekonstrukce štítů Parthenónu, zahrnující m. j. část těla Poseidonova ze západného štítu, základ bohyně Měsíce Séléné a metopu se scénami z Boje Kentaurů. V osmém sále je vystavena asi třetina parthenónských vlysů a zlomky balustrády z chrámu Athény Niké. Konečně v devátém sále se nalézají originály karyatid z Erechtheionu.

DIONÝSOVO DIVADLO

Jedním z mnoha milostných Diových dobrodružství byl jeho poměr k Semelé, dceři thébského krále. Zatímco Semelé ve svém lůně nosila Dionýsa, připravovala Hera pomstu. Navedla Semelé, aby Dia zavázala strašnou přísahou při Stygu, že jí musí splnit její jediné přání. Když se tak stalo, vyžadovala od něho, aby se jí zjevil v plné své nádheře. Tu se jí zjevil jako jako vládce bohů s hromy a blesky, které ji usmrtily. Dionýsos byl ale zachráněn tím, že si jej Zeus zašil do stehna. Když se pak narodil, zanesl jej Hermés k nýsejským vílám. Tak vznikl bůh vinné révy a vegetace. Jeho uctívání se rychle rozšířilo ve všech asijských zemích a v celém Řecku. Když bůh přišel do Attiky, usadil se v Ikarii (dnešní Dionysos). Král Íkarios jej uctivě přijal a za to jej Dionýsos naučil pěstovat révu. Avšak poddaní, kteří vypili příliš mnoho vína, mysleli, že je král chtěl otrávit. Zabili ho a jeho tělo pohodili pod strom. Když jej dcera Érigoné za pomoci své feny Mairy nalezla, na větvích téhož stromu se oběsila. Aby byli všichni zvěčněni, proměnil je Dionýsos v hvězdy souhvězdí Panny. Když pak Ikarioté byli tvrdě potrestáni, litovali svého činu. Aby boha usmířili, stavěli mu obětní oltáře a chrámy a zavedli Dionýsův kult, který byl slaven každou zimu. Černě oděné ženy bez rozdílu stáří se opíjely, tančily, upadaly do extází a oddávaly se orgiím. Potom se proměnily v bakchantky (mainady), řádily po lesích a roklích, kde zabíjely býky, kozly a jinou zvěř a jedly jejich syrové maso, aby vzkřísily mrtvého boha a vyvolaly nový růst. Všechny tyto posvátné obřady se týkaly plodnosti, smrti a zmrtvýchvstání, měly vyvolat pokání a obnovení životních sil.

Na jaře slavnosti pokračovaly veselicemi, tanci a písněmi, venkovskými improvizovanými sborovými zpěvy (dithyrambos) a mimickými představeními. Ta měla určitý děj, drasis, z něhož pochází slovo drama, t. j. jednání, čin. Muži chóru, oblečeni do kozlích kůží, se tak podobali Satyrům26 a "ódé trágoi" (kozlí zpěv) byl předchůdcem tragédie. Peisistratos zavedl v Athénách v 6. století př. Kr. Dionýsův kult a pořádal velká dionýsia v měsíci elafébolión (od 15. března do 15. dubna).

Tehdy vystupoval Thespis, velký herec a básník z Ikarie, považovaný za tvůrce dramatického umění. Uváděl první komedianty a sám psal texty, které, na rozdíl od dřívějších improvizací, museli chor a herci přednášet. Tyto hry se nyní už netýkaly jen osudu Dionýsova, nýbrž také trampot a dobrodružství jiných historických a mytologických osobností.

Thespis zavedl i masky, aby jeden herec mohl hrát několik rolí. Se svou putovní scénou, t. zv. Thespidovou károu, procestoval všechny obce Attiky. Scénu (proskénion - jeviště) obvykle zřizoval proti nějaké přírodní vyvýšenině, odkud mohli diváci představení dobře sledovat. V orchéstře před scénou tančil chór kolem Dionýsova obětního oltáře.

Posvátný okrsek Dionýse Eleutherea na jižním svahu Akropole se obzvláště hodil k vytvoření hlediště (cavea) divadla. Tam vzniklo nejstarší známé divadlo: jeho orchéstra bývala větší, než je dnes, mělo dřevěná sedadla a ze dřeva bylo i jeviště. V tomto divadle z 5. století př. Kr. byla uváděna mistrovská díla Aischylova, Sofoklova, Euridova a Aristofánova. Za vlády Lykurga ve 4. století př. Kr. byla dřevěná sedadla nahrazena kamennými a hlediště dostalo dnešní podobu, skéna však v následujících staletích doznala mnoho změn. Šířka hlediště je 100 m, hloubka činí 90 m. Má 78 řad sedadel, rozdělených dvěma ochozy (diazómata) na tři zóny a pojmulo 17 tisíc diváků. 67 mramorových sedadel v první řadě bylo určeno předákům (prytanům), zákonodárcům (archontům) a kněžím a uprostřed stál trůn pro kněze Dionýse Eleutherea.

Za Římanů se divadlo změnilo dvakrát: poprvé za císaře Nera v 1. století po Kr. a potom za archonta Faidra ve 3. století po Kr. Proskénium se zvětšilo o část orchéstry, která nyní získala tvar půlkruhu. Na zadní straně jeviště byla zřízena skvostná dvoupatrová skéna a, jak víme z dochovaného projevu řečníka Chrysostoma (1. století po Kr.), zábradlí kolem mramorovými deskami dlážděné orchéstry, které mělo diváky chránit před gladiátory a divou zvěří. Příležitostně se zadní část ochranného prostoru uzavírala, orchéstra se naplnila vodou a pořádaly se tu veslařské závody.

Skulptury před jevištěm znázorňovaly scény z dionýsovských pověstí. První zleva představovala zrození boha: Dia, sedícího před Hermem s nemluvnětem, po stranách s démony kuréty,27 tančícími válečný tanec pyrrhiché. Následuje Íkaros, obětující bohu kozu: vedle stojí jeho dcera Érigoné s fenou Mairou. Vpravo byl zobrazen Dionýsos se satyrem, potom Silén v póze Atlase, dále následují bohové a hrdinové, kteří uctívali Dionýse dole u akropolské skály.

EUMENOVA SLOUPOVÁ SÍŇ

Mezi Dionýsovým divadlem a Ódeionem Héróda Attika vede sloupová síň pergamonského krále Eumena. Eumenés II, obdivovatel Athén, ji ve 2. století př. Kr. nechal postavit, aby divákům sloužila jako promenáda a útulek při špatném počasí.

Byla dlouhá 164 m, postavena z tufu a hymettského mramoru, vybavena skulpturami, posvátnými památníky a vodními zřídly. Nad sloupovou síní se nacházejí trosky Asklépieionu, 28 postaveného po morové epidemii z roku 429 př. Kr., která měla za následek velký úbytek athénského obyvatelstva.

ÓDEION HÉRÓDA ATTIKA

Tiberius Claudius Héródés Atticus byl urozený a kultivovaný občan Marathonu, žijící ve 2. století př. Kr. Byl obratným řečníkem a učitelem všech sofistů a mnohých osobností své doby, také Marca Aurelia. Všechny jeho spisy se naneštěstí ztratily. Byl podprefektem v Asii a v Athénách byl poctěn úřadem panathénajského velekněze. Tehdy dal postavit loď, která přivážela Athénin peplos na Akropoli tak, že to vypadalo, jako by klouzala. Po svém otci zdědil obrovské jmění. Říkalo se, že nalezl v Marathonu ukrytý poklad Peršanů, ale ať tomu bylo jakkoliv, Héródés všechny své peníze vydal na společensky prospěšné účely. Athénský stadion nechal vyložit mramorem, u Thermopyl postavil lázně, v Olympii Nymfeum, stadion v Delfách a mnoho jiného. Když zemřela jeho manželka Aspasia Annia Regilla, z přemíry žalu nechal svůj dům černě přebarvit. K rozumu jej znovu přivedl jeho přítel, sofista Lucius, když jednou uviděl sluhu loupat bílou ředkvičku: "nekřivdí Héródés Regille, když v černém domě jí bílé ředkvičky?"

Na Regillinu paměť nechal Héródés v roce 161 př. Kr. postavit Ódeion ve stylu římského divadla. Jeviště o třech poschodích bylo široké 35 m, orchéstra o průměru 18,50 m byla vyložena černými a bílými deskami. Hlediště mělo 32 řad sedadel s 5000 míst pro diváky. Střecha byla z cedrového dřeva. Nádherná skéna, jejíž části se zachovaly, byla postavena ve třech úrovních s obloukovými veřejemi. Hlediště bylo zrestaurováno a každé léto během athénského festivalu je Ódeion jako za starých časů naplněn diváky, navštěvujícími nejen divadelní, ale i baletní a operní představení a koncerty.

OLYMPIEIÓN

Okolí Olympieiónu je plné mytologických a historických vzpomínek. Na jihu, kde kdysi protékala řeka Ilissos, byla v zemi puklina, o níž Athéňané věřili, že se tam vsákly poslední vody Deukalionovy potopy. 29 Také se říkalo, že Deukalion na tomto místě zřídil na Diovu počest chrám. Tam ležel pramen Kallirhoé, shromaždiště nymf, 30 a tam někde Boreás (severní vítr) unesl dceru Erechtheovu (Óreithii), když právě na břehu řeky Ilissos trhala květiny. Do této oblasti také přišel Kodros, poslední král athénský, převlečen za sedláka, se srpem v ruce. Tam vyzval Dóry, aby ho zabili a tím zachránil Athény a jejich lid. Blízko pramene Kallirhoé, ve stínu platanu, shromažďoval kolem sebe své žáky Sókratés,31 zatímco poněkud dále odtud se nacházela nejvýznamnější athénská gymnázia, Kynosargés a Lyceum (Apollónovo Lykeion).

Chrám Dia Olympského byl postaven na pozemku o rozloze 200 x 130 m, ohrazeném tufovou zdí, opisující 668 metrový kruh. Stavbu zahájil Peisistratos v 6. století př. Kr.

Byl to chrám s obrovskými tufovými sloupy o průměru 2,38 m, který ale nebyl dokončen. Roku 175 př. Kr. se pokusil stavbu dokončit vážený Antiochus IV., který k tomu povolal římského architekta Cossutia Decima. Ten pozměnil plány, použil pentelský mramor a pořídil korintské sloupy. Ale stavební práce byly znovu zastaveny, protože Antiochus zemřel. A tak se stavba dočkala svého dokončení teprve r. 132 po Kr. za císaře Hadriána, tedy sedm století po prvním pokusu Peisistratově.

Je to chrám v korintském slohu, dipteron se dvěma řadami po 20 sloupech na delších stranách a se třemi řadami po 8 sloupech na obou kratších stranách. Z tohoto lesa 104 obrovských sloupů o výšce 17,25 m se jich zachovalo jen 16, když většinu z nich použili Turci k různým stavbám. Zdá se však, že hlavní příčinou zkázy byla zemětřesení. Tento obrovský, jeden z největších chrámů antiky a vůbec největší chrám v korintském slohu (110,35 x 43,68 m), byl v antice velmi obdivován.

V celle stávala Diova socha ze zlata a slonové kosti, zcela blízko jiné, jezdecké sochy Hadriánovy. Městské části, které kolem chrámu vznikly, byly nazvány "Nea Polis" (nové město) nebo "Adrianopolis" (město Hadriánovo). Od starého města byly odděleny tam, kde Athéňané zřídili v letech 124-125 po Kr. Hadriánovu bránu k poctě tohoto příznivce města. Památník byl zhotoven z bílého mramoru a skládal se z obloukové brány, na níž spočívala řada čtyř korintských sloupů. Dva střední sloupy byly ukončeny malým štítem. Nápis v architrávu nad obloukem hlásá: "Zde Hadriánovo město je, nikoliv Théseovo" a na západní straně: "Zde staré město Théseovy Athény".

AGORA

Do míst antické Agory se vstupuje vchodem poblíž Théseionu. Tento mramorový chrám byl postaven na Kolónos Agorais a velmi dobře se nám dochoval. Ač menší než Parthenón, může se s ním směle porovnávat svou krásou a architektonickou dokonalostí. Dnes víme, že chrám s blízkým okolím byl zasvěcen Héfaistovi a Athéně, ale přesto odedávna byl nazýván Théseion. Na svazích pahorku byly nalezeny zbytky hrnčířských pecí, neboť Héfaistos byl ochráncem kovářů a Athéna patronkou dělníků, zvláště hrnčířů, od nichž se odvozuje i název blízkého okolí Kerameikos (= hrn čířství). Héfaisteión postavil v letech 449 - 444 př. Kr. tentýž, nám neznámý stavitel, který navrhnul i Póseidonův chrám u Sunion, Némésin u Rhamnútu a Áresův na Agoře. Jedná se o dórský peripteros se 6 sloupy na přední a na zadní straně a po 13 sloupech na obou delších stranách.

Chrám má cellu s pronaem a opistodomem. V celle byly umístěny sochy Héfaista a Athény od velkého sochaře Alkaménea. Na metopách jsou znázorněny hrdinské činy Héraklovy a Théseovy, přičemž reliefy vnitřních vlysů ukazují mýtické války a boj Kentaurů. Některé části štítových skulptur, znázorňující pravděpodobně boje Kentaurů a apoteózu Héraklovu, jsou vystaveny v Attalově sloupové síni. V křesťanské době byl Héfaisteión přeměněn na kostel Sv. Jiří, který zde byl uctíván až do roku 1833, kdy byl chrám prohlášen za národní památku.

Mezi pahorky Kolónos a Areopágos leží místo antické Agory, která byla střediskem veřejného dění. V antických dobách byla nejen obchodním centrem, nýbrž i shromaždištěm občanů, kteří se tu dovídali novinky a mohli si tu popovídat.

Slovo agora pochází od slovesa ageiro, které znamená sejít nebo shromáždit se. Tam se nacházely všechny úřady, správní budovy, veřejné svatyně, jakož i sochy " dobrých vojevůdců a tyranobijců". Oblast Agory tvoří nepravidelný čtverec, utvářený sloupovými síněmi a řadami budov a diagonálně rozdělený Panathénajskou ulicí. Na západní straně při úpatí Héfaistova pahorku jsou znát kruhové základy Tholosu, sídla městské správy. Tam se scházelo 50 prytanů "vládnoucí třídy", desetina poslanců, řídících stát, kteří na tomto místě i společně jedli. Tholos byl postaven roku 470 př. Kr. místo jedné starší, Peršany zničené budovy. Některá zde nalezená závaží jsou vystavena v Attalově sloupové síni. Severně od Tholosu leží Bouleuterion, postavený koncem 5. Století př. Kr. Tam sněmoval parlament "pěti set", tvořící exekutivu vlády. Východně od Bouleuterionu se nacházejí základy Metroonu, svatyně matky bohů a státního archivu. Před touto budovou, na vysokém mramorovém podstavci stály bronzové sochy deseti hrdinů, po nichž byl pojmenovány jednotlivé kmeny v Attice. de se často občané procházeli, aby se seznámili s úředními vyhláškami, změnami zá konů a odvodními rozkazy, napsanými na dřevěné tabuli, připevněné na přední straně tohoto podstavce. Blízko Metroonu jsou také základy menšího chrámu ze 4. století př. Kr., zasvěceného Apollónu Patroosu, který byl otcem Ióna, praotce všech Iónů. Vedle tohoto chrámu stávala sloupová síň, kde byl uctíván Zeus Eleuthereus (bůh svobody). Mladším průzkumem na této vyvýšenině, u dnešní železniční tratě, byla objevena Stoa Basileos, někdejší sídlo vládce Achronta. Pod jeho předsednictvím tu sněmovala rada Areopágů, soudící vraždy, žhářství a jiné zločiny. Na Agoře byl také Áreův chrám z 5. století př. Kr. a severně od něho oltář dvanácti bohů. Jižně se nacházely Odeon, postavený M. V. Agrippou ke konci 1. století př. Kr., který pojmul přes 1000 diváků, a Gymnasion, sídlo athénské školy filosofů. Sochy giganta a dvou tritonů patřily k Odeonu a později byly použity k výzdobě propylonu gymnasia. V jižní části Agory nacházejí se prostřední, východní a jižní sloupové síně. Západně od nich se nacházela Helaia, největší a nejváženější soud Attiky. Úplně zrestaurovanou Attalovu sloupovou síň ve východní části dal postavit tento pergamonský král ve 2. století př. Kr. Je dvoupatrová, 116,50 m dlouhá, 19,50 m široká a uchovává dnes mnohé zajímavé nálezy z Agory. Od Agory vede cesta k římskému fóru. Východně od něho nachází se obrovská stavba ze 2. století po Kr., známá jako Hadriánova knihovna, s přednáškovými sály, divadlem, knihovnou a krásnou zahradou s Nymféem. Nejlépe zachovaným objektem této oblasti je Horologion, které postavil astronom Andronikos Kyrrhestes, sloužící jako hodiny pro fórum, meteorologická stanice a možná dokonce i jako planetárium.

Věž vodních hodin byl oktogon, na každé straně s vlysy, znázorňujícími osm větrů, proto je nazýván také věž větrů.

ARCHEOLOGICKÉ NÁRODNÍ MUZEUM

Archeologické národní muzeum v Athénách v ulici Patision, bylo založeno ke konci minulého století. Je to největší a pro poznání antické řecké kultury nejdůležitější muzeum v zemi. Návštěvník by měl začít s prohlídkou v jeho prostřední části, přímo proti vchodu. Toto oddělení, vystavující nálezy z prehistorické doby, je rozděleno do třech prostorů. Levý představuje neolitické nálezy, pocházející z mnoha oblastí Řecka a z Tróje, hlavně ale z akropolí Sesklo a Dimini v Thesálii, poblíž města Volos. Jako neolitikum se označuje období mezi 7. a 3. tisíciletím př. Kr.. Člověk této doby už nežil v jeskyních, nýbrž ve vesnicích a základem jeho existence bylo zemědělství a chov dobytka. Při práci na poli, v domácnosti, k předení a tkaní používal kamenné a kostěné nástroje.

Z této doby se zachovalo velké množství váz, zpočátku jednobarevných, později dvou i tříbarevných, zdobených jednoduchými, ale krásnými vzory, geometrickými postavami, lomenými linkami, spirálami a meandry. Jiným druhem zdobení bylo vyrývání vzoru do hlíny ostrým nástrojem. Z hliněných idolů zasluhují zvláštní pozornost: Kouthropos, žena s kojencem v náručí (č.5937), ženské idoly steatopygického typu se zvýrazněnými prsy a kyčlemi (č. 5940, 5941) a soška sedícího muže se zdůrazněným pohlavím (č. 5894). Patří ke kultu plodnosti, v němž hrálo roli rozmnožování.

Prostor napravo je věnován kykládské kultuře, rozvíjející se od počátku 3. do konce 2. tisíciletí př. Kr. na Kykládských ostrovech a lišící se od obou dalších, současně se vyvíjejících egejských kultur, mínojské a helladské. Zde se jedná o svébytnou kulturu původního ražení a zcela typických vlastností. Její nositelé vytvářeli sochy a nádoby z bílého mramoru. Charakteristickými výtvory této kultury jsou idoly, silně připomínající moderní sochy. Přes svou prostotu jsou velmi elegantní, většinou věrně reprodukující tělesné linie. Nacházely se v hrobech, kam byly zřejmě kladeny k ochraně mrtvých a k zahánění zlých duchů. Většinou představují ženy. Mezi mužskými idoly vynikají oba hudebníci: jeden (č. 3910) hraje ve stoje na dvojitou flétnu, druhý (č. 3908), sedící na umělecky ztvárněném trůnu, hraje na harfu. K čemu sloužily hliněné "kykládské pánve", na jedné straně vyhloubené a na druhé, rovné straně s vyřezávanými ozdobami, zůstává dodnes v podstatě nezodpovězeno. Pravděpodobně se plnily vodou a používaly jako zrcadlo.

Pro doplnění obrazu ostrovních kultur by návštěvník měl po přízemí navštívit také horní patro muzea, kde může obdivovat proslulé nástěnné malby z Théry (Santorinu). Vykopávky poblíž dnešního Akrotiri vynesly na světlo prehistorické město, které po výbuchu vulkánu kolem roku 1500 př. Kr. kleslo hluboko pod zem. Nástěnné obrazy, představující jaro, rybáře, boxující děti, antilopy, malou kněžku a námořní bitvu, které zdobily domy prehistorického města, jsou plné světla a barev a dýchají radostí ze života.

V ostatních prostorách tohoto poschodí je bohatá sbírka antických váz a jiných hliněných nádob, patřících k různým stylům: geometrickému, černočervených, červenočerných figur a jiným. Vraťme se ale zpět do přízemí, do prostřední haly, kde pohled přitahuje mykénské zlato.

K popisu této nádherné a fascinující kapitoly řeckých dějin by nestačila ani celá jedna kniha, natož toto krátké shrnutí. Ale připomeňme si, předně, že tato mykénská kultura prožívala v kontinentálním Řecku svůj rozkvět v pozdně helénistickém období, v letech 1580 - 1100 př. Kr., za druhé, že Heinrich Schliemann v roce 1876 odkryl královské hroby na mykénské akropoli a podal tím důkaz existence mykénské kultury, čemuž předtím nikdo nevěřil, a za třetí, že britský architekt M. Ventris roku 1952 rozluštil lineární písmo B a zjistil, že Mykéňané mluvili řecky. V tomto sále jsou obdivovány zlaté masky, kterými byly pokrývány obličeje mrtvých, jakož i nádherné šperky, k nimž patřily také různými výjevy zdobené prsteny. Kromě nich lze shlédnout bronzové dýky, zdobené zlatem a stříbrem, meče s masivními zlatými rukojeťmi, miniatury ze slonoviny, úžasné poháry z Vafionu a nádherné nástěnné malby z Týrintu a Mykén.

Poté by se měl návštěvník znovu vrátit ke vchodu a pokračovat prohlídkou prostor vlevo od pre-historických sbírek. Kolem roku 1100 př. Kr. přišli od severu Dórové, poslední Řekové. Tehdy se v Řecku rozšířilo i používání železa. Současně s tím začala epocha povstání a cestování. Charakteristickými nálezy z této doby jsou nádoby s geometrickým zdobením, proto se tak nazývá i celé období. V této první hale najdeme vynikající příklady geometrického umění: velkou hliněnou amfóru (1,62 m vysokou), nalezenou u Dipylonu, která byla náhrobkem. Uprostřed je vyobrazen mrtvý, kolem něho truchlící, zpívající žalostné písně. Hlavním motivem však je meandr v mnoha obměnách. Jde o dílo vrcholného geometrického stylu z doby kolem roku 750 př. Kr. Následující místnosti (8 - 13) jsou věnovány archaické plastice. Archaické období začíná přibližně kolem roku 700 př. Kr. a končí začátkem 5. století. Typickými výtvory archaického období jsou sochy kuroi a kóré, které se objevují buď na náhrobcích, nebo jako votivní sochy ve svatyních různých bohů. Na začátku byli kuroi zobrazováni ve stoji spatném, s rukama přiléhajícími k tělu. Po čase je ale umělci začali vytvářet v přirozenějších pózách, jsou živější, s levou nohou vysunutou vpřed, ruce se ohýbají v loktech a tváře ozařuje úsměv. Tento velký pokrok se odráží v pojetí kuroi ze Sunionu (č. 2790, 600 let př. Kr.) a dalších dvou z konce archaického období, které vytvořili Aristodikos (č. 3938) a Kroisos (č. 3851).

V dalším sále (15) se nachází Poseidón z mysu Artemision. Tato vynikající bronzová socha, odrážející soulad a rovnováhu antické duše, byla vyzdvižena z moře u mysu Artemision na ostrově Eubóia a představuje Poseidóna, připraveného vrhnout svůj trojzubec. Pochází asi z roku 450 př. Kr. a je připisována slavnému umělci Kalamiovi. Ve stejném sále se nachází i velký mramorový relief z Eleusis, představující Déméter, bohyni rolníků, podávající Triptolovi, princi z Eleusis, snop obilí. Za ním této scéně s něhou přihlíží Démétřina dcera Persefóné.

V sálech 16 a 18 se nacházejí velmi cenné náhrobky z klasického období. Některé z nich to jsou náhrobní stély, na př. Hegesina (č. 3624), jiné, na př. Mirrhynin náhrobní lekytos, monumentální mramorové nádoby. V sále 20 se nachází t. zv. Athéné z Varvakeion, malá kopie Athény Feidiovy. Uprostřed sálu 21 je jako mistrovské dílo hellenistického období (2. století př. Kr.) umístěn malý jezdec z mysu Artemision s vášnivým, pro toto období charakteristickým výrazem ve tváři. Naproti stojí Diadoméneos, mramorová kopie mistrovského díla velkého argoského sochaře Polykleita.

V sálech 22 až 31 návštěvník uvidí mnoho soch a reliéfů klasického a hellénistického období, pocházejících z Epidauru, Rhamnúsu a jiných míst v Řecku. Zvláště obdivuhodný je náhrobek Ilissův (č. 869) s mrtvým chlapcem a pro něho truchlícím otcem, psem a jeho malým sluhou.

Jinoch z Antikythéry (č. 13396) a hoch z Marathónu (č. 15118) jsou nádherné bronzy ze 4. století. Následují krásná mramorová hlava Hýgie z Tegea (č. 3602) a působivý bronzový portrét muže (č. 14612), nalezený v Délu.

Muzeum chová ještě další pozoruhodná umělecká díla a sbírky, mezi nimiž zmínku zasluhuje kolekce šperků, kterou věnovala Eleni Stathatou.

Čtenost článku: 49772

<<zpět