Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> ostatní

Aelia Eudocia

09.01.2005 - Radek Tůma

Její pravé jméno je Athenais. Byla to měšťanka z Athén, jejím otcem byl filozof a rétor Leontius. V rodičovském domě se jí dostalo vynikajícího vzdělání. Její otec byl v letech 415 - 20 učitelem sofistiky na univerzitě v Athénách. Leontius se přátelil s historikem Olympiodorem, který ho také na toto místo doporučil. Athenais patřila na univerzitě k žákyním svého otce.

Ženy - filozofky nebyly v tehdejší době žádnou zvláštností. Tou nejvýznamnější byla na přelomu 4. a 5.století filozofka Hypatia, která byla slavnou osobností v Alexandrii v oboru filozofie novoplatonismu a v matematice. Byla dcerou matematika a astronoma Theona z Alexandrie a ředitelka tamější školy novoplatonismu. V Museionu v Alexandrii přednášela filozofii. Na rozdíl od Athenais měla jiný osud, protože se odmítla obrátit na křesťanství, stala se obětí vraždy. Vyprovokována mnichy ji roku 415 ukamenovala a roztrhala křesťanská městská chátra. Hlavní vinu na tomto zločinu nesl morálně biskup Kyrillos z Alexandrie. Po Hypatiině zavraždění zanikla matematická škola v Alexandrii.

Než Leontius roku 420 zemřel, zanechal kromě Athenais také dva syny, kteří se hádali o bohatý otcovský majetek a zamýšleli nechat dědický podíl své sestry co nejnepatrnější. Athenais se bránila a odjela do Konstantinopole, kde žil její strýc, kterého poprosila o podporu při právě vznikajícím právním sporu. V tomto okamžiku se projevila historická náhoda jako štěstí pro krásnou Athenais. Její strýc byl přítelem jistého Paulina, jehož otec byl velitelem císařské gardy (comes domesticorum) v Konstantinopoli. Paulinus a malý císař Theodosius II. vyrůstali společně v paláci a byli blízkými přáteli.

Tento Paulinus spatřil Athenais a podal zprávu o její kráse a vzdělanosti císařově sestře Pulcherii, která se rozhlížela po manželce pro Theodosia. Byla tedy představena tehdy devatenáctiletému císaři a učinila na něj hluboký dojem. Rozhodli však především Pulcheria a Paulinus, kteří dospěli k přesvědčení, že by byla důstojnou nevěstou pro Theodosia.

Athenais však ještě nebyla křesťankou, nýbrž, stejně jako její otec, stoupenkyní novoplatonismu. Císařský palác jí však za tu změnu stál, nechala se pokřtít a přijala jméno Aelia Eudocia. 7. června 421 se konala svatba.

Z manželství se narodily tři děti, nejdříve dcera Licinia Eudoxia, která se později provdala za syna Gally Placidie Valentiniana III, později, roku 455 byla unesena Vandaly při jejich útoku na Řím. Dále pak dcera Flaccilla, která zemřela jako dítě roku 431, jakož i syn Arcadius, který pravděpodobně zemřel již v kojeneckém věku.

Aelia Eudocia byla činná také jako básnířka a ve verších oslavovala římská vítězství nad Peršany, které východní Řím vybojoval v letech 421 - 22. Z těchto veršů se žádné nedochovaly. 2.ledna 423 obdržela titul augusty, a tím se hodností vyrovnala Pulcherii. V prvních létech jejího manželství se její vztah k Pulcherii utvářel přátelsky. Brzy však mezi nimi vznikly spory, protože se Pulcheria nechtěla podělit o svůj, až dosud rozhodující, vliv na císaře. Theodosius miloval lov, vládním záležitostem se raději vyhýbal. Přenechal je raději své sestře, vedoucím dvorským úředníkům, prefektům a kancléřům. Velcí vojevůdci ve východořímské říši neměli takový rozhodující vliv, jako např. Stilicho, Constantius, Aetius či Ricimer v západní říši. Theodosius byl podřízen církvi. Palác byl spíše klášterem než vládní budovou. Ráno mohl lid slyšet svého císaře zpívat ve sboru i s jeho rodinou a dvořany duchovní oslavné chorály. Dvakrát týdně se císař postil.

Ačkoli se Aelia Eudocia bez výhrad přihlásila ke křesťanství, neměla zřejmě na základě své otevřené filozofické výchovy na takových náboženských přeháněních zájem. V každém případě přiměla svého muže vybudovat v Athénách novou velkolepou univerzitní budovu. V roce 425 mu dala podnět k vypracování univerzitního zákona pro vysokou školu v Konstantinopoli.

Přibližně do roku 439 nebo 440 si mohla uchovat jistý vliv na svého manžela, stále však omezována císařovou sestrou Pulcherií. Hledala kompenzaci k přísnému církevnímu řádu v paláci, přičemž navazovala kontakty se vzdělanými osobnostmi u dvora a ze všech sil je podporovala. K nim náležel již zmíněný Paulinus. Po sňatku, který jí zprostředkoval, pro něj začala strmá kariéra, která dosáhla vrcholu roku 430 jeho jmenováním kancléřem říše. Jak se často stávalo, sledovali dvorští patolízalové vztahy mezi Paulinem a císařovnou se zvědavostí a závistí a klevetivost neznala hranic. Nakonec i Theodosius došel k názoru, že by snad Paulinus mohl být pro císařovnu víc než jen mužem, s nímž se císařovna baví o umění, filozofii a literatuře. Roku 440 nebo 443 byl sesazen, vypovězen do Kappadokie v Malé Asii a v tamějším městě Caesarea popraven.

Podobně, i když ne s tak hrozným koncem, se vedlo Flaviu Cyrovi, Egypťanovi z Panopolisu v Thébách. Spisoval epické básně, které byly obdivovány ještě v 6. století. Se svými řeckými literárními zájmy k sobě připoutal císařovninu pozornost, která mu nadržovala v jeho úřednické kariéře. V letech 426 - 441 zastával několik vysokých úřadů, byl městským prefektem v Konstantinopoli a pretoriánským prefektem východní říše, obdržel hodnost patricia a v roce 441 byl konsulem. Pozdvihl řečtinu ve východořímské říši na úřední řeč, zavedl v hlavním městě pouliční osvětlení, nechal vystavět větší množství veřejných budov a opravit městské opevnění, byl stavitelem kostelů a veřejných lázní. Díky těmto i jiným aktivitám získal mezi obyvatelstvem hlavního města takovou popularitu, že se císař obával o vlastní vážnost. Aelia Eudocia sice nad ním držela ochrannou ruku, ale její důvěrníci byli přibližně od roku 440 vystaveni císařovu podezření a nedůvěře, když jeho manželství s Eudocií směrovalo stále více k pouhému formálnímu svazku. Cyrus byl roku 441 propuštěn ze všech svých úřadů a roku 443 odsunut jako biskup do Frýgie. Ani v exilu však nebyl v bezpečí. Byl obviněn, že strpěl ve svém dosahu některé pohanské názory, a že byl sám jejich přívržencem. Podle některých pramenů měl ve svém postavení biskupa zemřít, podle jiných byl císařem Marcianem po smrti Theodosia rehabilitován.

Aelia Eudocia se snažila uniknout před omezeností a dohledem nad svou osobou a roku 439 podnikla poutní cestu do Jeruzaléma. V Konstantinopoli se seznámila s bohatou a vzdělanou dámou rodu Valeriů jménem Melania. Ta věnovala svůj veškerý majetek církvi a chudým, kromě toho vydala mnoho peněz na vyplácení válečných zajatců. Od roku 417 žila v Palestině, kde založila klášter a vedla asketický život. Roku 437 cestovala do Konstantinopole ke svému nemocnému strýci a obrátila jeho, který až do té doby zastával důsledně věrný pohanství, na křesťanskou víru. Strýc nicméně několik hodin po křtu zemřel.

Když se Eudocia vydala na cestu do Jeruzaléma, Melánie, která se tam chtěla vrátit, ji doprovázela. Již 31. prosince roku 439 však v Jeruzalémě zemřela. Aelia Eudocia byla nadána uměním řeči. Cestou pronesla v Antiochii k obyvatelstvu řeč, za níž jí tam byla postavena socha. V Jeruzalémě a v jiných městech předávala bohaté dary církvi. Na své zpáteční cestě přivezla do Konstantinopole ostatky svatého Štěpána.

Císařovnina situace v Konstantinopoli se však díky pádu jejích důvěrníků zhoršila. Stále se objevovaly nové intriky proti ní. Unavena tím vším kapitulovala a roku 443 se znovu odebrala do Jeruzaléma, nyní však již na zbytek života. Zemřela zde 20. října 460. Trvalé přesídlení do Jeruzaléma proběhlo se souhlasem Theodosia, jinak by jí upřel titul augusty, který takto mohla nést až do smrti.

V Jeruzalémě se obklopila přáteli z kruhů duchovenstva, které byly v opozici k ortodoxní náboženské politice Konstantinopole. Oboustranné nepřátelství se však vyhrotilo natolik, že císař v roce 444, jistě pod vlivem Pulcherie, vyslal do Jeruzaléma svého důvěrníka a velitele císařské gardy Saturnina, aby zavraždil dva mnichy ve službách císařovny. Záměr se podařil a Severus s Ioannesem přišli o život. Pak se ale Aelia Eudocia dala poznat ze stránky, kterou bychom až dosud u ní nehledali. Bezprostředně po přepadení oba pomstila a vraha vlastnoručně odpravila. Kdyby tato událost nebyla zaznamenána současníkem Priscem a váženým latinským kronikářem Marcellinem Comesem, mohla být považována za hororový příběh, který byl sepsán, aby škodil císařovně.

V Jeruzalémě se opět zabývala básněmi. Sepsala do osmi knih veršovanou parafrázi na části Starého zákona, žádná z knih se nedochovala. Kromě toho napsala báseň o mučednictví Cyprianově, jež byl v letech 248 - 258 biskupem v Karthágu a přišel o život při pronásledování křesťanů. Dále tvořila z Homérových veršů oblíbené "centones" (tj. básně, které byly sestaveny z jednotlivých veršů nebo částí veršů pro radost z umělecké hříčky). Pro centones byly využívány zvláště verše Homérovy a Vergiliovy.

Císař, který se jí mezitím naprosto odcizil, jí činil výčitky kvůli její přílišné velkorysosti. Zakládala kláštery, kostely a nemocnice, nechala rozšířit a obnovit opevnění Jeruzaléma. Bez asketického přehánění byla zbožnou křesťankou. Spory na císařském dvoře i její odchod do exilu zanechaly stopy na duši císařovny. Mohla svému manželovi a jeho sestře v církevní politice uškodit, kdyby přešla do tábora protivníků. To také učinila. Když v roce 451 čtvrtý ekumenický koncil v Chalkedonu sloučil ortodoxní učení s učením o dvojí přirozenosti Krista, podpořila učení o jediné Kristově přirozenosti - božské (monofyzitismus). Monofyzitští mnichové, které Aelia Eudocia ochraňovala obsadili Jeruzalém a mohli být opět vyhnáni teprve po nasazení vojenských oddílů. Papež Leo I. jí roku 453 napsal dopis, aby ji přesvědčil, ale bezvýsledně. Ke změně smýšlení k pravověrnosti se přiklonila teprve po roce 455, když její dcera Licinia Eudoxia a obě vnučky Eudocia a Placidia byly zavlečeny Geiserichem z Říma do Karthága. Ti, kteří ji vypudili od císařského dvora již nežili, Theodosius zemřel roku 450, Pulcheria v roce 453.

Po své smrti roku 460 byla Aelia Eudocia pohřbena v kostele sv. Štěpána v Konstantinopoli.

Čtenost článku: 3303

<<zpět