Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> ostatní

Camillus

17.01.2005 - Jiří Chlubný

Římský státník Marcus Furius Camillus je znám jako jedna z nejskvělejších osobností raně republikánské éry. Svým významem asi předčil i takové obry této éry, jako byli Brutus Starší nebo jeho následovník Publius Valerius Publicola.

Sám Camillus žil ve velmi stinné epoše vývoje Říma, takže četné skutky tohoto politika patří někam na pomezí legendy a pravdy. Jisté je, že na konci pátého století před n.l. patřil mezi nejskvělejší Římany doby. Město u Tibery tehdy řešilo problém s nedalekým sousedem, etruským městem Veii, které leželo tak blízko Říma, že ohrožovalo jeho další vývoj. Spory s Vejemi se datují až někam k roku 480 před n.l., válka na život a na smrt začala někdy okolo roku 403 před n.l., kdy spory dosáhly neúnosného bodu.

Camillovi byl svěřen klíčový úkol - vést útok na Veje. To pochopitelně nebylo vůbec snadné. Řím tehdy ještě zdaleka nebyl neporazitelnou vojenskou mašinérií jako o pár století později a technicky za obleženými spíše zaostával. Téměř zoufalý byl nedostatek techniků a "ženistů". Přesto se Římané pustili do "obléhání". Úvozovky jsem použil z toho důvodu, že toto obléhání se zdaleka neshoduje s dnešní představou nelítostného obléhání. Vojáci se pravidelně vraceli na zemědělské práce domů a rovněž udržovat armádu přes zimu nebylo právě dvakrát v módě. Stejně tak obléhací technika tehdy ještě nestála v Itálii za mnoho, takže se obléhání Vejí dá představit jako takové obyčejné nepohyblivé tažení.

Tato kampaň se i pod vedením Camilla velice protahovala. Dojem současníků, který obléhání Vejí srovnával s desetiletými boji u Tróje, se asi ještě posílil, když rozvodněné Albské jezero vyplavilo veškeré římské obléhací práce. Techniků teď bylo třeba ještě více než předtím, ale nedostávalo se jich, a morálka vojska se samozřejmě díky záplavám zhoršila.

Pomoc přišla ze dvou zdrojů. Nejdříve si Římané vyprosili příslib božské pomoci až z dalekých Delf. Poté jeden voják zajal etruského haruspika (věštec ze zvířecích vnitřností), který Římanům po dlouhém zdráhání prozradil, že město dobudou až poté, co navrátí hladinu Albského jezera na původní výši. Když Římané vodu vysušili, mohli si být jisti, že Veje padnou. K tomuto je třeba dodat, že haruspik byl zřejmě zaplacen již dlouho před svým "zajetím" římským senátem a odehrál svoji komedii velice dobře.

Římané se připravovali na poslední útok - obléhání podle legendy trvalo právě deset let, ale dnes se věří spíše údaji okolo šesti let. Každopádně Camillus získal odznaky diktátora, aby mohl působit s maximální efektivitou. Nechal prý vykopat tajný tunel do Vejí (nebo použil zanedbaný zavlažovací kanál z města), kterým se měl udát rozhodující útok. Nato povolal všechny římské občany schopné nosit zbraň a slíbil jim tučnou kořist.

Samotný průběh útoku je asi legendární, nicméně s tím musíme smířit. Camillus vyslal celé vojsko podzemním tunelem, který vyúsťoval do chrámu Junony. Tam náhodou právě v té době obětoval král Vejí bohyni. Římané samozřejmě na nic nečekali, obecenstvo oběti vybili jako první a zakrátko ovládli celé město. Veje byly strašným způsobem zničeny a obyvatelstvo bylo prakticky vybito. Říká se, že Camillus tehdy doufal, že podobně nedopadne brzo Řím...

Prozatím se však všechna nebezpečí zdála daleko a Camillus se vrátil do Říma ve voze taženém čtyřspřežím v čele triumfu. Na hlavě nesl purpurovou čapku, což muselo četné Římany pohoršit, neboť purpur byl barvou určenou tehdy jen a pouze bohům.

Další válka, kterou vedl proti etruskému městu Falerii, mu už tolik vavřínů nepřinesla, spíše se projevila závistivost lidí na jeho popularitu. Přesto i zde došlo na velká gesta - v době, kdy se pád města zdál nevyhnutelný, se ke Camillovi vypravil šéf jedné školy spolu se svými žáky. Camillus ho poslal zpátky do města i s dětmi a není těžké si představit, co asi čekalo zrádného "ředitele". Prý si ho podali jeho žáci už po cestě zpátky.

Obyvatelé Falerií, ohromeni velkodušností Camilla, který jim vrátil děti, se rozhodli bezpodmínečně se vzdát. To nepotěšilo římské vojáky, kterým tak unikla možnost město vyplenit, a tak si v podstatě legálně nahradit ztráty vzniklé službou ve vojsku. Po návratu do Říma byl pak Camillus obviněn, že otřásá základy občanské armády. Vojáky si pak vojevůdce popudil ještě jednou, když jim rozkázal dát desátek z kořisti z Vejí římským bohům.

Konečný úder Camillově popularitě zasadil římský plán na kolonizaci vyplundrovaných Vejí, které se nedávno staly římským územím. To by samo o sobě nebylo takovým problémem, kdyby se do Vejí nerozhodla jít většina římského patriciátu. Ten musel být doprovázen svými familiemi a otroky, což znamenalo, že by se většina Římanů přestěhovala do Vejí. Legenda tvrdí, že sám Camillus se postavil proti tomuto záměru, který mohl vést k opuštění Říma, a uspěl. Patriciát, který si však už více nechtěl do svých plánů nechat mluvit, měl však patriota plné zuby. Rozhodl se Camilla poslat na dlouhé prázdniny. Byl obviněn z toho, že armádě odňal náležitou kořist (v podstatě byl obviněn ze zpronevěry). Kromě toho ho obžalovali z neúcty k bohům. V době, kdy se měl obhajovat prý onemocněl a zemřel jeden z jeho synů a Camillus místo obhajoby smutnil nad ztrátou. Potom už každý Říman věděl, že Camillus je ztracen. Přátelé mu slíbili, že za něj zaplatí jakoukoli pokutu, ale vojevůdce si vybral dobrovolný exil v městě Ardea.

Camillus však neměl zůstat v zapomenutí dlouho. Krátce po jeho vyhnání se nad Římem začaly stahovat mraky ze severu, kde galský vůdce Brennus sebral armádu, zamířil do Latia a oblehl Řím. Obyvatelé města většinou vyhledali útočiště na Kapitolu, kde bránili tamní pevnost. Římští obyvatelé Vejí si vzpomněli na Camilla a chtěli ho jmenovat velitelem armády, která měla město vysvobodit, nicméně k tomu potřebovali souhlas senátu - a ten byl toho času obležen na Capitolu. Situaci nakonec vyřešil dobrovolník, který se z Vejí dostal na Capitol a zde získal kýžený souhlas senátu. Camillovo vyhnanství skončilo.

Camillus tedy začal sbírat oddíly, nicméně už bylo trochu pozdě. Galové se rozhodli obléhání vzdát za té podmínky, že si obránci vykoupí svobodu tisíci librami zlata. Galské váhy byly seřízeny schválně špatně, což Římané poznali a stěžovali si. Některý Gal, asi sám Brennus, přihodil na váhy svůj meč a okomentoval to slavnou větou: "Vae victis!" (Běda poraženým!).

V době, kdy měli Galové opustit město, na ně měl udeřit Camillus. K žádné bitvě nedošlo, Galové byli unaveni a překvapeni novými posilami Římanů a začali vyjednávat. Camillus žádal vrácení zlata, avšak Galové oponovali tím, že smlouva už byla podepsána. Camillus odpověděl, že smlouva je neplatná, protože ji neodsouhlasil nejvyšší římský úředník - a tím byl on sám jako diktátor. Galové se tedy vzdali diplomacie, ale v následné bitvě utrpěli porážku a stáhli se. Alespoň podle legendy. Pravda je zřejmě taková, že pokud měli výkupné v ruce, asi s ním odešli zpět na sever. Je ovšem možné, že poražený Řím dokázal sestavit alianci, která Galy mohla porazit a zlato vrátit.

Camillus mohl po tomto vítězství znovu zažít triumf, avšak lid ani patriciát ho nepřijali. Jeho pomoc brali jako nezbytné zlo a povinnost, po odchodu Galů byl znovu přebytečný. Stále jako diktátor začal s přestavbou města, které právě jemu vděčilo za svoji chaotickou změť uliček - dřívější etruské město bylo rozhodně pohlednější. Camillus se tímto skutkem navíc znovu postavil plánům na kolonizaci Vejí, takže zanedlouho stál znovu před soudem, obviněn ze zneužívání diktátorských pravomocí. Při procesu ho zachránili senátoři, kteří se za něj do posledního postavili. Obvinění bylo staženo.

To sice neznamenalo konec tlaku na Camilla, ale zahájilo to klidnější roky jeho kariéry, které věnoval Římu. V roce 367 před n.l. byl pověřen znovuobnovením a úpravou konzulské moci. Byl to prý právě on, kdo jako první jmenoval konzula plebejského původu. O rok později starý politik odstoupil ze svých funkcí a později také zemřel, údajně na mor.

Byl nejspíš skutečně velikou osobností ranných republikánských dějin. Napůl mýtické dějiny této doby mu připisují tři triumfy, pětinásobné držení úřadu diktátora a čestný titul "Druhý zakladatel Říma". Jaký je skutečný životní příběh Camilla asi nikdy nezjistíme, proto nám nezbývá než alespoň zčásti věřit legendám.

Čtenost článku: 5561

<<zpět