Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> ostatní

Galla Placidia

09.01.2005 - Radek Tůma

Když v roce 376 Visigóti překročili s Valentovým svolením Dunaj, nacházel se Theodosius, budoucí císař, v Hispánii a pečoval tam o své statky. V tomto roce se oženil s Aelií Flacillou, která pocházela z horní románsko-hispánské společenské vrstvy. O rok později se jim narodil Arcadius, budoucí císař Východu a v roce 384 přišel na svět Honorius, budoucí císař západní říše.

Ačkoli již dříve provázely císařovny své muže do polních ležení, nyní poprvé se objevuje na mincích císařovna oblečená do velitelského pláště. Kromě toho je vidět nad hlavou věnec, což znamená, že je korunována Bohem. Tím se císařovna přiblížila v oficiální propagandě svému muži, o němž se předpokládalo, že je rovněž korunován Bohem. Aelia Flacilla byla věřící křesťankou, říkalo se o ní, že se zcela věnovala charitativní péči. Zemřela po deseti letech manželství.

Theodosius měl bratra, který se jmenoval Honorius, jako jeho druhý syn. Po smrti bratra přijal do rodiny jeho dceru Serenu. Roku 384 ji provdal za mladého, ctižádostivého a schopného důstojníka Flavia Stilicha. Ten byl syn Římanky a Vandala, ale v očích Římanů byl barbarem. V roce 385 nebo 386 se Sereně a Stilichovi narodila dcera Maria, poté syn Eucherius a později druhá dcera Thermantia.

Serena byla Theodosiovou oblíbenkyní, doprovázela svého strýce na cestách a pečovala po předčasné smrti jeho další manželky o jeho děti. Kdyľ Theodosius 17. ledna 395 zemřel, dlela u něj, poté doprovázela pohřební průvod do Konstantinopole. Pak se vrátila do Milána, kde využívala občas svého značného vlivu na bratrance Honoria. Rok po smrti Aelie Flacilly, roku 387 se Theodosius oženil s Gallou. To byla dcera císařovny Iustiny, vdovy po Valentinianovi I., matky císaře Valentiniana II. Roku 389 mu porodila Aelii Gallu Placidii, budoucí císařovnu. Galla starší nebyla pevného zdraví, nemohla tedy doprovázet svého muže na cestách a taženích, navíc Arcadius macechu nesnášel. Často byla těhotná, ale s výjimkou Gally Placidie děti zemřely krátce po porodu, nebo došlo k potratům. V roce 394 zemřela v šestinedělí. Mateřských povinností se ujala Serena, tehdy asi 25-letá Stilichonova manželka.

Arcadius neměl chuť zůstat pod Sereninou péčí, zvláště potom, když začal vidět ve Stilichonovi nepřítele. Arcadius se 27. dubna roku 395, na radu vlivného komořího Eutropia, oženil s Aelií Eudoxií, dcerou Bauta, zkušeného romanizovaného válečníka franského původu a sestrou západořímského velitele armády Arbogasta.

V roce 396 se Serena se svými dětmi a Gallou Placidií vrátila na západ zpět k Honoriovi. Galla Placidia strávila dětství u Sereny, která ji vychovala. To odpovídalo i poslední vůli jejího otce. Honorius byl jako císař neschopný, po celý život zůstal nesamostatným dítětem. Říši za něj vládl Stilicho, jeho domácnosti pak Serena. Stilicho se pokoušel své velitelské pravomoci rozšířit také na východní část říše. To se mu nepodařilo a vyvolalo to nepřátelství u Arcadia a dvorské kliky v Konstantinopoli.

Visigótské kontingenty, které roku 395 podporovaly Theodosia v boji proti uzurpátorovi Eugeniovi, byly Stilichem po Theodosiově smrti poslány zpět Arcadiovi. Tam nebyli příjezdem divokých hord vůbec spokojeni a snažili se je lstí obrátit zpět na západ. Arcadius povolal zpět východořímské oddíly, které bojovaly s Theodosiem proti Eugeniovi. Stilicho uposlechl, vůči dynastii se choval loajálně. Vojensky znamenal ústup východořímských oddílů podstatné Stilichonovo oslabení a obětování možného vítězství nad Alarichem. Tomu tak byl umožněn ústup z Thessalie, kde ho právě Stilicho vyzval k boji. V létech 396 - 401 zpustošil Alarich rozsáhlé oblasti středního a jižního Řecka. V roce 397 vedl Stilicho další tažení proti Gótům, ale Alarich utekl do Epiru.

Stilicho se snažil prostřednictvím sňatkové politiky o úzké spojení s Honoriem. Když bylo Honoriovi roku 398 čtrnáct let, oženil ho nejdříve se svou dcerou Marií, když ta roku 408 zemřela, pospíšil ho oženit se svou druhou dcerou Thermantií. Galla Placidia mezitím dospěla v hezkou dívku. Objevily se pověsti, že ji chtěl Stilicho provdat za svého syna Eucheria.

Roku 401 vytáhl Alarich na Itálii, blahovolně povzbuzován Arcadiem a jeho dvořany. Stilicho se v té době nacházel severně od Alp v boji proti Vandalům a Alanům. Vojska na obranu Itálie musela být stažena od hranic na Rýnu a z Británie. Honorius propadl panice, když Gótové obléhali Milán (ač neúspěšně) a pustošili severní Itálii. Stilicho se však vrátil včas. 6.dubna 402 došlo k nerozhodné bitvě u Pollentie, během dalších dvou střetů byl Alarich poražen. Stáhl se zpět do Illyrské prefektury. Dvůr opustil Milán usídlil se v Ravenně, která měla lepší obranné možnosti díky okolním bažinám a poloze na pobřeží Jadranu. 1.ledna 404 uspořádal Honorius se Stilichem v Římě triumf nad Visigóty.

V roce 405 došlo k dalšímu útoku - tentokrát to byli Ostrogóti pod vedením krále Radagaisa. Stilicho je úspěšně s hunskou a alanskou pomocí pod vedením Saruse, Alarichova protivníka, potřel. Vážnost vojenské situace potvrzuje zákon vyžádaný Stilichem a vydaný Honoriem, dle nějž všichni otroci, kteří se přihlásí dobrovolně k boji, budou propuštěni z otroctví. V bitvě u Faesulae v Etrurii byl Radagaisus poražen a 23.srpna 405 popraven. Část zajatců byla zotročena, část přijata do armády.

V zimě 406 - 407 došlo k vpádu Vandalů, Alanů a Suebů přes Rýn, franským spojencům Říma se je nepodařilo zadržet. Nyní se vymstilo stažení oddílů z rýnské hranice proti Alarichovi. Mohuč, Worms, Reims a Trevír byly zpustošeny, v Rýnském Falcku se usadili Burgundové.

Mezitím se ještě zostřily vztahy s východní říší - vznikly spory o Illyricum, na kterou si obě strany činily nárok. Stilicho si s diplomatickou obratností získal na svou stranu Alaricha a s jeho pomocí čelil východním oddílům. V Británii se vynořil uzurpátor Constantinus III. (407 - 411), který se vylodil v Galii a Británii nechal napospas barbarům. Slabosti západořímské říše využili rolníci ve větší části Galie, zvaní Bagaudové a dočasně se od římského státu odpoutali. Když Stilicho kvůli problémům v Galii nemohl provést plánované tažení proti východní říši, vytáhl Alarich do Norica a požadoval 4000 liber zlata jako náhradu svých výloh na přípravu válečného tažení. Honoriova pokladna zela prázdnotou a záležitost se dostala před římský senát. Po nářku odsouhlasil senát Alarichův požadavek.

1. května 408 zemřel Arcadius. Zanechal po sobě tři dcery a sedmiletého syna - Theodosia II. V Ravenně došlo ke sporu mezi Stilichonem a Honoriem. Oba chtěli táhnout na východ a uplatnit poručnictví nad císařovými dětmi. Stilicho se pokusil svůj nejvyšší vojenský příkaz uplatnit i na východořímské armádě. V této situaci přecenil svůj vliv na Honoria. Ten nejdříve rozzlobeně ustoupil, jeho hněvu však využily protigermánské kruhy u dvora, jejichž hlavou byl kancléř Olympius (magister officiorum), aby přetáhly císaře na svou stranu. Během odvodu branců a prohlídky oddílů císařem ve vojenském ležení u Pavie došlo 13.srpna 408 k rebelii. Stilicho se právě nacházel v Bologni, jeho přátelé a tělesná stráž byli povražděni. Císař udělal totéž se vzbouřenci. Stilicho se snažil najít bezpečí v Ravenně, avšak ani azyl v kostele mu nebyl nic platný. Jeden z důstojníků, Heraclianus, který se později za odměnu stal vojenským velitelem v Africe, ho 22. srpna 408 zavraždil. Stilichův syn Eucherius byl zabit v Římě, kam uprchl. Západořímské vojsko v Itálii se dočasně rozpadlo. 30 000 germánských válečníků dezertovalo k Alarichovi.

Protigermánský proud u dvora triumfoval. V následujících letech přijímali do vojska raději Huny, než Germány. Do 50. let 5. století se nestal Germán nejvyšším velitelem západořímského vojska. Honorius poslal svou manželku Thermantii zpět k Sereně. Všemi zapomenuta zemřela v Římě v roce 415.

Zatímco se vztah mezi východním a západním Římem po Stilichonově zavraždění uvolnil, využil příležitosti Alarich a vytáhl do Itálie. Vinou naprosto chybného posouzení a podcenění situace Honorius odmítl jeho mírovou nabídku. Alarich začal v roce 408 obléhat Řím. Zdi opravené ještě Stilichem nápor vydržely, ale v městě nastal chaos. V Římě se kromě Sereny a Thermantie nacházela i Galla Placidia, v té době přibližně devatenáctiletá. Větší část senátu věřila pověstem, podle nichž Serena údajně povolala Alaricha do Říma, aby se tím pomstila za svého manžela a syna. Senát odsoudil Serenu k smrti uškrcením. Galla Placidia, oficiální představitelka císařské moci v Římě proti tomu nic neudělala. Naopak se tohoto plánu zúčastnila a podezření potvrdila.

Je nepravděpodobné, že těmto pověstem věřila. Sama po Arcadiově smrti svého muže varovala, aby se proti východnímu Římu neangažoval tak agresivně. Proč se tak rozhodla, existují jen domněnky. Snad věřila, že jedná v zájmu svého bratra Honoria. K jejímu chování mohla přispět i zlost nad sňatkem s nemilovaným Eucheriem, který pro ni Stilicho plánoval, možná pokukovala i po majetku Sereny. Lze se domnívat, že Serena od císařské dcery vyžadovala přísnou kázeň. Pohanští senátoři byli navíc proti Sereně zaujati, protože jako ortodoxní křesťanka v roce 394 zohavila sochu Rhey Silvie, mýtické matky římského kmene, která hrála velkou roli v kultu vestálek.

Za zrušení obléhání vyžadoval Alarich tučné výkupné. To obdržel a ještě k němu přešlo asi 40000 otroků z města, převážně jeho soukmenovců. V průběhu roku 409 vtrhl do Itálie Alarichův švagr Athaulf s oddíly, které ještě v Panonii zbyly a posílil tak Alarichovo vojsko. Vyjednávání s Honoriem o mírové smlouvě se vleklo, Alaricha přešla trpělivost a koncem roku 409 se objevil opět před Římem. Zastavil dodávky a začal naléhat na senát, aby císařem jmenoval Prisca Attala, pohanského městského prefekta. Tak se i stalo. Priscus Attalus jmenoval Alaricha vrchním velitelem římských vojsk, tedy do úřadu, který mu Honorius do té doby upíral.

Galla Placidia zůstala v Římě, neuprchla z něj, tak jako to učinily mnohé šlechtické rodiny. Alarich vzdorocísaře v létě 410 sesadil, protože se neprojevoval tak poddajně, jak si Alarich přál. Vyjednávání s Římem se stále táhla, tak přikročil k třetímu obléhání Říma. Začátkem srpna se objevil před Římem a 24. srpna 410 do něj vtáhl. Je pravděpodobné, že mu gótští otroci otevřeli bránu. Také křesťanská senátorka Faltonia Proba byla v podezření, že tak učinila, aby město ušetřila hladomoru a dalšího obléhání. Tři dny byl Řím postižen nevítanou návštěvou, některé paláce stály v plamenech, jiné byly zpustošeny. Kostely sv. Pavla a sv. Petra byly ušetřeny a staly se útočištěm obyvatel. Gótové s sebou vzali velké množství kořisti i Gallu Placidii. Byla nyní rukojmím, bylo s ní jednáno způsobem odpovídajícím jejímu postavení a gótské vojsko ji s sebou vezlo na jih.

Zdá se, že císaře Honoria osud Říma již nezajímal. Když k němu dorazila zpráva, že Řím byl zničen, začal naříkat, protože se domníval, že se jedná o jeho nejmilejší slepici stejného jména. Alaricha přitahovalo bohatství římské severní Afriky. Obilí, olej a víno se tam vyskytovaly v neobyčejné hojnosti. Tam by již neměl problémy se zásobováním. Kudy jižní Itálii táhlo jeho vojsko, tam přestaly veškeré zásoby existovat. V Regiu, na špičce italské boty, se Alarich pokusil shromáždit lodi pro přeplutí do Afriky. Bouře tomu však zabránily. Obrátil se se svým vojskem a táhl na sever. Nečekaně zemřel ještě v roce 410 v blízkosti bruttijského města Consentia. Asi o 140 let později píšící historik Jordanes píše, že prý byl Alarich pohřben ve vedlejším řečišti říčky Busento. Zda měla Galla Placidia spojení se svým bratrem a jestli ji Alarich vezl s sebou, aby na něj římské oddíly neútočily, není známo.

Alarichovým nástupcem se stal jeho švagr Athaulf, protože Alarich neměl syna. Athaulf byl inteligentní a měl impozantní postavu. Je možné, že na něj Galla Placidia pohlížela jinýma očima, než Alarich. Každopádně se začal Athaulfův postoj k Římu měnit ve prospěch Říma a mohla to být Galla Placidia, která jej ovlivnila.

Západořímské vojsko v té době bylo zaměstnáno v Galii. Uzurpátor Constantinus III. stále ještě nebyl poražen. Vandalové, Alani a Suebové vnikli v září 409 přes Pyreneje do Hispánie a rozšířili se tam. Jen málo měst jejich náporu odolalo. Na jihu poloostrova se usadili silingští Vandalové, hasdingští Vandalové a Suebové na severozápadě a Alanové ve středu Hispánie.

Na podzim roku 411 dosáhlo visigótské vojsko Pádské nížiny. Zde, ve Foru Livii, jak uvádí historik Jordanes, avšak bez potvrzení současnými prameny, se prý konala svatba mezi Gallou Placidií a Athaulfem. Nejspíše se konala svatba podle gótských zvyků. Závazný obřad podle římských obyčejů se konal, podle dalších pramenů, až v roce 411 v Galii. Je možné, že Athaulf projevil svůj úmysl oženit se s Gallou Placidií při vyjednávání s Honoriem a ona proti tomu nic nenamítala. Athaulf se každopádně pokusil znovu dát vztahy s Ravennou do pořádku. Pro tento názor hovoří skutečnost, že při svém odchodu z Itálie do Galie nepustošil místa podél jeho trasy pochodu. Honorius proti němu stejně nemohl postavit žádné oddíly, protože římské vojsko stále mělo co dělat v Galii.

V západořímské říši mezitím na sebe upozornil vojenským talentem jeden Říman z Illyrica, narozený v Naissu, Flavius Constantius. Již za Theodosia I. vstoupil do armády a zúčastnil se několika válečných tažení. V roce 409 nebo 410 dal zabít Olympia, jež vyprovokoval zabití Stilicha. Od roku 411 byl vrchním velitelem západořímských vojsk. Constantius dobyl Arelate (Arles), kde se zdržoval uzurpátor Constantinus III. Ten byl jako zajatec zabit cestou do Ravenny, kde měl být popraven. Po desetiletích Germánů ve funkcích vrchních velitelů byl Constantius konečně opět rodilým Římanem, který tento úřad zastával.

Galie ani tím nedošla klidu. V témže roce, kdy skončilo císařství Constantina III., se povýšil v Mogontiacu (Mohuči) s podporou burgundského krále Gundahara a alanského krále Coara galsko-římský velkostatkář Jovinus na vzdorocísaře. Visigóti pod vedením Athaulfa, kteří v roce 412 dosáhli Galie, zpočátku stáli na straně Jovina. Ten však věřil, že se bez jejich podpory obejde. Brzy se však ukázalo, že to byla osudná chyba. Gótové vyjednávali s Honoriovými zástupci a předali Jovina, který se zdržoval ve Valentii (Valence), římskému pretoriánskému prefektovi v Galii, Dardanovi. Ten ho pak v Narbo (Narbonne) nechal roku 413 popravit.

Roku 413 zasáhl osud také Heracliana, Stilichova vraha. Roku 408 se stal velitelem římské Afriky (comes Africae). V roce 413 dostal konzulát, to mu však bylo příliš málo. Bouřil se, usiloval snad dokonce o císařství, přinejmenším toužil po úřadu vrchního velitele armády. Sestavil silnou flotilu a převezl ji s vojskem do Itálie. Tam však byl poražen vojevůdcem Marinem a uprchl zpět do Karthága, kde byl 7. března 413 zabit.

Dodávky potravin, které slíbil Honorius Gótům, byly zatím odkládány. Vojsko, které bylo stále na cestě s ženami, dětmi i starci, nemohlo obdělávat žádnou půdu. Honorius požadoval vydání Gally Placidie, dříve, než bude dodáno požadované obilí, olej a víno. Athaulf měl však jiné plány. Pokoušel se vysvětlit Římu, že říši je možné udržet a obnovit pouze s pomocí Gótů. Chtěl být při uzavírání smluv rovnoprávným partnerem, k tomu však potřeboval autoritu Gally Placidie. Jeho největším rivalem, pokud jde o císařovu sestru, byl Constantius, který si dělal naděje na císařský úřad.

Athaulf se roku 413 usadil v jižní Galii a co mu Ravenna upírala na zásobách, to si bral z měst a vesnic. Když se však pokusil obsadit přístav v Massilii (Marseille), byl v boji zraněn římským důstojníkem Bonifatiem a musel ustoupit.

Vzdorocísař Priscus Attalus se po svém sesazení jako zajatec dobrovolně účastnil cesty do Galie. Jistě přitom působil jako partner pro rozhovory s Gallou Placidií. Nyní Athaulf povolal do služby neštěstím pronásledovaného císaře kvůli myšlence, že mu tento císař měl poskytnout římské občanství. Tím by pak právoplatnému sňatku s Gallou Placidií nestálo nic v cestě. Tak se i stalo. Athaulf se stal římským občanem a zároveň byl Priscem Attalem jmenován velitelem vojsk. V lednu 414 se v Narbo slavila svatba podle římského obyčeje. Po devíti měsících se manželům narodil syn, jenž dostal jméno Theodosius. Tímto jménem potvrdil Athaulf svůj úmysl obnovit se svými Góty římskou říši. Tak jako byl Alarich spojen politicky s otcem Gally Placidie, pokoušel se Athaulf s pomocí své manželky a Prisca Attala zvýšit slávu římského jména. Honorius však nebyl Theodosius a chlapeček Theodosius zemřel již roku 415.

Athaulfův plán však nevyšel. Constantius vynikal nejen vojenskou obratností, nýbrž i ctižádostí, aby svůj osud spojil s císařskou dcerou. Když k 1. lednu 414 převzal svůj první konzulát, obdržel od Honoria příslib, že se bude smět s Gallou Placidií oženit, až se navrátí od Gótů a tím obnovit theodosiánskou dynastii. Honorius byl totiž stále bezdětný.

Constantius rozbil svůj hlavní stan v Arelate a se svou flotilou zablokoval přístav Narbo a tím odřízl Góty od zásoby potravin. Jižní galské kraje, které držel Athaulf, byly postupně římským vojskem a Góty vysáty. Pro Góty existovalo pouze jediné východisko, opustit Galii, odtáhnout do Hispánie a přidat se tak k Vandalům, Alanům a Suebům. To se událo roku 415. Priscus Attalus se nyní stal přebytečným, Gótové se ho zřekli. Na útěku byl zajat Constantiovými muži. Honorius ho vypověděl do vyhnanství na Liparské ostrovy.

Sňatkem se změnilo postavení Gally Placidie, již nebyla pod poručnictvím svého nevlastního bratra a jako římská královna nezávislých Visigótů doufala, že bude moci podporovat svého muže v dialogu s Honoriem. Při pojmenování jejího syna hrálo roli i to, že Arcadius, její druhý nevlastní císařský bratr, dal svému synovi roku 401 jméno Theodosius. Možná snila o tom, že by se její syn Theodosius mohl po Honoriově smrti stát králem Visigótů i císařem Římanů.

V Hispánii se Gótové usadili v okolí Barcelony. Tam malý Theodosius zemřel a byl pochován v kapli nedaleko města. O mnoho let později Galla Placidia nechala převézt malou stříbrnou rakev s pozůstatky do Říma, do chrámu sv. Petra.

Athaulf svého syna dlouho nepřežil. Ve vzteku nad urážkou ho nějaký Gót zabil, snad začátkem srpna 415 v Barceloně. Umírající poradil okolostojícím, aby vrátili Gallu Placidii Římanům. Mezi Visigóty existovali nejen příznivci Athaulfovy politiky, ale i silná skupina, která se chovala nadále nepřátelsky a usilovala o vytvoření silného nezávislého visigótského státu na římské půdě. A právě stoupencům této politiky se podařilo obsadit Athaulfovo následnictví. Segerich, nový král, byl bratrem jednoho gótského šlechtice, znepřáteleného s Alarichem a Athaulfem. Segerich nechal Gallu Placidii jako vězenkyni před svým koněm běžet pěšky a hodlal ji vydat Římanům, aby udržel příznivou mírovou smlouvu. Athaulfův bratr a děti z Athaulfova prvního manželství byli popraveni. Segerich byl však již po týdnu panování zabit.

Novým visigótským králem se stal Wallia (415 - 418). Ten nebyl přívržencem utopie visigótsko-římské říše, ale ani zástupcem extrémně protiřímské politiky. Hodnotil politické vztahy mezi Římany a Visigóty reálněji než jeho předchůdci. Galla Placidia znovu obdržela postavení, které zaujímala již před sňatkem s Athaulfem, tedy jako rukojmí, těšící se úctě. Wallia se vrátil k Alarichovu plánu přestěhování do severní Afriky. Podzimní bouře však jeho záměr zmařily. Část Gótů, kteří se nalodili, zahynula při ztroskotání lodí, jiné lodě byly roztříštěny bouří. Mezi Góty se šířil hlad. Táhli tedy na severovýchod, avšak Constantius jim zabránil v přechodu Pyrenejí. Euplutius vedl jako Constantiův přidělenec vyjednávaní s Walliou. Visigóti obdrželi status foederatů a příděly obilí. Jako protihodnotu získal Euplutius Gallu Placidii a přivedl ji na jaře 416 Constantiovi. Galla Placidia byla doprovázena gótskou eskortou, která zůstala věrná jejímu zemřelému manželovi.

V létech 416 a 417 podnikli Visigóti podle římského příkazu několik úspěšných tažení proti Suebům, Alanům a Vandalům, přičemž byla silingská část Vandalů téměř zničena. Zbytek se pak připojil k hasdinským Vandalům, o silingských se již nikdy nemluvilo.

Pro Gallu Placidii byl Constantius nemilovaným manželem. Byla dovezena do Ravenny k Honoriovi, který ji musel jako císařský bratr přísně napomenout, aby ke sňatku svolila. 1.ledna 417 se v Ravenně konala svatba. Císař sám nevěstu ženichovi přivedl. Svatba byla slavena s velkou okázalostí, stejného dne obdržel Constantius druhý konzulát.

V roce 418 obdrželi Visigóti od Constantia příkaz k ústupu z Hispánie a k osídlení jim byla vykázána území v Aquitánii v jihozápadní Galii. Hlavním městem zde vzniklého království se stala Tolosa. V témže roce zemřel Wallia. Jeho dcera byla matkou posledního významného vrchního velitele římských vojsk - Flavia Ricimera. Walliovým nástupcem se stal Theoderich (418 - 451). Oženil se s Alarichovou dcerou.

Přibližně koncem roku 417 nebo začátkem roku 418 se narodila Galle Placidii dcera Iusta Grata Honoria, která v budoucnu měla připravit svému císařskému bratrovi velké trápení. 2. července 419 se narodil v Ravenně syn, který obdržel jméno Flavius Placidus Valentinianus. Byl to budoucí císař Valentinianus III.

Constantius obdržel 1.ledna 420 třetí konzulát, což byla pocta, jíž se někomu, kdo nepatřil k císařské rodině, do této doby nedostalo. 8.února 421 ho Honorius povýšil na druhého augusta západořímské říše, Galle Placidii se tak dostalo hodnosti Augusty. Pravděpodobně Honoria k tomuto kroku přivedli Constantius a Galla Placidia, aby tak předešli možným nárokům východního Říma na západořímský trůn. Východořímský dvůr pak vskutku odmítl uznat Constantia augustem a Gallu Placidii augustou.

Dynastický konflikt hrozil přerůst ve vojenský. Od jara 421 se prohloubilo napětí mezi oběma dvory, v červenci si totiž východ přivlastnil jurisdikci nad Illyricem a v srpnu připravil Constantius vojenské operace proti východní říši.

2. září roku 421 císař Constantius III. nečekaně zemřel na zánět pohrudnice. Galla Placidia byla opět vdovou. Přípravy na válku proti východu byly přerušeny. Jeho smrt smířila Honoria a Theodosia II. Potvrdili své sblížení a společně převzali konzulát pro nadcházející rok 422. Galla Placidia byla nyní izolována. Byla obviněna, že Constantia naváděla k válečným přípravám proti východu. Měla však i přátele. K těm patřila její visigótská tělesná stráž a také tělesná garda jejího zemřelého manžela jí zachovala věrnost. Především to byl Bonifatius, který před lety zranil Athaulfa v boji. Podporoval ji také velitel Felix, který byl později, v létech 425 - 430 nejvyšším velitelem západořímských vojsk. Jejím nepřítelem byl Castinus, v létech 422 - 425 nejvyšší velitel západního Říma. Roku 422 se během válečného tažení v Hispánii rozešel s Bonifatiem a musel strpět porážku, když od něj odpadly spojenecké visigótské oddíly. Také za to byla Galla Placidia obviňována. V Ravenně došlo k pouličním bojům. Ozbrojené bandy zaútočily na Visigóty Gally Placidie a tělesnou gardu zemřelého Constantia III., kteří císařskou vdovu ochraňovali.

Honorius se postavil na Castinovu stranu. Galla Placidia se pokusila chránit práva svého malého synka, zatímco Castinus chtěl zaujmout postavení zemřelého Constantia. Bonifatius, její důležitá opora, opustil po sporech s Castinem Hispánii a obdržel úřad vrchního velitele římské branné moci v severní Africe. Castinus získal u dvora převahu. Galla Placidia byla obviněna ze spiknutí proti císaři a byla od dvora oddělena. Odebrala se s dětmi do Říma, ani tam však nebyla v bezpečí. Proto odcestovala v lednu 423 s dětmi do Constantinopole, ač věděla, že ani tam nebude příliš vítána.

V Constantinopoli vládl od roku 408 její synovec Theodosius II. Majetek Gally Placidie nechal Honorius zabavit, ale její věrný Bonifatius ji z Afriky finančně podporoval. V Constantinopoli se jí podle očekávání dostalo chladného přijetí. Vlastnila tam palác, kde zpočátku žila v ústraní. Theodosius ji jako augustu neuznal.

27. srpna 423 zemřel Honorius bez potomků (údajně byl impotentní a obě jeho ženy prý zemřely jako nedotčené panny) ve svém 39. roce života na vodnatelnost. Pochován byl v Římě. Tím se situace pro Gallu Placidii radikálně změnila. Přednesla císaři právo svého syna Valentiniana na císařský trůn. Theodosius se pokusil o kontakt s Castinem. Bonifatius nadále podporoval Gallu Placidii.

20. listopadu 423 obsadil západořímský trůn v Ravenně Iohannes. Bylo velmi neobyčejné, že byl civilista, přednosta spolku notářů v Římě. Jaké síly ho podporovaly, se nedochovalo. Rozhodně za ním stála přinejmenším část vojska, snad také Castinus. Ten se držel zpátky, avšak byl nominován jako konzul pro příští rok a byl potvrzen v úřadu vrchního velitele říšských vojsk.

Nyní změnil Theodosius II. svou politiku vůči Galle Placidii a dorozuměl se s ní. Pětiletý Valentinianus byl zasnouben s Theodosiovou dvouletou dcerkou. Galla Placidia byla uznána jako augusta. V létě roku 424 činila východořímská armáda přípravy na tažení do Itálie. 23. října 424 byl Valentinianus Theodosiem jmenován caesarem. Galla Placidia odstoupila Illyricum východní říši, tím byl odstraněn důležitý sporný bod mezi oběma rody.

Na jaře roku 425 vtrhla východořímská vojska z Dalmácie do severovýchodní Itálie. Aquileia byla obsazena a Ravenna padla do rukou útočníkům. Iohannes byl zajat a v květnu 425 popraven. 23.října 425 se stal Valentinianus ve věku 6 let císařem západořímské říše. Galla Placidia triumfovala.

Galla Placidia dosáhla toho, o čem se mohla sotva odvážit snít: stala se císařovnou - a byla vdovou. Mohla tedy řídit státní záležitosti za svého dětského císaře, aniž by ji v tom omezoval nějaký více či méně ctižádostivý manžel. Theodosius II., její synovec a oficiální poručník jejího syna měl na východě dost svých problémů. Navíc došlo k tomu, že i on byl "pod pantoflem", jeho manželka Aelia Eudocia a jeho sestra Pulcheria mu nechaly jen málo prostoru k prosazování vlastních plánů.

Galla Placidia se nejdříve vypořádala se svým nepřítelem Castinem. Byl vypovězen, o místě jeho exilu není nic známo, od té doby již o něm není slyšet. Jeho nástupcem ve funkci vrchního velitele říšské branné moci se stal Flavius Constantius Felix, který Gallu Placidii podporoval již dříve. Dostal také nejvyšší hodnost, kterou mu propůjčil císař, stal se patriciem a v roce 428 konzulem. Své pozice v Karthágu si udržel přítel císařovny Bonifatius, i když mezi nimi došlo brzy k neshodám.

Do boje o podíl na moci nakonec vstoupil Flavius Aetius. Narodil se kolem roku 390 v Durostoru na dolním Dunaji. Jeho otec Gaudentius zastával roku 399 úřad velitele vojsk v římské Africe a až do své smrti v roce 425 byl velitelem armády v Galii. Aetiovou matkou byla zámožná šlechtická dáma z Itálie. Již před rokem 405 vlastnil vojenskou hodnost tribuna u císařského dvora. V rozmezí let 405 - 408 jej Stilicho poslal jako rukojmí k visigótskému králi Alarichovi, když se vrátil, byl poslán jako rukojmí k Hunům. Není známo, kdy se vrátil od Hunů, ale rozhodně tam byl tak dlouho, aby si tam získal přátele. Když se uzurpátor Iohannes prohlásil za císaře, byl Aetius odpovědný za udržení a péči o císařskou rezidenci v Ravenně. Iohannes jej vzhledem k jeho stykům poslal k Hunům, aby tam naverboval žoldnéře do armády, aby se s nimi mohl bránit východořímské invazi. Tak se i stalo, jenomže, když Aetius s hunským kontingentem dorazil do Itálie, byl Iohannes již tři dny mrtev. V situaci, jak si poradit s nevítanými pomocníky projevila Galla Placidia diplomatickou moudrost. Hunové dostali svou mzdu, aniž příliš bojovali a byli s díky posláni domů. Aetius obdržel hodnost generála (comes) a postavení vrchního velitele vojsk v Galii.

Ještě než Valentinianus III. nastoupil 23. října 423 císařský úřad, vydala císařovna mezi 9.červencem a 6. srpnem čtyři zákony, k čemuž byl vlastně oprávněn pouze císař. Týkaly se církevních záležitostí a bylo zapotřebí souhlasu východořímského císaře. Ve sbírce římských zákonů, tzv. Theodosiově kodexu byly tyto zákony rovněž zaznamenány. Tři nejschopnější západořímští vojevůdci bojovali s rozdílnými výsledky. Roku 427 získal Flavius Felix pro Řím zpět Panonii, která byla obsazena Huny. V Galii se museli Visigóti stáhnout zpět za své, roku 418 přiznané spolkové území. V roce 428 Aetius nutil středorýnské Franky, aby se opět vzdali dobytého území na levém břehu Rýna. Bonifatius v Africe proti Maurům měl menší štěstí. Všichni tři se však pomocí vyzvědačů udržovali v pohybu a navzájem se podezírali z toho, že plánují převrat a chtějí ostatní zabít. Žádný z nich se přitom k druhým nechoval příliš citlivě.

Mladý Valentinianus vyrůstal ve stínu svých vojevůdců a své matky. Do svého sňatku v roce 437 vydal některé zákony a nařízení, jejichž obsah mu však matka diktovala. Fakticky, i když ne po právní stránce, byla Galla Placidia vládkyní západořímské říše. Bonifatius upadl u císařovny a Augustina, důsledného zastánce katolické pravověrnosti, v nemilost. Jednak byl ženat s ariánkou Pelagií a navíc si podle Augustina nepočínal dosti přísně proti severoafrickému křesťanskému hnutí donatistů. Vrchní velitel vojsk očernil Bonifatia u císařovny, která, ač šlo o jejího oblíbence, v náboženských otázkách neznala bratra. Bonifatius byl povolán na císařský dvůr k výslechu. Zdráhal se tak učinit, věděl, že by jej čekalo buď vyhnanství nebo poprava. V roce 427 byl prohlášen za nepřítele státu. Felix vyslal do Afriky vojsko, ve vojenském střetu zvítězil Bonifatius. V roce 428 poslal do Afriky další vojsko, tentokrát pod vedením zkušeného velitele Sigisvulta, Góta, který s sebou vedl i gótské kontingenty. I ten však mohl na Bonifatia jen těžce dotírat, nikoli jej rozhodující silou porazit.

Bylo pochopitelné, že se bude Bonifatius v této situaci ohlížet po dalších pomocných oddílech. Nejbližšími germánskými národy byli Vandalové a Alani v Hispánii. Pravděpodobně se obrátil na Geisericha, krále Vandalů a Alanů v letech 428 - 477, s prosbou o vyslání pomocných oddílů. V téže době Galla Placidia zřejmě litovala občanské války, snad i prohlédla intriky Felixe proti Bonifatiovi. Nadto se obávala, že by se moc Felixova po porážce Bonifatia mohla stát pro ni nebezpečnou. Mohla svou nezávislost hájit lépe, když byli vojevůdci znepřáteleni. Felix v té době díky dvouleté bezvýsledné válce ztrácel svůj kredit. Poslala k Bonifatiovi svého důvěrníka Daria. Brzy byl sjednán klid zbraní a mírová smlouva. Sigisvult byl povolán zpět, Bonifatius potvrzen ve svém postavení.

Geiserich, liška podšitá, viděl, že římská severní Afrika je válkou oslabena. K tomu přibyly časté útoky maurských kmenů, které upoutávaly Bonifatiovy oddíly. Již Alarich a Wallia se neúspěšně pokusili přemístit do severní Afriky. Vandalové se mezitím naučili námořnímu umění. Ve dvacátých letech 5. století vyplenili Baleáry, Carthagenu a Sevillu a podnikali cesty za kořistí přes Gibraltar do Mauretánie. V květnu 429 vypluli z přístavu Iulia Traducta (Tarifa) na španělském pobřeží na moře a přistáli na pobřeží římské provincie Mauretánie Tingitské. Nepřijely však posily, Vandalové přijeli s celými rodinami. Bylo to na 80.000 lidí. Tato plavba urychlila mírová jednání mezi Bonifatiem a Gallou Placidií. Bonifatius se postavil se svými oddíly proti pronikajícím Vandalům, nemohl však jejich postupu zabránit. Provincie Mauretánie Tingitská a Mauretánie Caesarská patřily mezi méně pořímštělé oblasti, žili tu většinou nomádi. Vandaly to táhlo na východ, do Numidie a především do úrodné provincie Afriky. V Numidii narazili na první houževnatější odpor Římanů. Vandalský útok na město Constantine (do r. 313 Cirta) ztroskotal. Odražen byl i útok na Karthágo. Došlo k boji v blízkosti města Hippo Regia, kde byl Bonifatius poražen. Stáhl se i s vojskem za hradby Hippa Regia, které bylo od června 430 do srpna 431 obléháno Vandaly. Během obléhání ve městě zemřel 28. srpna 430 církevní otec Augustinus. V srpnu 431 Bonifatius předal město Vandalům s podmínkou ochranného doprovodu pro římské vojsko do Karthága. Ani východořímské oddíly pod vedením nejvyššího velitele Aspara nemohly vandalské obklíčení prorazit. Hippo se v příštích letech stalo sídlem krále Geisericha.

Mezitím se vyhrotil vztah mezi Felixem a Aetiem. Roku 428 učinila Galla Placidia Felixe konzulem, v následujícím roce ho pak jmenovala patriciem. Aetius stál jako velitel Galie hodností pod Felixem. Pro Felixe znamenal Aetius nebezpečnějšího protivníka než Bonifatius v Africe, jež byl dostatečně zaměstnán Vandaly. Jeho intriky proti Bonifatiovi vyšly najevo a Aetius se nyní obával, že se Felix obrátí proti němu. Aetius však jednal rychleji. Jeho pověřenci podněcovali mezi Felixovým vojskem v Ravenně nespokojenost, Felix totéž činil Aetiovi. V květnu 430 došlo ke vzpouře v ravennských oddílech. Převahu si udrželi Aetiovi stoupenci, Felix a jeho žena Padusia byli zabiti na schodech ravennské katedrály.

Císařovnina situace se podstatně změnila. Její oblíbenec Bonifatius byl v Africe nepostradatelný. Musela vyhovět Aetiovu požadavku a jmenovat jej vrchním velitelem západního Říma. Ztratila svou relativní nezávislost. Prozatím nemohla proti Aetiovi nic podniknout a učinila ho pro rok 432 konzulem. Aetius mohl v tomto roce opět dokázat své vojenské schopnosti. Alamanští Jutové vpadli do Raetie. Visigóti opět zaútočili na Arelatu (Arles) v Galii. Při uzavření míru na podzim 430 obnovila císařovna smlouvu s Visigóty z roku 418. V roce 431 zahnal Aetius Juty z Raetie a Norica a zatlačil zpět středorýnské Franky, kteří v krátké době již počtvrté vydrancovali Trevír.

V létech 431 a 432 se císařovna snažila o přiblížení k římskému senátu, který přes svou politickou bezmocnost byl stále ještě záštitou italské velkostatkářské aristokracie a zachoval si značný vliv v duchovní sféře. 24.března 432 vydala císařovna zákon, který potvrzoval privilegia císařského úřednictva. To bylo velmi úzce spojeno s římskou senátorskou šlechtou. Vynikající zástupce této šlechty, Petronius Maximus, byl Gallou Placidií jmenován pro rok 433 konzulem.

Kolem roku 430 zemřel hunský král Octar, Aetiův přítel. Císařovna usoudila, že by tím mohly být ukončeny přátelské vztahy Aetia k Hunům. Roku 432 jmenovala nejvyšším velitelem vojsk svého oblíbence Bonifatia a povolala ho do Itálie. Východořímská armáda pod Asparovým velením setrvala ještě do roku 434 k ochraně Karthága v Africe, potom byla povolána zpět císařem Theodosiem II.

Aetius nepřijal Bonifatiovo jmenování s přílišným klidem. Blížilo se rozhodnutí, kdo bude mít v budoucnu na císařovnu největší vliv. Bonifatius přibyl na jaře 432 do Itálie se silným vojskem, provázen svým zetěm Sebastinianem. Galla Placidia jmenovala Bonifatia patriciem. Také Aetius táhl s vojskem z Galie do Itálie. K boji došlo nedaleko od Arimina (Rimini). Vítězem se stal Bonifatius, ale byl tak těžce zraněn, že o tři měsíce později skonal. Ani teď nebyla Galla Placidia ochotna uznat Aetiovy nároky, nejvyšším velitelem vojsk jmenovala Sebastiniana. Aetius se stáhl po porážce nejdříve zpět na své opevněné sídlo v Itálii, Sebastinianus jej však pronásledoval. Aetius uprchl do Říma, odtud dále do Dalmácie a k Hunům do Panonie. Podařilo se mu obnovit své přátelské vztahy s nimi. Hunský král Ruga mu půjčil vojsko hunských bojovníků a s nimi Aetius ohrožoval v roce 433 Ravennu. Císařovna se obrátila k Visigótům s prosbou o pomoc, ti však její volání nevyslyšeli, neboť byli rozzlobeni porážkou, kterou museli od Aetia strpět. Tím Galla Placidia prohrála. Musela propustit Sebastiniana z jeho úřadu a jmenovat nejvyšším velitelem branné moci Aetia. Sebastinianus uprchl na podzim roku 433 do Konstantinopole.

Od roku 433 až do svého zavraždění císařem Valentinianem III. v roce 454 stál Aetius v čele západořímských vojenských sil. Roku 435 se stal patriciem. Nemyslel však na to, aby přiměl císařovnu k sňatku. Jak bylo v té době často zvykem, stala se jeho novou manželkou vdova po poraženém. Přibližně roku 433 nebo 434 se oženil s vdovou po Bonifatiovi, Pelagií. Tím převzal nejen ženu, ale i značné jmění mrtvého, v neposlední řadě i jeho osobní gardu.

11. února 435 uzavřela Galla Placidia, jistě nikoli bez Aetiova souhlasu, mírovou smlouvu s králem Vandalů Geiserichem. Smlouva Vandalům přiznala status foederátů. Ti mezitím ovládli římskou severní Afriku s výjimkou provincie Africa proconsularis a sousední Byzancény. Císařovna s Aetiem byli v tomto bodu zajedno, potřebovali si udržet vojenskými prostředky v Galii a Hispánii volnou ruku. K další vleklé válce v Africe již prostředky nestačily. Neustálé nepokoje v Galii vyžadovaly v těchto letech stálou Aetiovu přítomnost. Pro císařovnu to znamenalo úlevu. Tím byl totiž omezen přímý vliv nejvyššího vojevůdce na politiku císařského dvora. Aetius sice dostával od svých agentů v Ravenně zprávy o všech úmyslech císařovny a prosazoval i své plány, ta však měla díky jeho nepřítomnosti přece jen větší svobodu. Vztah mezi nimi byl dále napjatý a chladný a ona přenášela odpor k němu i na svého syna Valentiniana. Hledala oporu u významných zmocněnců italské senátorské aristokracie, kteří v Aetiovi viděli zbohatlíka a jeho přátelskými vztahy s Huny opovrhovali.

Udělení statusu foederata Geiserichovi, na něhož Visigóti pohlíželi jako na svého úhlavního nepřítele, přimělo visigótského krále Theodericha I. k porušení spojenecké smlouvy. V roce 436 obléhali Visigóti Narbonne. Burgundům již nestačilo přidělené foederátní území v Rýnském Falcku, zabrali provincii Belgica Prima a usadili se tam. Sálští Frankové v oblasti Rýna pronikli na jih. Rolnické stěhování Bagaudů na poloostrov Aremorica (Bretaň), který se fakticky odloučil od římského státu, opět zesílilo. Aetius poslal hunské vojsko na pomoc proti Burgundům a ti byli v roce 436 zničujícím způsobem poraženi. Tato událost vytvořila historický podklad k pověsti o Nibelunzích. Aetius uchránil Burgundy před naprostým zničením a zbytek usídlil v území Sapaudia (dnešní Savojsko). Sapaudia se stala základem nového burgundského království, které bylo roku 534 dobyto Franky. Narbonne, obléhané Visigóty, mohl Litorius pod vedením Aetiovým ještě v roce 436 osvobodit. Tento vojevůdce poté pokračoval v boji proti Visigótům. Roku 439 v bitvě u Toulouse byl těžce zraněn a ve visigótském zajetí zabit. Mezi Římany a Visigóty byl znovu uzavřen mír.

V roce 437 musela Galla Placidia poctít Aetia druhým konzulátem. V témže roce dosáhl její syn Valentinianus III. osmnácti let věku. Dlouhá léta byl připravován sňatek s Licinií Eudoxií, dcerou Theodosia II. S tou byl zasnouben již v době, kdy mu byly čtyři roky. Galla Placidia toto spojení podporovala. Snad od něj očekávala silnější politickou podporu proti Aetiovi, navíc Theodosius II. měl pouze tuto jedinou dceru a žádné syny. Galle Placidii nebyla cizí myšlenka, že Valentinianus III., případně očekávaný syn z manželství s Licinií Eudoxií, by mohl po smrti Theodosia II. dodatečně obsadit trůn v Konstantinopoli. V roce 436 byl císařovnou do Konstantinopole poslán římský aristokrat Volusianus, aby formálně požádal Theodosia II. o ruku jeho dcery pro Valentiniana III. Liciniini rodiče dali souhlas a svatba se konala v Konstantinopoli 29.října 437. Ženichovi bylo 18, nevěstě 15 let, obvyklý věk pro římské svatby. U příležitosti sňatku byla v Konstantinopoli vydána zlatá mince, která měla na rubu nápis feliciter nubtiis - štěstí a požehnání k sňatku. Byli na ní zobrazeni Theodosius II. a Valentinianus III. Oba drželi v ruce kouli, což mělo být symbolem společné vlády nad světem a jednoty obou říší. Vpravo vedle Theodosia byla zobrazena jeho dcera, nyní Valentinianova manželka.

Sňatkem svého syna se Galla Placidia víceméně vzdala oficiální vlády, to však neznamenalo, že se stáhla k soukromému životu. Kdo jednou moc ochutnal, nemůže se jí jen tak vzdát. O nějaké obnově jednotné říše také nemohla být řeč - oba nejvyšší vojevůdci, z alansko-gótského rodu pocházející Aspar na východě a Aetius na západě se vzájemně skrytě sledovali a nebyli ochotni druhému postoupit ani špetku moci. Jestliže na západě měli co do činění se vzpurnými foederaty, východ měl své problémy s Peršany a Huny.

Zimu 437 - 438 strávili novomanželé v Thessaloniké v severním Řecku. Na jaře 438 slavili okázalý příjezd do Ravenny. Prameny bohužel neobjasňují, jak se vytvářel vztah mezi mladou císařovnou a její tchyní. Její švagrová Honoria, sestra Valentiniana III., se cítila odstrčená a ukřivděná. Byla svou matkou určena k trvalému panenství, aby svému bratrovi nepřivedla do cesty žádného manžela toužícího po slávě a poctách.

Licinia Eudoxia porodila svému muži dvě dcery. Starší dcera, narozená roku 438 nebo 439 dostala jméno Eudocia, podle Liciniiny matky. 6. srpna 439 byla Licinia povýšena do hodnosti augusty. Druhá dcera se narodila roku 442 a dostala jméno Placidia po babičce Galle Placidii. Valentinianus III. a Theodosius II. zůstali posledními přímými mužskými potomky theodosiánské dynastie.

Galla Placidia si udržela politický vliv i po sňatku. Ten musel být natolik rozhodující, že jeden z pramenů, Galská kronika datuje počátek vlády Valentiniana III. teprve dobou smrti jeho matky, tedy rok 450. S Aetiem se musela snášet, plná důvěra mezi nimi ale nenastala. Aetius soustředil západořímskou brannou moc v severní Itálii, Galii a na horním Dunaji. Vandalský král Geiserich tedy neměl žádné problémy s rozšiřováním svých držav na úkor impéria. 19.října 439 obsadil Karthágo, roku 441 přistáli Vandalové na Sicílii. Roku 442 je musel Řím propustit z foederátního svazku a vandalské království uznat za suverénní stát. Severoafrické provincie byly ztraceny.

Jako protitah dal Geiserich císaři Valentinianovi III. jako rukojmí svého syna Hunericha. Ten byl spojen sňatkem s jednou z dcer visigótského krále Theodericha I. Avšak od doby, kdy Visigóti v Hispánii zničili silingské Vandaly, existovalo mezi oběma kmeny trpké nepřátelství. V zájmu sblížení Geisericha a západního Říma poslal Hunerich roku 442 svou manželku zpět jejímu otci. Předtím jí nechal uříznout nos a uši, což se rovnalo krutému a potupnému rozvodu spojenému s vyhlášením války.

Zatímco žil Hunerich u dvora v Ravenně, byl - zcela jistě se souhlasem svého otce - zasnouben s tří- nebo čtyřletou dcerou Valentiniana III., Eudocií. Geiserich povolil pokračování dodávek severoafrického obilí do Říma. Zatímco císařský dvůr doufal, že si zasnoubením zajistí smlouvu s Vandaly, vsadili Aetius a galsko-římská aristokracie na další smlouvu s Visigóty. Byli použiti v boji proti Bagaudům v Galii a Hispánii a jako rezerva proti možným útokům zvenčí. Kolem roku 440 vstoupil Aetius do svého třetího manželství a oženil se s dcerou Theodericha I.

Neustálá matčina kontrola musela být Valentinianovi III. časem na obtíž. Traduje se, že si nechal v Ravenně postavit nový vlastní palác, zatímco Galla Placidia zůstala ve staré císařské rezidenci v Ravenně. V těchto letech soustřeďovala Galla Placidia svůj vliv spíše na ochranu katolické církve a boj proti sektám a ostatním církvím. V únoru 450 cestovala v doprovodu svého syna a snachy do Říma, kde zůstala i v následujících měsících. Bylo jí přibližně 62 let, když 27.listopadu 450 zemřela. Příčina její smrti není známa, byla pochována v mauzoleu ve starém chrámu sv. Petra.

Galla Placidia dostála své politické roli v první polovině 5. století. Vynikala rázností a energií vedle svého "vládnoucího" nevlastního bratra Honoria i svého syna Valentiniana III. Jako křesťanka se i silně angažovala v náboženských otázkách, např. při dvojí volbě římského biskupa r.418, se zanícením hodným lepší věci nechala ničit pohanské stavby a sochy. Až do konce svého života měla úzké vztahy k různým církevním autoritám. Známou se stala její stavební činnost v Ravenně, kde nechala vybudovat kostel Evangelisty Jana a kostel Svatého kříže. Co se týče říšské politiky, škoda, že nesnášela nejschopnějšího vojevůdce své doby, Aetia. Kdyby se za něj provdala, kdyby se Aetiův syn Gaudentius oženil s císařskou dcerou Placidií, stal by se nástupcem Valentiniana, který neměl syna. Pak by také Valentinianus nezabil Aetia. Jenomže historie nezná žádné kdyby...

Čtenost článku: 5101

<<zpět