ANTIKA.avonet.cz

08.08.2005 - Aleš Kavka

Roku 202 př.n.l. se stal Liou Pang (od té doby Kao-cu) císařem opětovně sjednocené říše, když porazil bývalé spojence. Vůbec poprvé se tak stal vládcem člověk neurozeného původu. Za hlavní město stanovil Čchang-an (dnešní Si-an) a aby rychle zajistil klid a kontrolu, dosadil své věrné na místa vládců jednotlivých oblastí. Ti se začali honosit titulem král, a měli spravovat svá území za pomoci centrálně dosazených úředníků. Samozřejmě teorie opět neodpovídala praxi a tak následující roky Kao-cu postupně nahrazoval své bývalé kolegy členy vlastní rodiny. Úředně byl jeho nástupcem Jing, nejstarší syn císařovny Lű, ale císař upřednostňoval syna Žueje, kterého zplodil s konkubínou Čchi. Dal však na doporučení rádců a neměnil papírové nástupnictví, aby tak předešel případným konfliktům. Když po sedmi letech vlády zemřel, jeho místo zaujal Jing (jako císař Chuej), ale rozhodující postavou se na další desetiletí stala císařovna Lű. Nejprve se pro jistotu zbavila konkurenta Žueje a konkubínu Čchi zmrzačila tak krutým způsobem, že to její syn označil za nelidskost a odmítl se podílet na vládních záležitostech. Lű potom rozpoutala na dvoře sérii intrik za účelem udržet se co nejdéle u moci a prosadit své příbuzné na místa regionálních králů, což se ji také podařilo. Po její smrti však úředníci věrní odkazu Kao-cua napravili škody a vrátili tituly jeho potomkům. Tyto problematické časy poprvé v plné míře odhalily křehkost vládnoucího systému a vzrůstající vliv matek císařů a eunuchů na dvoře.

Za vlády Kao-cua státní ideologie začala přesouvat těžiště ke konfuciánství. Jelikož tvrdé legistické doktríny vlastně způsobily pád Čchinů, nový důraz na laskavost, morální hodnoty a vzdělanost měl představoval dobrý vklad do budoucna. Přesto se část starých legistických ideí zachovala a v průběhu chanské éry se společně s taoismem (duchovní systém s důrazem na individualitu a mystiku) rozvinul propletený trojitý ideologický systém charakterizovaný konfuciánstvím na povrchu, taoismem v hloubce a legismem ve vládnutí, kdy každý pokrýval nějaký aspekt společnosti. Legistická přísnost vyhovovala císaři, taoismus vnitřním potřebám prostých lidí a morální konfuciánství zase úředníkům a učencům. Bohužel systém autonomních království zavedený za vlády Kao-cua nepřinesl vnitřní stabilitu a mír v říši, další generace se potýkaly s touto rozdrobeností, a navíc přitvrdil starý známý nepřítel v podobě Hunských kmenů (Siung-nu).

Zahraniční politika

Postavení Číňanů ve světě je nutné posuzovat z jiného pohledu než jsme zvyklí. Pro ně byl císař ztělesněním nejen absolutního vládce své říše, ale i celého světa (odvozeno od myšlenky Podnebesí a Říše středu). Od každého nového národa se očekávalo pravidelné uznávání podřízenosti. K tomu sloužila série rituálů, které jednou za čas musel cizí vůdce vykonat. Za ranné existence chanské dynastie však císař neměl potřebnou moc, aby svou autoritu prosadil silou a vznikl tak systém něco za něco. Kočovní vůdci si rychle zvykli na fakt, jak výnosné je vykonat návštěvu a splnit pár bezvýznamných rituálů, za což dostali množství vzácných darů. Císař si zase uchoval statut vládce Podnebesí a udržoval mezi svým a barbarským lidem křehký mír.

Hunové tvořili velký nomádský národ v Centrální Asii severně od čínské zdi. Jejich vztahy s Číňany se dají označit za rozporuplné. V některých dobách se jednalo o symbiózu a panoval čilý obchodní styk, zejména s tzv. jižními Huny, kdy Číňané dodávali luxusní zboží a výměnou získávali koně. V časech vlády agresivních hunských náčelníků se ale severní města a vesnice stala primárním cílem nájezdů, jelikož systém zdí a opevnění nikdy nedokázal plně splnit úlohu pro kterou byl možná vystaven (viz jiný článek). Protiakce se dají rozdělit do dvou skupin. Zaprvé to byly pokusy o "kulturní připoutání Hunů" k říši, čili snaha přimět kočovníky k usedlému způsobu života, čímž by se stali závislými na obchodu. Sloužili k tomu opulentní dary na výraz "přátelství", diplomatické sňatky chanských princezen s vůdci kočovníků, postupem času i povolení k přestěhování na čínské území. Zadruhé, zejména v obdobách silnějších císařů, vojenské odvety a tažení na sever, odsouzené většinou předem k neúspěchu. Dynastie Chan disponovala ohromnou lidskou i materiální převahou, ale ta neposkytovala v rozlehlých stepích proti mobilním a zkušeným Hunům žádnou výhodu. Stejně jako na západě, tak i na východě, v otevřeném rozsáhlém prostoru dominovali vždy bojovné kočovné národy, a stejně jako to na vlastní kůži okusili Řekové, Peršané či Římané, výprask ve stepích se nevyhnul ani Číňanům. První vlaštovku proto představoval alespoň dílčí úspěch v podobě zamezení neustálým nájezdům.

Wu-ti

Významný obrat přišel s osobou císaře Wu-tiho (na trůnu od roku 141 př.n.l). Jeho vláda je dodnes oslavována jako jedna z nejlepších v čínské historii. Prakticky hned od jeho nástupu začala nová dobyvatelská tažení. K říši byly připojeny jižní území, Mandžusko, Korea a proběhl pochod do Střední Asie. Armáda překročila Pamír a dostala se dokonce až na území Římany označované jako Baktrie, kam o 2. století dříve došel ze západu Alexandr Veliký. Tak se Číňané dostali do kontaktu s novými civilizacemi a začali kontrolovat obchodní trasu označovanou později jako Hedvábná cesta. Vedla z hlavního města Čchang-anu, přes severozápad říše, okolo pouště Taklamakan, přes pohoří Pamír až do tehdejší Parthské a Kušanské říše. Wu-ti také začal se svými generály studovat kočovného nepřítele ze severu a zatímco na oko udržoval tradiční vztahy (kdy si vlastně od Hunů vykupoval za bohaté dary mír), začala usilovná práce na vytvoření nové armády založené rovněž na jízdních lučištnících. Od kočovných národů ze všech příhraničních oblastí říše byli skupováni koně, na mnoha místech vyrostly rozsáhlé stáje a plynuly do nich finanční prostředky na podporu chovu. Zároveň začali být důsledně cvičeni vojáci. Zlomení moci Hunů se událo v několika etapách. Po počátečních dílčích neúspěších dosáhla jedna z armád prvního významného vítězství, a o několik let a vyhraných bitev později, se 100.000 jízdních lučištníků pod vedením generála Wej Čchina vydalo na finální tažení přes poušť Gobi přímo do srdce Huny ovládané říše a úplně je rozprášilo. Ti se sice vzpamatovali, ale jejich mocenský monopol na severu byl navždy narušen. Pozbyli svého dominantního postavení (jejich místo postupně zaujali jiné kmeny (ujgurští Turci, Džurčeni - předchůdci Mandžuů či Kitani-mongolské etnikum) a těžiště začali posouvat na západ, což vyústilo až v děsivý vpád do Evropy.

Wu-ti dále omezil rozbujelý vliv lokálních králů a upevnil za pomocí schopných úředníků centrální moc. Pokračoval v rozsáhlých projektech stavby silnic a vodních kanálů, stát ovládl těžbu rud, soli a slévárny. Podporoval zemědělce, zamezil spekulacím s cenami nařízením skupovat obilí v době hojnosti do státních sýpek, a prodávat ho za stejnou cenu při nedostatku. Dlouhé vnitřní období míru umožnilo snižovat daně, obchod kvetl, a říše prosperovala. Podporoval  i vzdělanost, za jeho panování vzniklo mnoho škol produkujících novou třídu konfuciánských učenců. Jeden z nic ale poznal i stinnou stránku života na císařském dvoře. Jmenoval se  S´-ma Čchien a pracoval na rozsáhlém díle Zápisky historika, zaznamenávajícím dějiny Číny od prvním legend do současnosti. Poté co se generál Li Ling vrátil z neúspěšné výpravy proti Turkům, zeptal se Wu-ti svého okolí, co si myslí o tomto selhání. S´-ma odvětil, že by se jednání generála mělo pochopit, protože se ocitl v nevýhodném postavení a kdyby se nevzdal, armáda by byla rozdrcena. Wu-tiho (známého také jako bojovný císař) odpověď neuspokojila a rozkázal historika okamžitě vykastrovat. Takový osud většinou vedl k sebevraždě potrestaného, neboť se jednalo o hroznou hanbu, ale tento se rozhodl žít a dokončit své rozsáhlé dílo. To patří asi k nejlepším a nejkomplexnějším pojednáním o starých dynastiích, vždyť předchozí práce byly spáleny Prvním císařem a jejich zbytky shořely při požáru císařské knihovny na konci dynastie Čchin.

Problémy v říši, krize

Během vlády císaře Wu-tiho se vývoj a poměry v říši stabilizovali, ale další generace nástupců se přesto potýkaly s problémy. Jednak štědrý sociálně orientovaný systém vyprázdnil státní pokladnu, vznikla nová třída bohatých vlastníků půdy a na dvoře se dostávaly do popředí mocné rodinné klany (zprvu Wej a Li). Začaly participovat na vládě prostřednictvím svých členů ve významných funkcích a napomohly vytvoření "vnitřního" a "vnějšího" dvora. Vnitřní dvůr sestával z císaře, jeho rodiny, eunuchů a nejbližších rádců, vnější z ministerstev a jejich zaměstnanců. Ačkoli úřednické správní a výkonné orgány uplatňovaly moc v říši, musely tak činit v souhlasu s císařem a ten se dostával pod tlak od ostatních příslušníku vnitřního dvora. Vznikaly zájmové frakce, za vlády slabých císařů se do popředí dostávaly jejich matky a nezřídka se ohromný vliv ocitl i v rukou šikovného eunucha. Jak interní mocenské boje, tak nástup slabého císaře Čcheng-tiho na trůn, tak i vznik nové skupiny zbohatlíků, to vše zhoršilo životní podmínky prostým rolníkům. Ti nemohli velkostatkářům konkurovat a pro své dluhy se nezřídka dostali na úroveň nevolníků, a navíc nepřišel žádný impuls ke změně z centra a naopak se ještě přidalo zvýšení daní. Životní úroveň v říši pro devadesát procent lidí stále klesala a začaly se objevovat první bouře. Významné státní funkce obsadila vlivná rodina Wangů a vnitřní dvůr se otřásal jejich bojem s jinými frakcemi a intrikami císařoven. Poněkud nepřehledná situace se zdramatizovala po císařově smrti, během několika let se vystřídali dva mladí nástupci Aj-ti a Pchaj-ti, kteří zemřeli za nevyjasněných okolností, a v zemi vypukla rozsáhlá povstání. Z kolotoče vystoupil vítězně Wang Mang, toho času maršál císařských vojsk, který svou moc promyšleně upevnil, když ještě za života Pchaj-tiho vnutil chlapci svou dceru za ženu. Podařilo se mu zbavit se mocné rodiny Wej a z mnoha kandidátů, alespoň příbuzensky spřízněných z posledním legitimním císařem, vybral za nástupce dvouletého chlapce a sám se stanovil jeho regentem. Energicky potřel vzpoury v říši, významné chanské rodiny degradoval na prosté obyvatele, v roce 10 n.l. po několik letech příprav obsadil trůn a vyhlásil dynastii Sin (Nová).

Literatura:

Fairbank, John F.: Dějiny Číny

Scarpari Maurizio: Starověká Čína

Shaughnessy, Edward L.: Čína, země nebeského draka

www.uglychinese.org

www.san.beck.org/AB-Contents.html

www.chinahistoryforum.com

Čtenost článku: 4549

zpět