Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> ostatní

Aelia Pulcheria

09.01.2005 - Radek Tůma

Slavná císařská dcera a sestra se narodila 19. ledna 399 a byla o dva roky starší než její bratr Theodosius, pozdější císař Theodosius II. Když zemřela její matka, Aelia Eudoxia, bylo jí pět let, v době smrti jejího otce Arcadia byla devítiletá. Byla bystrou, energickou a duševně záhy vyvinutou dívkou, po smrti svých rodičů převzala výchovu a vedení svého bratra. Ten jí to oplatil tím, že ji, v jejích 15 letech, povýšil do hodnosti augusty.

Již v tomto věku se projevovala jako velmi výrazná osobnost. Rychle se vpravila do správních i státních záležitostí, ovládla je a byla respektována dosud vedoucími státníky. Měla vše, co chybělo jejímu otci i bratrovi: nadprůměrné nadání, snadno chápala, měla dostatek energie uskutečnit vše, k čemu se jednou odhodlala, i rozhodnosti stát před císařským dvorem neustále za svým bratrem a nechovat se nikdy povýšeně jako císařovna, ačkoli jí ve skutečnosti byla.

V oné době existovala pro ženy možnost, jak získat již za svého života slávu a čest, a to složit slavnostní slib doživotního panenství a čistoty a samozřejmě jej také dodržet. K tomu bylo třeba, aby i císařovna u dvora žila v naprosté odloučenosti, neboť intrikující dvůr žádostivě a podezíravě sledoval její způsob života. Nebylo nezbytně nutné odejít do kláštera, bylo možno učinit ze svého domácího prostředí klášter, a tak to také Pulcheria učinila. Přemluvila své sestry Arcadii a Marinu, které se i jinak nechávaly Pulcherií poslušně vést, aby následovaly jejího příkladu. Obě sestry zemřely o několik let dříve než ona, a tak existovala přibližně po tři desetiletí u císařského dvora v Konstantinopoli svatá panenská trojice. Jako znamení svého slibu obětovaly v apoštolském chrámě v Konstantinopoli nádherný oltář ze zlata a drahého kamení.

Svému bratrovi doporučila za manželku krásnou Athenais, Aelii Eudocii. Ta sebou však nenechala tak vláčet, jako císařovniny sestry a život u dvora již nebyl nezkalený jako dříve. Tkaním a ručním pracím se věnovaly i dvorní dámy. Kněží a chrámy dostávali bohaté dary. Pulcheria si osvojila také nadprůměrné literární vzdělání, latinu i řečtinu ovládala slovem i písmem. Pečovala o to, aby se i jejímu bratrovi dostalo odpovídající výchovy.

Velký význam měla obřadnost a etiketa, které stupňovaly odcizení panovníků od národa a vyzdvihovaly jej téměř do božské sféry. Pulcheriin vliv na bratra zůstal zachován i v následujících letech. Theodosius podepsal zásadně vše, co mu sestra předložila. Jednou sepsala listinu, jež potvrzovala darování jeho manželky Aelie Eudocie jako otrokyně a Theodosius podepsal i to!

Kromě výšin však Pulcheria prožila i pády. Od konce třicátých let dosáhl jeden eunuch, císařův komorník a zároveň velitel jeho osobní gardy Chrysaphios toho, že se dostal do nejužšího kruhu císařových přátel. Theodosius ho považoval za nejlepšího přítele, Chrysaphios však toto přátelství využíval ke zvýšení vlastní moci. Činil vše, aby císaře odvrátil od státních záležitostí, kterým se pak věnoval sám. V několika letech, zejména od roku 443 až do císařovy smrti roku 450, měl vládu východořímské říše pod svou kontrolou. Nepodařilo se mu dostat na svou stranu vedoucí vysoké důstojníky, např. Flavia Zenona, konzula roku 448 a nejvyššího velitele armády. Vojevůdci však byli velmi zaměstnáni obranou proti hunským vpádům a neměli u dvora žádný zvláštní politický vliv. Chrysaphiovi se podařilo úspěšně popudit císařovnu proti Pulcherii a naléhal na císařovnu, aby si vyžádala u císaře vlastního komorníka, když Pulcheria také jednoho má. Když to císař odmítl, měla císařovna požadovat, aby Pulcheria obdržela jako komornou nějakou diákonku, protože složila slib čistoty. Pulcheria pak tak učinila, přičemž svého komorníka přenechala císařovně. Pulcheria se dočasně odstěhovala z paláce a ztratila na několik let vliv na svého bratra. Byl to také Chrysaphios, který uspíšil pád císařovniných oblíbenců Paulina a Cyra a způsobil vyštvání císařovny roku 443 do exilu v Jeruzalémě. Toto postavení si udržel až do císařovy smrti, Pulcheria se musela stáhnout a konkurenty, kteří pro něj mohli představovat nebezpečí, vyhnal nebo nechal zavraždit.

Mezitím se v náboženském světě objevil další předmět sporu, a to otázka, zda vlastnil Kristus jednou, a to božskou přirozenost nebo čistou božskou a čistou lidskou přirozenost. Byla Marie bohorodičkou nebo rodičkou Kristovou? Nestorius, presbyter a mnich ze školy v Antiochii, v letech 428 - 431 patriarcha v Konstantinopoli, hájil názor dvou přirozeností. Kyrillos, pánovitý a bezcitný alexandrijský biskup, který prosazoval alexandrijskou hegemonii na úkor Antiochie se proti tomuto názoru horlivě postavil. Kyrillos dal roku 415 k zavraždění novoplatónské filozofky Hypatie, organizoval protižidovské výtržnosti, využíval a povzbuzoval tlupy k mnichů k vyhánění nebo zabíjení jinověrců. Biskupové z Malé Asie a Jeruzaléma se neodvážili Kyrillovi v tomto sporu postavit. Nestorius se ke všemu dopustil té chyby, že se odvážil zpochybňovat Pulcheriinu nedotčenost, to samozřejmě Pulcherii zařadilo do tábora jeho odpůrců. I římský papež Caelestinus (422 - 432) odmítl tezi o Marii jako rodičce Krista, a tak si mohl být Kyrillos svou věcí jist.

Aby hádku urovnal, svolal Theodosius II. roku 431 III. ekumenický koncil do Efesu v Malé Asii. Císař a císařovna zpočátku stáli na straně Nestoria, ale v tomto sporu, v němž šlo více o církevní politiku a vliv u císařského dvora než o náboženské učení, na tento boj nestačili. Obě strany, Kyrillova i Nestoriova, zasedaly během koncilu odděleně, což se v dosavadních dějinách koncilů ještě nestalo. Císaři nakonec nezbylo nic jiného, než oba biskupy sesadit. Nestorius se vrátil do svého kláštera v Antiochii, Kyrillos byl v Efesu postaven pod císařský dohled. Podařilo se mu však uniknout a byl v Alexandrii svými stoupenci přijat s jásotem. Podplatil nesčetné vysoké státní úředníky a dvorní dámy tak obrovskými částkami a luxusním zbožím, že bohatá egyptská církev upadla do dluhů. Akce měla ale úspěch, císař se smířil s danou skutečností a Kyrilla znovu potvrdil jako alexandrijského patriarchu. Císař a Pulcheria se nakonec od Nestoria úplně odvrátili, roku 435 byl proti Nestoriovi a jeho přívržencům vyhlášen krutý zákon. Nestorius sám byl roku 436 vypovězen do Velké oázy na libyjském pobřeží. Pulcheria byla v tomto ringu zaměřena přísně antimonofyzitsky. V tom se podstatně odlišovala od císařovny, žijící v Jeruzalémě a především od Chrysaphia. Za Kyrillova nástupce Dioskora, který pokračoval v politice svého předchůdce, dosáhla Alexandrie vrcholu své moci.

Když se biskup Flavianus z Konstantinopole odvážil sesadit představeného kláštera kvůli tomu, že podporoval monofyzitské učení, vypukla proti němu zuřivá štvanice, za níž nebyl nikdo jiný, než Dioskoros. Císař nakonec svolal v srpnu roku 449 nový koncil do Efesu. Koncilu, který vešel do dějin církve jako loupežnický koncil (latrocinium) se konal pod předsednictvím Dioskora, čímž byl jeho výsledek předem určen. Flavianovi přívrženci byli buď z účasti na koncilu vyloučeni nebo měli zákaz řeči. Flavianus byl sesazen a poslán do vyhnanství. Dioskoros nechal otevřít bránu chrámu, kde se koncil konal, načež dovnitř vtrhly hordy zfanatizovaných mnichů a zaútočily na Flaviana takovým způsobem, že po třech dnech cestou do vyhnanství zemřel.

Císařská moc měla dopomoci monofyzitskému učení k vítězství. A dokud žil Theodosius II., byl si Dioskoros jist svou upevněnou mocí. Mocenské vztahy se však rychle měnily. 28. července 450 spadl císař během lovu z koně a zemřel. Ještě na smrtelném loži k sobě zavolal Pulcherii, které si dlouhá léta příliš nevšímal a protože po sobě nezanechal dědice, přenechal jí starost o následnictví.

To znamenalo zvrat v politických i církevních záležitostech. Pulcheria rázně ukázala, že je doba císařské slabosti a rozkolísanosti pryč. Převahu získali církevně-političtí protivníci Alexandrie, kteří se seskupili kolem doposud odstrkovaných a opět byli ve spolku s papežem Leonem I.

Pulcheria se nejdříve vypořádala se svým největším nepřítelem Chrysaphiem. Byl svržen a ubit k smrti. Theodosius na smrtelném loži sestře doporučil, aby jeho následníkem jmenovala schopného a váženého důstojníka Marciana. Ona sama se podle římského zvyku vládnoucí císařovnou stát nemohla. Marcianus v této době dovršil již 58 let. Byl thráckého původu, syn obyčejného vojáka a sám začal svou kariéru jako prostý válečník. Vyznamenal se v mnoha válečných taženích a získal důvěru vrchního velitele vojsk Aspara. Aspar sám byl u Theodosia smrtelného lože a není vyloučeno, že mu vnukl Marcianovo jméno, protože sám Aspar se císařem kvůli své příslušnosti k ariánskému náboženství stát nemohl.

Pulcheria vstoupila do spolku s Marcianem. Měli společné zájmy jak v náboženství, tak i v politice. Nabídla mu sňatek a korunu, ale s jednou podmínkou: měl souhlasit s takzvaným Josefovým způsobem manželství, aby nemusela porušit svůj slib čistoty. Označení pocházelo od Josefa, manžela Marie, která podle legendy porodila Ježíše jako panna.

Marcianus souhlasil. Ze svého dřívějšího manželství měl již dospělou dceru, Aelii Marcii Euphemii, kterou roku 453 provdal za budoucího císaře západořímské říše Anthemia (467 -472). Marcianus sám se cítil, jako muž v pokročilém věku, pravděpodobně již mimo dobro a zlo, takže pro něj Pulcheriina podmínka podstatný význam neměla. 25.srpna 450 byl v Konstantinopoli korunován za nového císaře.

S ním zavál nový vítr v paláci, který se opět stal centrem aktivního politického vedení, a ukončil jeho klášterní existenci. Ve vnitřní politice to znamenalo začátek neúprosného zápasu se bezmeznou mocí patriarchů v Alexandrii. V zahraniční politice Marcianus nepokračoval v konejšivé politice vůči Hunům a odmítl Attilovi placení tributů. To částečně vedlo k obrácení Attilovy pozornosti na teritoria západořímské říše.

Pulcheria trvala na církevně-politickém řešení sporu mezi Alexandrií a Konstantinopolí. Marcianus svolal na 8. říjen 451 čtvrtý ekumenický koncil do Chalkedonu na maloasijské straně Bosporu. Zúčastnilo se ho přibližně 360 biskupů, z nichž však jen 5 bylo ze západní části Středomoří. Závěry tzv. loupežnického synodu z roku 449 byly prohlášeny za neplatné. Spolu s císařskou komisí určil biskup Paschasinus, papežův legát, průběh a závěry koncilu. Jeho šestého zasedání se účastnili i císař s císařovnou. V závěru byl mofyzitismus zatracen jako bludné učení. Eutyches, bývalý představený kláštera z Konstantinopole a Dioskoros, alexandrijský patriarcha, byli sesazeni a vypovězeni do vyhnanství. Flavianus, bývalý konstantinopolský patriarcha, byl rehabilitován a jeho smrtelné ostatky byly pohřbeny do apoštolského kostela v hlavním městě.

Mrzutost připravilo papežovi jedno usnesení, v němž byl římský biskup postaven téměř na roveň biskupovi z Konstantinopole. Papežští vyslanci a Leo I. sám proti tomuto usnesení protestovali, proti císařovi a císařovně se však prosadit nemohli.

V červenci 453 zemřela Pulcheria ve věku 54 let. Byla nejváženější a nejpřitažlivější ze všech císařoven pozdního starověku. Svému manželovi, Marcianovi, vlastnoručně nasadila diadém. Na zasedání koncilu byla pozdravována biskupy jako "nová Helena" (matka Konstantina Velikého, která se velice zasloužila o křesťanství). Svůj osobní majetek odkázala církvi pro charitativní účely. O několik let později, 27.ledna 457, ji následoval Marcianus. Oba nalezli místo svého posledního odpočinku vedle sebe v apoštolském chrámu v Konstantinopoli.

Čtenost článku: 2786

<<zpět