Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> filosofie

Stoicismus

09.12.2004 - Jiří Chlubný a Lenka Svobodová

Římská filozofická škola, která se vyvíjí v období helénismu a v prvních stoletích našeho letopočtu. Je nazvána podle místa, kde provozovala své vyučování - stoa poikilé = pestré sloupořadí. Byla založena kolem roku 300 př. Kr. téměř současně se školou epikurejskou. Časově se dělí na stoiu starou (Zenón z Kithia, Kleanthés, Chrýsippos), střední - na přelomu letopočtu (Panaitios, Poseidónios) a novou - 1. a 2. století n. l. (Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius).

Filozofický přínos stoicismu je značný, přestože z prvního - nejvlivnějšího období se zachovalo velice málo přímých pramenů.

Stoicismus se vnitřně dělí na logiku, fysiku a etiku, přičemž nejvíce si cení etiku.

A) LOGIKA

V širším slova smyslu je zde logikou míněna dialektika a rétorika. Dialektika se dále dělila na logiku v užším slova smyslu a na gramatiku. Logika v užším slova smyslu je noetikou, přičemž jediným zdrojem poznání a pravdy je smyslové vnímání - aisthétis, jímž pak vzniká zkušenost - empeiria. Aristotelskou logiku obohatili zkoumáním soudu, přičemž kromě jednoduchých znají i soudy složené. Vyvrcholení logiky pak vidí v nauce o úsudku.

Je budována na tom, že lidská duše po narození je tzv. tabula rasa, tedy čistá, nepopsaná deska. Působením vnějšího světa se vytvářejí kataleptické představy - obtisky vnějších materiálních předmětů v duši, záruka pravdivosti. Soubor k. p. = systém pravd. Tvrdí dále, že existují ještě proleptické představy - vrozené (představa dobra, Boha) - rozpor s tabula rasa. Jsou pravdivé, protože je máme všichni stejné.

B) FYSIKA

Fysika je pro stoiky první filozofií. Rozlišují čtyři vzájemně skloubené kategorie: substance, kvalita, stav, relace. Místo aristotelovské látky a formy rozlišují trpný a činný princip a hlásají důslednou imanenci (imanentní = stále v něčem přítomné) činného principu. S Hérakleitem mají společné chápání logu - logos v pojetí stoiků je světový požár. S Parmenidem je spojuje názor, že vše dokonalé má podobu koule.

C) ETIKA

Vychází z logiky a fysiky.

Nejvyšší blaho (eudaimonia) spočívá ve zdatnosti (ctnosti, areté), přičemž slast je až jejím druhotným doprovodem. Zdatnosti se dosahuje životem ve shodě s přírodou - základní heslo: "Žij ve shodě s přírodou.” - člověk tedy má žít ve shodě s logem, řádem, rozumem. Logos je imanentní, je celý v každé věci. Pokud s ním člověk chce žít ve shodě, musí znát logiku a fysiku, aby vůbec věděl, co je logos.

Jednota poznání a jednání.

Všechny lidi dělí na:

mudrce - dokáží logos uchopit a žít podle něj, cílem jejich života je ctnost a blaženost; cílem moudrého života je dosáhnout rovnováhy čtyř základních zdatností (rozumnost, statečnost, uměřenost, spravedlnost) - jedině takový člověk může být opravdu svobodný

blázny - jedni logos pochopí, ale brání se mu, druzí jej nedokáží ani uchopit.

Věci dělí na ty, které:

* jsou morálně čisté (smrt, život, láska, nenávist, zdraví, nemoc, bohatství, chudoba, ženy...) - někoho vedou k mravnému, někoho k nemravnému životu - tzv. adiafora
* vedou ke ctnostnému (mravnému) životu
* vedou k nemravnému životu

STARÁ STOA:

Zenón z Kithia (asi 332 - 262 př. Kr.)

Zakladatel stoicismu. Původně foinický kupec pocházející z Kypru, který při plavbě do Athén ztroskotal na lodi a přišel o veškerý majetek. Dostal se do "knihkupectví” a četl si tam filozofické spisy. Kolem šel filozof, Zenón se k němu přidal a přišel na to, že bylo jen dobře, že o všechno přišel. Údajně prohlásil: "Dobře jsem doplul, loď ztroskotav.” Naznačil tak základní východisko své budoucí filozofie navazující na kynickou zásadu oproštěnosti a pohrdání bohatstvím - prošel výchovou kýnické, megarské a platónské školy. Jeho spisy nejsou dochovány a fragmenty neumožňují celkovou rekonstrukci jeho filozofických názorů. Mladé lidi (muže) vedl ke skromnosti, aby byli negací svých rodičů. Vlastní filosofickou školu založil pravděpodobně roku 308 před n.l.


Chrýsippos ze Sol (asi 280 - 206 př. Kr.)

Pocházel z maloasijské Kilikie. Zde ztratil jmění a odešel do Athén, kde se stal posluchačem stoiků, snad i samotného Zenóna. Je považován za hlavního systematika a organizátora stoicismu. Napsal více než 700 spisů údajně suché a nedbalé slohové úpravy, z nichž se dochovaly pouze zlomky, zvláště o logice, za jejíhož nejvýznamnějšího představitele je vedle Aristotela považován. Již ve starověku se říkalo: "Kdyby bohové používali dialektiku, byla by to jistě Chrysippova dialektika.” Důležitá je také jeho teorie svobodné vůle: člověk sice podléhá zákonům přírody, může se ale z jejich působení vůlí vymanit a řídit se zákony lidské, tj. rozumové přirozenosti.


Kleanthés z Assu (asi 331 - 232 př. Kr.)

Žák a přítel Zenóna z Kítia, jeho nástupce ve vedení stoické školy. Jeho zaměstnáním byl původně pěstní zápas, ale ten ho neuživil a do Athén přišel zcela chudý; musel si také vydělávat čerpáním vody. Za světový princip považuje slunce. Jinak rozvíjel učení Zenóna, sám nebyl nijak tvořivého ducha, spíše vnímavého. Zemřel prý dobrovolnou smrtí hlady.


STŘEDNÍ STOA:

Panaitios z Rhodu (asi 185 - 110 př. Kr.)

Vzdělal se v Athénách, ale přibližně od roku 164 př. Kr. šířil stoicismus v Římě mezi aristokracií sdruženou kolem Scipia Africana mladšího. Zavedl některé eklektické doplňky v duchu platónismu a peripatetismu a stal se tak tvůrcem římské verze stoicismu.

Poseidónisos z Apameie (asi 135 - 51 př. Kr.)

Syrský rodák, který se usadil na Rhodu, kde vedl velmi populární filosofickou školu, kde bychom našli i Cicera a Pompeia. Díky svému univerzálnímu vědeckému zájmu je považován za největšího polyhistora starověku hned po Démokritovi a Aristotelovi. Věnoval se filozofické problematice člověka, kterou vybudoval kolem ústředního pojmu sympatheia. Lidstvo považoval za jednotné, tvořené všemi národy bez rozdílu.

NOVÁ (MLADŠÍ) STOA:

Rozvíjí se již jen na území římského císařství. Tato etapa je už naprosto eklektická a chudá na původní myšlenky. Je však důležitá z toho důvodu, že díla jejích autorů se nám vesměs zachovala.


Lucius Annaeus Seneca (asi 4 př. Kr. - 65 n. l.)

Epiktétos z Hierápole (asi 55 - 135)

Narodil se ve Frýgii jako syn Neronova propuštěnce. Dostal se do Říma, ale za Domitiana musel odejít do Nikopole v Epiru. Jeho pozornost směřuje hlavně k etice, v níž se inspiroval převážně Sókratem, zejména jeho kynickou interpretací. Epiktétos žil diogénovským způsobem života - v chatrči bez dveří (nebylo tam co ukrást). Jeho životní zásadou bylo heslo: "Trp a odříkej se!” Jeho životní postoj je založený na přesvědčení o nezávislosti ducha na životních strastech. Svou filozofii nesepisoval. Jeho myšlenky později sebral jeho žák Flavius Arrianus.

Slavný je popis jeho mučení, které mu uštědřil jeho pán ještě předtím, než ho propustil na svobodu. Když Epiktétovi sevřel nohu do mučícího stroje, pravil filosof: "Vždyť mi nohu rozmačkáš!” Když mu pak pán nohu ochromil, prohodil prý Epiktétos zcela stoicky: "Vždyť jsem ti povídal, že mi ji rozmačkáš.”

Marcus Aurelius Antoninus (121 - 180)

Z jeho záznamů vyzařuje melancholie, opakovaně se objevuje pocit zmarnění, dočasnosti a pomíjivosti všeho jsoucího. Vyznává se z přesvědčení, že vesmír je řízený prozřetelností, s níž má člověk spolupracovat.

Čtenost článku: 23019

<<zpět