Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> filosofie

Svatý Augustin

28.12.2004 - Mirek Bajgar

foto

Sv. Augustin (Aurelius Augustinus, 354-430) patří k nejvýznamnějším světovým církevním postavám. Právem bývá považován za jednoho z "církevních otců", zakladatelů moderní podoby církve a jakéhosi mravního kodexu, který se táhne celými dějinami křesťanství. Zrodila jej neklidná doba a tak jako ona byl i Augustin rozporuplná postava plná protikladů.

Aurelius Augustinus se narodil 13. listopadu 354 v městě Tagastě v Numidii, součásti římské provincie Africa. V jeho době už zde křesťanství zapustilo hluboké kořeny ovšem zároveň se tady také ve velké míře objevovaly různé formy tohoto vyznání. Velké rozpory se projevovaly zejména mezi katolickou a donatistickou větví křesťanské víry. Augustinův otec Patricius byl úředníkem římské správy a podle toho i svého syna vychovával. Byl věrným vykonavatelem říšských potřeb a existenci impéria velice ctil. Byl prý pohanem a lpěl na starých tradicích římské říše. Matka, jménem Monika, naproti tomu byla vroucí a hluboce věřící křesťankou a snažila se Augustinovi svou víru vštípit jak nejlépe uměla. Na mladého syna měla velký vliv, ovšem trvalo poměrně dlouho, než měla její snaha přinést ovoce. Augustin ale rozhodně nehodlal trávit život ve zbožném rozjímání. Měl velké nadání ke studiu a zároveň ohnivý temperament, který mu nedovolil žít klidný život.

Otec se postaral, aby se Augustinovi dostalo řádného vzdělání římského úředníka. Mladík studoval nejprve v rodné Tagastě, pak v Madauře a nakonec v samotném Kartágu, hlavním městě provincie. Tam strávil celých pět let zejména studiem rétoriky, kterou se naučil používat skutečně dokonale a ta spolu se jeho charismatem byla později jeho obrovskou zbraní. Díky této schopnosti mohl vystupovat jako právník, advokát a učitel řečnictví. V Kartágu vedl relativně zámožný a pohledný Augustin velice nevázaný život a pouštěl se do všech myslitelných radovánek a milostných dobrodružství. Často navštěvoval hospody, veřejné domy, tančírny, ale i divadla a jiná lákadla přístavního velkoměsta.

V osmnácti se vášnivě zamiloval do jakési Melanie, s níž měl syna Adeodata. Ačkoliv k ní podle všeho cítil hlubokou lásku a žil s ní řadu let, nikdy se tento vztah nepokusil legalizovat. Zřejmě tak neučinil kvůli matce, která jeho citu k nemajetné dívce bez rodu a vzdělání vůbec nepřála. Na její popud se s ní nakonec i rozešel. Na dobu svého mládí Augustin později vzpomínal s hořkostí a litoval svého prostopášného života. Bylo mu líto, že nedokázal udržet na uzdě své choutky. Na druhou stranu jej později zejména v noci často pronásledovaly smyslné představy, kterým odolával jen s vypětím všech sil. Možná, že díky těmto zkušenostem si uvědomoval s ve svém díle i vyjádřil to, jak velmi křehká a nepevná je lidská přirozenost, která se podle něj nedokáže ubránit hříchů bez boží pomoci.

Za svých studií a později i v Itálii se Augustin setkával s velkým množstvím různých filosofických směrů a snažil se k některému z nich se přiklonit. Nejprve si ho získal manicheismus, pak propabilismus, jehož základním učením bylo pochybovat o všem až se dostal k novoplatonismu. Neustále se snažil nalézt učení, které by nejvíce vyhovovalo jeho přesvědčení, ale pokaždé, když se seznámil se všemi aspekty daného filosofického směru, odvrhnul jej jako nevyhovující.

Roku 383 se spolu s celou svou rodinou přesunul do Říma, aby tam budoval svou kariéru právníka a učitele rétoriky. Táhlo jej to ovšem dále, až do Mediolana (Milán), který tehdy měl pověst nejvýznamnějšího intelektuálního centra západní poloviny říše. A právě tam se setkal s mužem, který nadobro ovlivnil jeho myšlení a definitivně jej nasměroval ke křesťanství. Tím mužem byl biskup Ambrosius (sv. Ambrož). Augustin jím byl naprosto uchvácen a často jej jako ve vytržení poslouchal pod dodnes zachovalou kazatelnou. Postupně byl stále více zatahován do osidel křesťanského vyznání, ale stále ještě nebyl rozhodnut. Aby si uspořádal myšlenky, přestěhoval se na samotu v Kasiaku, kde žil se svými přáteli a rodinou jako poustevník. Tady také prodělal hlubokou myšlenkovou krizi, která jej nakonec přiměla přijmout křest. Stalo se tak 24. dubna 387 na Bílou sobotu z rukou biskupa Ambrosia. Několik měsíců poté sepsal své dílo "Dialogy", ve kterém popisuje myšlenkové pochody, které jej dovedly od novoplatonismu ke křesťanskému vyznání.

Hned po křtu se Augustin rozhodl vrátit do Afriky. Cestou v Ostii zemřela jeho matka Monika a nedlouho po jeho příjezdu do Tagasty zemřel i jeho syn Adeodat. Tyto velké životní ztráty jej nadobro utvrdily v jeho přesvědčení věnovat se dále jen službě křesťanskému ideálu. V Tagastě strávil tři roky jako poustevník a pak na žádost lidu přijal roku 391 kněžské svěcení a hned roku 395 se stal biskupem ve městě Hippo Regius (dnešní Annaba v Alžírsku). Jednou z hlavních náplní jeho dalšího života byl boj proti různým církvím, které se odlišovaly od oficiálního křesťanského kultu. Jeho úhlavními protivníky byla církev donatistů. Donatistická církev vznikla na počátku 4. stol. n. l. při pronásledování křesťanů císařem Diocletianem, jako reakce na křesťany, kteří se až příliš ochotně vzdávali své víry pod hrozbou perzekuce. Donatisté se vyznačovali značným puritánstvím a až fanatickým trváním na tom, že pouze oni jediní jsou těmi pravými následovníky víry Kristovy. Sv. Augustin jim vyčítal revoltu proti pozemské moci představované římskou správou, která byla podle Augustina dosazena z Boží vůle a celkově je označoval za odpadlíky od Boha a církve (což je poněkud kuriózní, uvědomíme-li si za jakých okolností donatistická církev vznikla).

Z akcí, které prováděl Augustin proti donatistům, vidíme jeho životní přesvědčení. Ač byl pevným křesťanem a veškeré jeho činění směřovalo k prosazení čistého, či spíše čistě křesťanského způsobu života, tak ovšem zároveň zůstával do morku kosti Římanem. Římanem, který plně uznává státní moc milánské vlády a její rozhodnutí jsou pro něj stejně závazná jako učení církve. Právě v těsné spolupráci církve a státní moci viděl jedinou možnou cestu k blaženosti. Není tedy divu, že tak urputně bojoval proti donatistům, kteří velmi často hlásali myšlenku separatismu a jakéhosi "sebeurčení" severní Afriky. Donatisté římské vládě nikdy neodpustili pronásledování křesťanů, proto nemohl být nikdy nalezen žádný kompromis.

Tento postoj k donatistům (a nejen k nim, ale i k ostatním vyznáním odlišným od křesťanského) postupně nabýval na tvrdosti až dospěl k něčemu, co aureolu světce Augustina poněkud kalí. Augustin totiž nabyl přesvědčení, že láska k bližnímu jej přímo nutí prosazovat spasení jedince i proti jeho vlastní vůli a dokonce za použití násilí. Postupně se dopracoval k učení, které se dá shrnout do hesla "coge compelle intrare" (donuť ho vstoupit), aby tak religiózními prostředky podepřel své tvrzení o spravedlnosti násilí jakožto prostředku, kterým musí být člověk doveden ke spáse. Zhruba od roku 405 ve svých spisech doslovně požaduje tvrdé postihy proti bezvěrcům a vyznavačům jiných kultů než křesťanského. O takových lidech pak tvrdí, že jsou pomatení a ve své zaslepenosti neschopni uvažovat rozumně. Z toho pro Augustina vyplývá, že na tyto jedince platí jedině tvrdý fyzický postih. Jediná věc, která je může dovést k nějaké reakci (konkrétně k obrácení se ke katolické víře).

Boj proti donatistům vyvrcholil roku 411 na synodě (tedy jakýchsi pohovorech s donatisty) konané v Kartágu. Účastnilo se jí 286 katolických a 285 donatistických biskupů a Augustinus jí předsedal. Tam na představitele donatismu zaútočil všemi svými zbraněmi a jeho protivníci, kteří postrádali podobně charismatickou osobnost, jeho výtečné rétorice podlehli. Museli pak z příkazu císaře Honoria postoupit veškeré své kostely katolíkům a po krátké době přestali jako problém pro církev existovat. Na sněmu se naplno projevil Augustinův postoj v otázce vztahu církve a státu. Jeho pojetí vychází z odvěkého boje mezi obcí boží a obcí ďáblovou. Připodobňuje jej k zápasu mezi křesťanstvím a pohanstvím, kde církev má za úkol dovést lidstvo ke spáse a při tomto úkolu ji stát a jeho aparát chrání před vnějším světem (pohany) a anarchií. Celý svůj názorový obzor shrnul a vyjádřil ve svém nejdůležitějším díle - "O boží obci" (De civitate Dei), kterou napsal právě roku 411, zřejmě jako reakci na vyplenění Říma pohanskými jednotkami germánského vůdce Alaricha.

Jiné významné dílo, o kterém stojí za to se zmínit, jsou "Vyznání", které Augustin sepsal zřejmě na přelomu let 397/98 a v němž se vyrovnává se svou hříšnou minulostí a vyjadřuje svou víru v nekonečnou boží milost, která jako jediná může člověku pomoci, aby nalezl vnitřní vyrovnanost a klid.

Násilná katolizace Afriky ovšem přinesla jednu z příčin tak snadného pádu římského panství nad těmito provinciemi. Když totiž roku 429 Geiserich se svými Vandaly zemi napadl, situaci mu ulehčovala nejen velmi slabá římská armáda, ale i nulový odpor obyvatelstva, které na mnoha místech ariánské Germány spíše vítalo. Zklamán tak na konci života byl i svatý Augustin, kterého v Hippo Regius v červenci 430 Vandalové oblehli. Jelikož neměli obléhací stroje a těžkou výzbroj, museli se pokusit město vyhladovět. Na sklonku svého života se tak Augustin staral o raněné, nemocné a umírající a do poslední chvíle se jim snažil dodávat slova útěchy. Stařičký biskup zemřel 28. srpna 430 v obleženém Hipponu. Jeho ostatky zde byly pohřbeny a mnohem později, už za nadvlády Arabů, byly draze vykoupeny a přeneseny na Sardinii a poté do Pavie, kde dodnes odpočívají v bazilice San Pietro in Ciel D'Oro.

Aurelius Augustinus byl mužem, který svými názory a činy ovlivnil celou obrovskou epochu křesťanství a základy středověkého vidění světa leží právě na jeho učení. Bohužel ani on se nevyhnul chybám a tak, jak jej mnozí nazývají největším učitelem křesťanské církve po apoštolu Pavlovi, najdou se i jiní a ti v něm vidí prvního teoretika a zakladatele inkvizice.

Čtenost článku: 28319

<<zpět