Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> filosofie

Démokritos

21.11.2004 - Jiří Chlubný

foto

Atomismus je materialistický filosofický směr hlásající, že hmota se skládá z nepatrných a dále nedělitelných částic, atomů. Tato tělíska jsou věčná a nezničitelná a mají vlastní pohyb; jejich mechanickým spojováním vznikají všechny věci včetně kosmických těles a duše. Zakladatelem této nauky je Leukippos, který se narodil buď v Milétu nebo v Abdéře, kde také působil. Z jeho nauky známe doslovně jediný fragment: "Ani jedna věc nevzniká bez příčiny, ale vše vzniká z nějakého důvodu nebo příčiny". Jeho učení o atomech známe prostřednictvím jeho velkého žáka Démokrita, který pravděpodobně přejal celé Leukippovo učení do svého systému.


Démokritos pocházel z působiště svého učitele Abdéry a žil asi v letech 470 - 360 před n.l., neboť se měl údajně dožít 109 let. Svůj nemalý zděděný majetek vynaložil Démokritos na studijní cesty, které ho prý zavedly až do Egypta, Persie a Indie. Rozhodně sám o sobě prohlásil: "Já jsem ze svých vrstevníků prochodil nejvíce zemí, zkoumaje největší věci, a viděl jsem nejvíc podnebí a krajů, vyslechl nejvíce učených lidí..." Po návratu pak dožil ve svém rodném městě ve skromné zdrženlivosti a cele se věnoval studiu. Veřejných rozprav se stranil a nezaložil ani žádnou školu. Byl velmi všestranný, neboť mu jiní autoři připisují i díla o hudbě, psychologii, lékařství a samozřejmě filosofii. Z Leukippovy nauky vybudoval uzavřený systém.

Jelikož se filosofové této školy nazývají atomisté, obraťme nyní pozornost na jejich učení o atomech. Jsou to nespočetná malá tělíska vyplňující celý prostor, avšak pro jejich malé rozměry je vůbec nevnímáme. Tato tělíska nemají v sobě žádné prázdno, svůj prostor zcela vyplňují. Nejsou také dělitelná, proto se atomy nazývají (řecky atomos = nedělitelný). Nezanikají, jsou neměnné, všechny jsou z téže látky, mají ale jinou velikost a jí odpovídající váhu. Všechno složené vzniká spojením oddělených atomů a všechen zánik spočívá v oddělení dosud spojených atomů. Samy atomy jsou nestvořené a nezničitelné. Jejich počet je neomezený. Všechny vlastnosti věcí jsou výsledkem rozdílu ve tvaru, velikosti a uspořádání atomů, z nichž jsou složeny. Atomisté také rozdělili vlastnosti těles na skutečné (přesněji pak primární) - hustotu, tíhu a tvrdost - a neskutečné, které dáváme věcem ze subjektivního pohledu. Těmito sekundárními vlastnosti jsou například barva, chuť atd. Co se pohybu atomů týče, atomisté hlásali, že se pohybují již od doby stvoření světa. Právě z jejich srážek vzniká víření, ve kterém vznikají komplexy atomů. Takovýto vznik světa tedy podle Démokrita nepotřebuje nějakou božskou sílu ani řídícího ducha, ale na druhou stranu filosof důrazně varoval před spoléháním se jen na náhodu. Vše se mělo dít podle jisté zákonitosti, která je jsoucnu vlastní.

V etice považovali atomisté za nejvyšší blaženost, které může člověk dosáhnout, radostné uspokojení mysli (řecky ataraxiá). Vede k ní umírněnost, pohrdání smyslovými požitky, především ale vysoké hodnocení duchovních statků. Tělesná síla je dobrá u tažných zvířat, ale člověka šlechtí jeho síla duševní. O tom se nám zachoval Démokritův citát: "Raději bych objevil jediný důkaz (v geometrii), než bych získal perský trůn." Jak vidno, Démokritova etika není sourodá s jeho systémem atomů, filosof se ji nepokusil vědecky spojit. Proto zůstal přírodním filosofem, byť jedním z nejvýznamnějších. Jeho systém se nazývá materialistickým, protože ve světě mají být jen látkové atomy; dokonce se považuje za klasicky materialistický. Bez něj nejsou další systémy prakticky myslitelné. Vliv učení atomistů sahá až do současnosti, kdy zažívá díky vědě dokonce jistou konjunkturu.

Atom
Jak však sám filosof definoval základ svého učení? "Podstatou věčných věcí jsou malá jsoucna, neomezená co do počtu." Jsoucna mají být tak malá, že unikají našemu vnímání a že mají různé podoby, tvary a rozdíly ve velikosti. Tato jsoucna nazval atomy, podle řeckého "atomos", tedy nedělitelný.

Každý atom měl v rozdílné situaci mít jinou vlastnost. A jelikož oba filosofové a zakladatelé atomismu (Démokritos a Leukippos) tvrdili, že atomů byl od počátku nekonečný počet, hlásali, že pomocí změn v atomech mohou uspokojivě a pravdivě vysvětlit všechny změny a podstaty věcí i dějů. Je třeba ovšem dodat, že jejich tvrzení o nekonečnosti prvků ve vesmíru nebylo ani z jejich úst zcela jisté. Leukippos i Démokritos snad shodně tvrdili, že neomezené množství tvarů je u atomů proto, že spíše je, než že spíše není.

Samotné atomy jsou nezničitelné, nezměnitelné a trvalé, takže se jich samotné shlukování nikterak nedotýká.

Rozdíly v atomech, jejich tvary
Démokritos pravděpodobně vycházel z učení poněkud tajemného Leukippa. Oba dva shodně tvrdili, že látky jsou tvořeny buď pouze přímo z atomů nebo z rozdílů v jejich vzájemné stavbě. Ty znají tito mistři tři - podobu, obrat a dotyk neboli lidověji řečeno tvar, polohu a uspořádání.


Aristoteles nám zanechal důkaz převzatý pravděpodobně od samotného Démokrita. Aristoteles ukazuje tuto teorii na základě písmen A a N - rozdíl v jejich uspořádání způsobuje to, že tyto dvě písmena - která můžeme nahradit atomy - mají dva možné způsoby spojení, tedy AN a NA, která se od sebe liší. Polohu zase vysvětlil na příkladě písmen N a Z, která se liší v podstatě jen tak, že Z je N v jiné poloze (naležato).

Podle Cicerona mělo tvarů atomů existovat více druhů. Cicero uváděl, že Démokritos znal atomy hladké, drsné, kulaté, hranaté, opatřené háčky, křivé, zahnuté dovnitř a další. Kulaté pokládal filosof za základní vlastnost látky. Oheň, který se má skládat z kulatých a malých atomů pak Démokritos bere do jisté míry jako jediný ryzí prvek (element). Oheň měl také mít nejmenší tíhu ze všech elementů, neboť při hoření "je vytlačován těmi atomy, které jej předcházejí (těžšími atomy); tím spěje do výše, a proto se zdá lehkým." Ostatní elementy jsou pak složeny z atomů nejrůznějšího druhu, ale vždy o jisté stanovené velikosti - alespoň zhruba. Země je tedy utvářena z atomů různě utvářených a velkých, zatímco atomy vody a vzduchu se postupně zjemňují.

Primární vlastnosti těles
Atomisté také rozdělili vlastnosti těles na skutečné (přesněji pak primární) - hustotu, tíhu a tvrdost - a neskutečné, které dáváme věcem ze subjektivního pohledu. Těmito sekundárními vlastnostmi jsou například barva, chuť a podobně.

V předchozím rozboru jsme pak u ohně narazili na definici těžkého a lehkého. Za to, co nejvíce ovlivňuje tíhu předmětu, označuje Démokritos velikost základních stavebních jednotek, ze kterých se ta která látka skládá. Jinak řečeno, čím větší atom, tím větší tíže. Atomista ve Zlomcích ústy Theofrastovými tvrdí, že kdyby se každá věc rozdělila na své jednotky, měly by váhu podle své velikosti, i kdyby se lišily tvarem. Ve směsích má pak největší vliv na tíhu předmětu množství prázdného prostoru mezi atomy. Lehčí je pak to, co obsahuje více prázdna a těžší to, co ho má méně.

Další vlastností, o níž padá zmínka v Theofrastovi, je tvrdost respektive měkkost. Zde je filosof stručný a věcný - praví, že husté je tvrdé a řídké je měkké. Platí zde přímá úměra, tedy čím hustší tím tvrdší a naopak.

Rozdíl tvrdého a měkkého oproti těžkému a lehkému dokumentoval Démokritos na příkladu, kdy se snaží zdůvodnit, proč je železo tvrdší než olovo, které je těžší. Železo má být složeno v podstatě nepravidelně, na mnoha místech je zhuštěno a obsahuje v sobě velké množství prázdna. Naproti tomu olovo má méně prázdna a je veskrze pravidelně složeno. Tedy železo je zhuštěno, z čehož vyplývá to, že je tvrdší. Olovo má méně prázdna, tudíž je těžší.

Z ostatních dojmů nemá už žádný vlastní přirozenost, ale všechny pokládá Démokritos za stavy měnícího se vnímání, z čehož pak vzniká představa nějakého dojmu. Není tedy žádná přirozenost chladna a tepla, ale pouze měnící se seskupení atomů, které pak působí i změnu v nás, neboť koncentrované má převahu a rozptýlené není cítit. Důkazem toho, že kromě primárních vlastností látek jsou ostatní vzniklé dohodou je to, že stejné dojmy si mohou vykládat různí živočichové jinak. Theofrastos v klíčovém zlomku A135 uvádí ten příklad, že to, co se lidem jeví sladké, se zdá jiným kyselé, jiným hořké, jiným stahující a podobně. Dokonce i tělesný stav pokládají atomisté za představu, neboť složení člověka se mění podle jeho stavu a věku.

Magnet a železo
Buďme však konkrétnější a vysvětleme si učení o atomech na podrobném příkladu samotného Démokrita, který se dochoval ve Zlomcích - o magnetu a železe a o důvodu, proč se přitahují. Démokritos soudil, že atomy magnetu i železa jsou si v zásadě podobné, ale magnet je složen z jemněji uspořádaných a řidších atomů, má více prázdných prostorů, a proto jsou jeho atomy pohyblivější. Rychleji se tedy pohybují směrem k nějakému blízkému železu, vnikají do průduchů tohoto kovu a uvádějí v pohyb jeho atomy. Do železa se dostávají atomy magnetu díky své jemnosti. Atomy železa po uvedení v pohyb vytékají a pohybují se ven - směrem k magnetu. Důvodem uspořádání pohybu směrem k magnetu je to, že železo a magnet si jsou navzájem podobné (atomismus hlásá, že podobné látky se navzájem přitahují, díky čemuž vznikla voda, pevnina atd.) a to, že magnet je uspořádán do více dutin. Železo pak následuje své atomy a pohybuje se směrem k magnetu, zatímco magnet žádný pohyb nevykonává, neboť železo má méně dutin.

Duše:
Démokritos se rovněž jako většina filosofů zabýval složením duše. Usoudil, že duše je v základě stejná jako teplo, tedy jsou to první tvary kulových těles. Kulatá má být duše proto, že pro svůj tvar může nejsnáze vším pronikat a ostatním hýbat, samy se hýbajíce. Duše podle Démokrita dává živočichům pohyb; proto je také dýchání nejpoužívanější mírou přítomnosti života. Dokud prý tělo dovede dýchat, žije, a to tím vědoměji, čím je větší převaha přijímání nad vydáváním.

Základem celé duše, která byla pro Démokrita stále ještě věcí jasně hmotnou, jsou tedy atomy zvlášť lehké, velmi malé, hladké, kulaté. Duše, dech a vzduch jsou pro něj velmi příbuzné. Tvrdí totiž, že pomocí dýchání se tyto duševní atomy vyměňují s okolím. Vzduch, který nás obklopuje, je přeplněn atomy duše, které jsme ze sebe dýcháním "vytlačili" a naopak my stále při každém nádechu přijímáme duševní atomy ze vzduchu.

Chutě:
Démokritos tedy věřil, že všechny věci, děje a vlastnosti všeho ve vesmíru je způsobeno tvary atomů. Dokonce i smyslové dojmy přičítá velký filosof různému seskupení atomů. V dochovaných zlomcích však ze smyslů hovoří hlavně o chutích a barvách. Kyselá chuť měla mít tedy hranatý tvar, avšak mnohokrát zahnutý, co do velikosti patří atomy kyselosti k těm menším a jemnějším, neboť Démokritos zaznamenal, že "pro svou ostrost všude a rychle proniká, a jsouc drsná a hranatá, svírá a stahuje." Kvůli těmto svým vlastnostem se podle Démokrita při konzumaci kyselého také zahřívá tělo, protože atomy kyselé v nás vytváří dutiny. Druhým faktorem zahřívání mělo být to, že každá látka zahřívá tím víc, čím má v sobě více prázdného prostoru. Protipólem kyselé chuti je pochopitelně sladká, věnujme tedy kousek místa jí. Démokritova teorie tvrdí, že tato chuť se skládá z okrouhlých, nepříliš malých atomů. Proto sladká chuť prochází pomalu a bez překážek po celém těle, po kterém se zcela rozlije. Sladká chuť je tedy podle této teorie slizovité konzistence

Barva:
Odstavec věnovaný Démokritovu pohledu na barevnou škálu začněme jeho citátem: "Podle dohody barva, podle dohody sladké, podle dohody kyselé, ve skutečnosti však jsou jen atomy a prázdno." Smysly tedy pokládá filosof za nedokonalé a domnívá se, že ve skutečnosti člověk smysly nedojde k poznání. Jako v celé Démokritově filosofii se totiž i za rozdíly v barevné škále schovává rozdílnost skladby atomů.

I v tomto případě tedy platí to, že Démokritos hledal podstatu věcí v rozdílech v atomech. Z barev nazývá Démokritos podle Theofrasta čtyři barvy jednoduchými - bílou, černou, červenou a zelenou (popřípadě to mohla být i žlutá, protože pro obě barvy měl Démokritos název chloros). Atomy bílé barvy se měly seskupit do hladkých soustav, neboť pouze drsné plochy vrhají stín a jsou tudíž tmavé. Bílá měla být rovněž barvou prostupnou, neboť se pochopitelně stala synonymem jasnosti. Tato barva disponovala i dalšími za zmínku stojícími vlastnostmi - jasnými přímými průduchy a průhledností. Bílá je tedy barvou z hladkých atomů propouštějících světlo.

Vše černé je pochopitelně přesně z opačných tvarů: drsných, křivých a nestejných. Ty pak způsobují to, že černá vrhá stíny a průduchy nejsou přímé ani snadno průchodné a neprojde jimi tedy světlo.

Další barvou je červená. Co o ní víme ze Zlomků? "Červené se skládá ze stejných tvarů (atomů) jako teplo, avšak větších". Čistě fyzikálně je podle Démokrita teplo takový stav, kdy se atomy rozptylují a dělí, zatímco chladem se vyznačují atomy náchylné ke spojování a slučování. Co se tvarů atomů týče, musíme si pomoci odvozením ze známých tvarů. Zkusme "odhadnout" Démokritovu myšlenku z jeho výše zmíněné definice duše, která se prý skládá z podobných atomů jako oheň, zdroj tepla. Jelikož víme, že atomy ohně považoval filosof za malé a kulaté a duševní atomy měly být rovněž kulaté, můžeme si nyní již velmi snadno domyslet, že atomy červené barvy by se měly skládat z kulatých atomů nespecifikované, i když zřejmě pro příbuznost s ohněm malé, velikosti. Proto zachovalý důkaz pravící, že "červenáme se, když se zahříváme, a červenají i ostatní věci, až dojdou do ohnivé barvy", pro nás nemá závratnou cenu pro pochopení filosofova názoru.

A nedostatečnost dochovaného materiálu se nám ukáže v celé své nahotě při rozboru oné poslední barvy, tedy zelené. O té padne pouze tato zmínka: "Zelené se skládá z tuhého i prázdného, jsouc smíšeno z obojího." Snad se tedy dá říci, že zelená barva je tvořena směsí atomů a prázdného prostoru.

Tímto rozbor Démokritova bádání v oblasti barev atomů uzavřu s poslední poznámkou, že všechny ostatní barvy se dají získat smísením barev předešlých.

Co se týká pravdivosti Démokritovy filosofie, mohla rozřešení přinést teprve moderní doba. Teprve v našem století jsme zjistili, že tělesa jsou skutečně tvořeny z velmi malých, prakticky nekonečných částic, které i my nazýváme atomy. Jejich spojování ve větší soubory částic, molekuly, skutečně radikálně mění vlastnosti látek. Stejně tak víme, že atomy se pohybují, i to, že jejich tvar má dopad na chování částice. S čím nemůžeme ani zdaleka souhlasit, je prakticky celé Démokritovo učení, pokud začne zacházet do podrobností - například zmíněné příklad o železe a magnetu. Ale kdo mohl v době rozvoje přírodní filosofie v Řecku tušit o existenci magnetického pole?

Čtenost článku: 18250

<<zpět