Čína

Dynastie Čchin

18.07.2005 - Aleš Kavka

Nové reformy
Po velkém sjednocení čekalo na císaře nespočet výzev, kterak si udržet ohromnou a rychle získanou zemi. Ovládal nyní území o rozloze přibližně odpovídající třetině dnešní Číny, na kterém žilo asi 30 milionů lidí.
Nejprve musel vyřešit systém státního uspořádání, aby se neopakovala situace postupným růstem moci regionálních správců. Císař nepodlehl zastáncům starých pořádků, kteří navrhovali jeho syny na tato místa, i když se jistě jednalo o lákavou nabídku, a místo toho trval v duchu legismu na naprosté jednotě. Rozdělil území na 31 komandérií, v jejichž čele stál vojenský velitel a civilní guvernér. Byli jmenováni a placeni z centra a dohlížel na ně císařský inspektor. Sestěhoval nejvlivnější rodiny z celé říše do hlavního města Sien-jangu, čímž sledoval tři cíle: omezení lokálních pokusů významných rodin o získání moci, vzájemné ovlivňování příslušníků původních států a jejich přetavení v jednotné Číňany a samozřejmě také posílení významu hlavního města. Ústřední vláda se soustředila do rukou císařského kancléře (administrativa), generálního maršála (vrchní velitel vojsk) a císařského rady (dohled nad vším, této funkci působil Li S´), ti se podřizovali již pouze císaři a za chod císařské domácnosti zodpovídala nezávislá Rada devíti ministrů.

V roce 221 př.n.l. zavedl jednotnou měnovou soustavu složenou z vyšších zlatých a nižších měděných mincích, sjednotil míry a váhy vžité v Čchin a upravil do jednotného tvaru písmo z původem v Čou. Vydal výnos o konfiskaci zbraní podrobených států, aby upevnil klid, ale nezapomněl přitom na zachování branné moci. Zároveň s touto reformou se začala budovat rozsáhlá síť silnic, která měla usnadnit pohyb mezi velmi vzdálenými oblastmi impéria. Páteř sítě tvořily císařské strategické silnice, široké 50 metrů a lemované stromořadím. Vybíhali paprskovitě z hlavního města do všech stran a navazovaly na ně menší silnice, přičemž jejich celková délka nakonec dosáhla 6800 km. Další obrovský projekt představovala modernizace a spojení zdí a valů, které nepravidelně lemovaly severní hranice říše již od dob válčících států. Vznikl tak základ Zdi dlouhé 10000 li (podrobněji v jiném článku) s účelem obrany před kočovníky ze severu. Megalomanie prvního císaře nebyla ale ani zdaleka uspokojena a současně probíhaly i práce na vodním kanále, spojujícím důležité oblasti kvůli rozvoji obchodu a navíc začala výstavba monumentálního záhrobního sídla. Mezi reformy se dá pokládat i spálení všech konfuciánských a jiných filozofických textů odporujících legistickému učení, ale nutno dodat, že tato antikulturní akce nebyla totální a císař nechal jednu kopii od každého díla uchovat v císařské knihovně, kde s nimi bylo možno nadále pracovat.

Struktura společnosti
Společnost nezaznamenala od dob Šang Janga před cca 100 lety výrazných změn. Nejváženějším povoláním byl nadále učenec (filozof, politik, úředník), většinou pobývající v sídelním městě, který mohl nabýt některou z osmnácti stupňů hodností spojených s vyššími příjmy. Na druhém místě stáli rolníci, v téměř stejně úctyhodném postavení, zajišťující obživu říše a vhodní k případě potřeby ve velkém množství k mobilizaci. Praxe však byla odlišná a většina zemědělců čelila velkým nesnázím jen při snaze uhájit své políčko a uživit rodinu. Řemeslníci, většinou žijící ve městech, tvořili třetí stupeň s menší vážností. Byli odkázáni na rozmary státu a jeho oficiálních nařízení, neboť ten nepřál soukromému podnikání. Poslední vrstvu tvořili obchodníci, opovrhovaní všemi ostatními jako lid obohacující se na úkor bližních. Podivnost těchto tříd dokládá skutečnost, že obchodníci vytvářeli základ bohatství státu, což si naštěstí většina pozdějších císařů a úředníků uvědomovala a i přes občasné budoucí zásahy státu obchodníky spíše podporovali. Tento celý systém přetrval prakticky nezměněn po celou historii až do konce 19. století a není proto divu, že základní snahou všech lidí bylo dostat své děti do třídy učenců a zajistit jim tak klidný a bohatý život..

První císař a druhý císař
Vraťme se ale k císaři. Ten tedy upevnil jednotu, v zásadě legismu tvrdě potíral své odpůrce (údajně nechal popravit až 500 konfuciánských učenců nesouhlasících s jeho názory) a hojně cestoval po své říši v rámci různých inspekčních cest. Pravděpodobně se stával stále více nedůvěřivý k okolí, obával se budoucnosti a začal se zajímat o nápoj nesmrtelnosti, který by mu zajistil trvalou vládu. V Číně se nápoj nesmrtelnosti uznával jako existující fakt, byla však potřeba řada netradičních ingrediencí a rituálů pro jeho vytvoření, a tak není divu, že neúspěch byl alchymisty přičítán většinou nejrůznějším nesplněných podmínkám (podobně jako nám známé vytržení kořene mandragory vzácným psíkem ve smrtelné křeči za úplňku, nebo jak to bylo ). Z císaře se stal postupně podivín, přestal se objevovat na veřejnosti a pravděpodobně i v důsledku pití nejrůznějších pochybných nápojů, které mohly obsahovat těžké kovy a jiné škodlivé látky, jeho zdraví chátralo. Na jedné z inspekčních cest v roce 210 př.n.l. ve 37 roce svého panování zemřel.
Vývoj událostí nabral překvapivých zvratů. Císař si totiž těsně před smrtí uvědomil svůj stav, neschopnost alchymistů, a stihl napsat dopis nejstaršímu synovi Fu-suovi. Ten byl toho času kvůli kritice otce za trest odeslán do pohraničí a v dopise stálo, aby se vrátil do Sien-jangu a v případě nejhoršího převzal vládu. Šlo o moudré rozhodnutí vzhledem k morálním kvalitám nejstaršího prince. Jelikož se ale, jak již bylo řečeno, císař v posledních letech příliš neobjevoval na veřejnosti a i nyní na cestě trávil všechen čas zavřen ve svém voze, podařilo se hlavnímu eunuchovi Čao Kaovi jeho smrt i dopis utajit a začal spřádat s nejmladším císařovým synem Chu-chajem a Li S´im přítomnými na cestě plány na převzetí moci. Důvod byl jednoduchý. Dalo se očekávat, že by se Fu-su spolehl především na sebe a svého přítele generála Meng Tchiena a spiklenci by přišli o svá výnosná postavení. Čao Kao tedy zaměnil dopis za jiný, podvržený, s přiloženou dýkou, ve kterém slovy císaře označil Fu-sua za nehodného syna, který svou zpupností zhanobil celý rod a vyzval ho k sebevraždě. Věrný Fu-su poslechl. Tím byl eliminován i vliv Meng Tchien, a po návratu do hlavního města a oznámení smrti císaře, byl Chu-chaj na základě falešné závěti prohlášen druhým svrchovaným císařem (Er Š´Chuang-ti). Čao Kao získal titul náčelníka palácových stráží a tvrdě skoncoval se všemi odpůrci včetně bratrů druhého císaře. Li S´ se sužován výčitkami svědomí stáhl do pozadí, ale přesto neunikl pokračujícím intrikám a byl i se svým synem a všemi příbuznými popraven.

Vláda druhého císaře se nesla ve znamení represí a prachbídné hospodářské politiky. Schopní úředníci byli popraveni, obyvatelstvo vysávaly vysoké daně, říše přežívala jen díky tvrdým postupům vůči neposlušnosti. Brzy se ale ukázalo, že přespříliš důsledný systém trestů má i své slabiny. V srpnu 209 př.n.l. se jeden vojenský oddíl ocitl v bezvýchodné situaci, když byl na svém pochodu do pohraničí zastaven několikatýdenním lijákem, který rozbahnil cesty. Budoucnost nevypadala růžově. Za nedodržení lhůty příchodu na místo určení byl stanoven trest smrti pro celý oddíl a v těch časech se nedala očekávat žádná shovívavost. Za vzpouru samozřejmě rovněž trest smrti, ale přeci jen s malou šancí na přežití. Nemůže být pochyb o tom, pro co se vůdci oddílu rozhodli. Pod velením Čchen Šenga a Wu Kuanga - rolníků s vůdcovskými schopnostmi, obsadili povstalci několik vesnic a jejich ideje se rychle rozšířily po okolí. Lidé rozčarovaní ze současné vlády se jen hrnuli a brzy jejich již značná armáda porazila posádku ve městě Čchenu a obsadila ho. Povstání se rozšířilo do celé země, císař ho podcenil a vůbec nezasáhl a tak na hlavní město Sien-jang, vzdálené 800 km, zanedlouho táhly tři armády o celkovém počtu asi miliónu mužů. Jejich vítězství nad čchinskými oddíly se zdálo nevyhnutelné, ale na poslední chvíli se císař až paradoxně vzchopil. Vyhlásil všeobecnou amnestii, ohromným množstvím vězňů pracujících na císařských projektech doplnil svou armádu a velení svěřil zkušenému generálovi Čang Chanovi. Ten v sérii několika vítězných bitev povstalce rozdrtil, pronásledoval, a v roce 208 př.n.l., necelý půlrok od začátku odboje, byli oba hlavní protagonisté mrtvi.

Třetí císař, zánik dynastie
To už však nehrálo podstatnou roli. Povstání zachvátilo téměř celou říši, Čchen Šeng měl nespočet nástupců, armáda se Čang Chanovi rozpadala pod rukama (nakonec i on sám přešel na druhou stranu barikády). I situace na císařském dvoře spěla k tragédii. Čao Kao neovládl své tužby po moci a sérií intrik a podvodů přiměl druhého císaře k sebevraždě. Odebral mrtvému jeho císařskou pečeť, symbol moci, ale tentokrát jeho předvídavost zklamala. Jeho ohromný vliv v paláci se s císařovou smrtí rozplynul jako pára. Hodnostáři jeho samozvaný nástup na trůn odmítli a donutili ho odevzdat pečeť mladšímu bratru Prvního císaře C´-jingovi (207 př.n.l).

Třetí císař neváhal a zavraždění Čao Kaa včetně všech jeho příbuzných na sebe nenechalo dlouho čekat. Šlo ale o příliš pozdní zákrok, který už nemohl nic změnit. Ve třetím měsíci C´Jingovy vlády přitáhla k městu nová povstalecká armáda pod velením vůdce Liou Panga. Již se nenašel nikdo, kdo by se postavil na odpor. C´Jing byl zbaven titulu a později popraven jiným mocným povstaleckým vůdcem. Hlavní město lehlo popelem včetně proslulé císařské knihovny. Výše dva jmenování si říši rozdělili a části darovali i svým přívržencům. Vše nasvědčovalo vzniku několika království jako v období válčících států, což se také stalo, jenže touha po moci převážila a následovala nesmírně krvavá válka mezi bývalými povstaleckými spojenci, ze které vyšel vítězně Liou Pang. Roku 206 př.n.l. vyhlásil všečínskou dynastii Chan a po několika dalších letech bojů se mu podařilo opět celou říši sjednotit.

Literatura:
Fairbank, John F.: Dějiny Číny
Malina Jaroslav: První císař
Scarpari Maurizio: Starověká Čína
Shaughnessy, Edward L.: Čína, země nebeského draka
www.uglychinese.org

Čtenost článku: 4056

<<zpět

Vaše názory: