Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> literatura

Lucanus

02.01.2005 - Jiří Chlubný

Římský básník Marcus Annaeus Lucanus se narodil v hispánské Cordubě. Jednou z jeho hlavních deviz se mělo stát to, že byl synovcem filosofa Senecy, což snadno poznáme z podobnosti jmen. Po vydatných studiích se v raném věku uchytil na dvoře císaře Nerona, jehož vychovatelem byl právě Seneca. Zde se mladý poeta uchytil a stal se v podstatě oficiálním druhým básníkem římské říše - prvním byl pochopitelně sám Nero. Toho Lucanus oslavil v básni Chvalozpěv na Nerona, čímž získal další kladné body u všemocného císaře, ale také u publika. Přestože pak dostal ještě tituly kvestora a augura, stála jeho obliba u publika i na počátku jeho pádu do propasti - Nero totiž nemínil tolerovat tak velkou oblibu u jeho uměleckého soka. Za Pisonova spiknutí byl tehdy šestadvacetiletý umělec nařčen ze spoluúčasti, donucen k prozrazení dalších viníků (prozradil tehdy i vlastní matku) a později k sebevraždě. Stalo se roku 65 n.l.

Lucanus chrlil především ctižádostivé epické i lyrické básně. Do kategorie lyrických patří především nedochované Lesy (Silvae, deset knih), z kategorie epických se dost vyzdvihuje především jediné dochované a také největší Lucanovo dílo, epos Občanská válka (Bellum civile). Ten se podle své nejvýznamnější epizody nazývá také Pharsalia. Dílo mělo mít původně asi dvanáct knih, ale básník jich napsal pouze devět; epos je přerušen v polovině desáté knihy.

Námětem knihy je konflikt mezi Caesarem a Pompeiem ukončený bitvou u Pharsalu a Pompeiovým zabitím v Egyptě. Obsahuje však i různé další epizody války - vojenské akce v Africe a Orientu. Celé dílo mělo končit buď smrtí Caesara roku 44 před n.l. nebo sebevraždou Catona roku 46 před n.l. po porážce jeho vojsk Caesarem.

V prvních třech knihách, vydaných ještě básníkem samým a věnovaných Neronovi, převládá obecný strach z hrozné občanské války a odpor k Pompeiovi i Caesarovi. Ideálem je mírumilovná vláda napůl republikánská napůl monarchistická, tedy podobná, jakou měl vládnout pod dozorem Burra a Senecy císař Nero. V dalších knihách však Lucanův postoj prodělává zvrat - Caesar je stavěn do horšího světla, jeho činy jsou motivovány ctižádostí, kdežto Pompeius se stává obráncem svobody a práva. S jeho smrtí pak jakákoli svoboda končí. Kromě Pompeia oslavuje Lucanus také Catona jako skvělého politika i stoika (Cato byl samozřejmě neústupný republikán a i sám Lucanus byl výchovou stoik). Epos má tedy navzdory básníkovu postavení u dvora jasně opoziční myšlenku - je proti monarchii, proti císařům.

Avšak nejen z lidského hlediska jde o odvážný epos. Lucanus asi jako první Říman použil rétoriku na ovládnutí eposu. Kniha je tedy pro dnešního člověka poněkud hůře čtivá. Lucanus nepoužíval tehdy velmi běžný systém božských zásahů do děje, který kritizoval ve stejně době i Petronius ve svém Satiriconu. Místo toho používá Lucanus personifikace filosofických a politických idejí (Štěstí, Osud,...) a svého vynikající smyslu pro patos. Jeho scény plné děsu a hrůzy jsou napsány skutečně brilantně a neskutečně působivě. V tomto patosu cítíme silný vliv básníkova rétorického vzdělaní, které se však projevuje i velkým množstvím přímých řečí.

Lucanův vliv pochopitelně sahá i dále než do antiky. Tehdy se pořizovaly komentáře k jeho dílu, ale později se mnozí autoři středověku a zejména baroka Lucanem přímo nebo nepřímo inspirovali. Dante označil Lucana za jednoho ze čtyř největších mistrů všech dob. Básník patří určitě k desítce nejzajímavějších římských poetů.

Čtenost článku: 3690

<<zpět