Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> umění

Práxitelés

09.01.2005 - Pavel Kadeřávek

Jak víme, sochařství bylo v Řecku chápáno jako řemeslo a podobně se také toto umění přenášelo z otce na syna. Nejvýmluvnějším příkladem je rodina, jejíž tradici započal Práxitelés Starší, který byl Feidiovým druhem a který pracoval s ním na Akropoli. Jeho specialitou bylo odlévání a možná pomáhal Feidiovi při vytváření velké sochy Athény Promachos. Práxitelovi Staršímu je též připisována socha Héry, která se nacházela v chrámu v Platajích. Je dost možné, že se jedná o originál, který známe z řady římských kopií. Postoj bohyně, jež se vahou opírá o jednu nohu, zatímco druhá spočívá volně poněkud vzadu, je notoricky známý. Celý postoj vyjadřuje vznešenost a stylem provedení prozrazuje příslušnost k Feidiově škole. Po něm následovaly ještě další tři generace, které si sochařství a jeho taje předávaly z otce na syna.

Práxitelés Starší byl učitelem svého syna Kéfísodóta, od něhož se nám zachovalo pouze jediné dílo. To mu však můžeme připsat s naprostou jistotou. Jedná se o sousoší Eirény s Plútem. V tomto díle lze již pozorovat přechodný styl. Zatímco rovné záhyby jejího oděvu přísluší k starému typu, postoj sochy, která spočívá plnou váhou na jedné noze, už ohlašuje vysouvání boku, příznačné pro sochy svého syna Práxitela. Novým prvkem je něžný, mateřský výraz bohyně, hledící na malého Plúta, kterého nese v náručí. Mezi sochami Práxitela Staršího, například jeho Hérou, a Kéfísodótovou Eirénou nelze pozorovat změnu v kompozici typů. Pouze něžnější a citovější výraz Eirény ohlašuje nový styl, nejedná se o neosobní tváře bohů, ale o lidský výraz. Skutečná revoluce v rámci athénské školy proběhne v době působení již zmíněného Kéfísodótova syna Práxitela. O jeho životě víme málo. Je známý jeho údajný vztah k héteře Frýné. Podle pověsti se ta chtěla dozvědět, kterých soch si Práxitelés cení nejvíce, a tak se uchýlila ke lsti, když byl jednou u ní sochař na návštěvě zařídila, aby přiběhl jeho sluha s křikem, že hoří jeho dílna. Práxitelés na to odpověděl, že mu to nevadí, jen když zůstanou ušetřeny jeho sochy Fauna a Eróta. Pak již nebylo pro Frýné těžké zařídit, aby jí tyto sochy daroval. Faun byl posléze umístěn v Athénách na cestě Trojnožek, Eróta darovala Frýné svému rodnému městu Thespiím tam pak zůstal až do doby než ho císař Nero nechal odvézt do Říma.

Další jeho známou sochou je Odpočívající satyr. Práce zřejmě známá již za starověku neboť je velmi často reprodukovaná římskými kopisty. Zpodobňuje mladého muže opírajícího se o strom. Jeho postoj je pln uvolněnosti a smyslové odevzdanosti. Na jeho těle proto nenajdeme jediného napnutého vystupujícího svalu. Jinou známou Práxitelovou sochou je Apollón Sauroktonos, pojmenovaný podle toho , že zobrazený Apollón zabíjí ještěrku šplhající po kmeni stromu. Ještěrka je zde narážkou na temnoty podsvětního království. Protáhlé tvary a ztlumená muskulatura svědčí stejně jako socha Odpočívající Satyr o novém pojetí lidské krásy, tak výrazně odlišného od typu reprezentovaným Polikleitovým Doryforem.

V antice byla však nejuznávanější sochou od Práxitela jeho Afrodíta Knidská. Bohyně lásky se až doposud zobrazovala pouze oděná. Žádný z předchozích sochařů se ji neodvážil zobrazit nahou, jak to udělal Práxitelés (snad nejodvážněji ji před Práxitelém zobrazil sochař Alkmenés v průhledném šatu, ale ten byl jediný a navíc nešel tak daleko jako Práxitelés; toho všeho by se dalo soudit o určitých předsudcích ohledně ženského aktu ve starověkém Řecku). Ve starověku byla v této soše viděna podobizna Frýny. Jako všechny Práxitelovy sochy byla i tato lehce polychromovaná. Namalovány byly pouze oči, vlasy a rty, zatímco zbytek byl kryt modravou patinou. Tuto sochu známe z padesátky římských kopií. Některé z nich mají poněkud masivnější proporce těla což lze vysvětlit tím, že řečtí umělci měli ve zvyku užívat jako modelů mužských postav. Přesto je zde patrná snaha lahodností obrysů dosáhnout ženskosti. U některých replik jsou nádoba na parfém a ručník, jež drží bohyně v ruce nahrazeny dvojicí bůžků lásky nebo delfínů. Stejně jako k těmto změnám mohlo dojít i k zmasívnění postavy až u kopií. O podobě originálu, který zůstal po celou dobu římské nadvlády v Knidu až do středověku, kdy si ji odvezl byzantský milovník umění Lausos, víme z mincí z Knidu, na nichž byla socha zpodobněna. Doposud jsme se zmiňovali o dílech jež se nám dochovala jen v kopiích a často pochybných rekonstrukcí, avšak od Práxitela se nám zachovaly jako zázrakem i sochy buď přímo v originále, nebo ve výborné helénistické kopii.

Jednou ze soch o níž nejsou odborníci zajedno, zda se jedná o originál, či helénistickou kopii je sousoší Herma s malým Dionýsem, které bylo objeveno při vykopávkách v Olympii roku 1877. Prototyp stál v Héřině chrámu, kde jej viděl a též se o něm zmiňuje Pausaniás. Tuto skulpturu Práxitelés vytvořil pravděpodobně již v posledním období své činnosti. Socha zobrazuje Herma držícího na levé ruce Dionýsa v druhé ruce majíc hrzen, který mu ukazuje a po němž se malý Dionýsos natahuje snažíc se ho zachytit. Socha, jejíž těžiště již leželo mimo základnu Hermových nohou musela být podepřena. Podpěru vytvořil, jak to bylo pro něj tipické, z kmene, který částečně překryl Hermovým pláštěm. Socha zvláště zaujme povrchem, pokožka je perleťová a vypadá vláčně, ktomu pak ještě dává dojmu že je snad ještě jemnější než pleť člověka. Plastika je bohužel poškozená, chybí jí část nohou a paže, ale její obličejové části zůstaly naštěstí neporušeny, a tak můžeme pozorovat jemnou modelaci obličejů. Jak u této sochy tak u Afrodíty knidské použil Práxitelés velmi šťastný kontrast zřasené draperie k nahému tělu.


Díky Pausaniovým údajům bylo možno bezpečně identifikovat ještě další dvě díla. Jedná se o reliéfy zdobený podstavec, na němž stálo jedno jeho sousoší. Tento podstavec byl nalezen v Mantinei. Pausaniás se přitom zmiňuje o Múzách a Marsyovy hrajícím na flétnu zobrazených na něm. Tato zmínka pak posloužila k identifikaci, když byly reliéfy nalezeny v kostele, kde obrácené sloužily jako dlaždice. Tyto reliéfy jsou důležité, neboť vypovídají o tom, jak se uplatňoval Práxitelův styl při zobrazování oděných ženských postav. Mantinejské můzy jsou zahaleny v široké pláště, které jemě naznačují tvary jejich těl.

Posledním dílem nalezeným během výkopů byla hlava Eubúla - zamyšleného mladíka - nalezená v troskách svatyně v Eleusíně. Je známa řada římských kopií z nichž na některých jsou nápisy uvádějící, že jde o Práxitelova Eubúla. Všechna Práxitelova díla obsahují obdivuhodně vyjádřený duševní výraz a vyzařují velkou citovou silou a nostalgií. Je přirozené, že se Práxitélovy oblíbené typy reprodukovaly po dlouhou dobu. Jedině typ nahé Afrodíty se hned neujal.


Z Práxitelových následovníků je nutné zmínit jeho syna Kéfísodóta, ten však již není tak významný jako jiní jeho součastníci, dalším pak byl Leócharés, tvůrce velkého sousoší Ganyméda unášeného orlem, v němž lze, stejně jako už u některých děl Práxitelových, pozorovat zájem o přírodu zobrazováním zvířat (zde to je pes štěkající na svého odnášeného pána). Je také zřejmě autorem sochy označované jako Déméter z Knidu. Podle všeho se však jedná pouze o náhrobní skulpturu. Pro tuto sochu je zvláštní důstojnost z ní vyzařující a ušlechtilý smír, jímž je prodchnuta. Není v ní nic co by hovořilo o osobním hoři. Původně byl Leicharés také považovan za autora Apollóna Belvedérského, avšak v současé době je přičítáno toto dílo jeho spolužákovi u Práxitéla Eufranorovy z Korintu. Buhužel byla kupodivu pouze jediná existující kopie doplněna bohatě řaseným pláštěm. Původně byl přehoz zřejmě menší a ve zvednuté ruce držel luk či snítku vavřínu. P


rotějškem této sochy byla Artemis z Versailles. Od té neexistuje žádná další kopie kromě fragmentu trupu objeveného v Italice u Sevilly. Obě tato božstva jsou znázorněna v chůzi s tělemmířícím vpřed a pažemi, které vyrovnávají tento pohyb. Leócharés byl uznávaným umělcem. Podílel se mimo jiné i na výzdobě mausóleia v Halikarnásu společně se sochařem Skopou.

Čtenost článku: 11470

<<zpět