Čína
Dynastie Západní Chan
Roku 202 př.n.l. se stal Liou Pang (od té doby Kao-cu)
císařem opětovně sjednocené říše, když porazil bývalé spojence. Vůbec
poprvé se tak stal vládcem člověk neurozeného původu. Za hlavní město
stanovil Čchang-an (dnešní Si-an) a aby rychle zajistil klid a
kontrolu, dosadil své věrné na místa vládců jednotlivých oblastí. Ti se
začali honosit titulem král, a měli spravovat svá území za pomoci
centrálně dosazených úředníků. Samozřejmě teorie opět neodpovídala
praxi a tak následující roky Kao-cu postupně nahrazoval své bývalé
kolegy členy vlastní rodiny. Úředně byl jeho nástupcem Jing, nejstarší syn císařovny Lű,
ale císař upřednostňoval syna Žueje, kterého zplodil s konkubínou Čchi.
Dal však na doporučení rádců a neměnil papírové nástupnictví, aby tak
předešel případným konfliktům. Když po sedmi letech vlády zemřel, jeho
místo zaujal Jing (jako císař Chuej), ale rozhodující postavou se na
další desetiletí stala císařovna Lű. Nejprve se pro jistotu zbavila
konkurenta Žueje a konkubínu Čchi zmrzačila tak krutým způsobem, že to
její syn označil za nelidskost a odmítl se podílet na vládních
záležitostech. Lű potom rozpoutala na dvoře sérii intrik za účelem
udržet se co nejdéle u moci a prosadit své příbuzné na místa
regionálních králů, což se ji také podařilo. Po její smrti však
úředníci věrní odkazu Kao-cua napravili škody a vrátili tituly jeho
potomkům. Tyto problematické časy poprvé v plné míře odhalily křehkost
vládnoucího systému a vzrůstající vliv matek císařů a eunuchů na dvoře.
Za
vlády Kao-cua státní ideologie začala přesouvat těžiště ke
konfuciánství. Jelikož tvrdé legistické doktríny vlastně způsobily pád
Čchinů, nový důraz na laskavost, morální hodnoty a vzdělanost měl
představoval dobrý vklad do budoucna. Přesto se část starých
legistických ideí zachovala a v průběhu chanské éry se společně s
taoismem (duchovní systém s důrazem na individualitu a mystiku)
rozvinul propletený trojitý ideologický systém charakterizovaný
konfuciánstvím na povrchu, taoismem v hloubce a legismem ve vládnutí,
kdy každý pokrýval nějaký aspekt společnosti. Legistická přísnost
vyhovovala císaři, taoismus vnitřním potřebám prostých lidí a morální
konfuciánství zase úředníkům a učencům. Bohužel systém autonomních
království zavedený za vlády Kao-cua nepřinesl vnitřní stabilitu a mír
v říši, další generace se potýkaly s touto rozdrobeností, a navíc
přitvrdil starý známý nepřítel v podobě Hunských kmenů (Siung-nu).
Zahraniční politika
Postavení
Číňanů ve světě je nutné posuzovat z jiného pohledu než jsme zvyklí.
Pro ně byl císař ztělesněním nejen absolutního vládce své říše, ale i
celého světa (odvozeno od myšlenky Podnebesí a Říše středu). Od každého
nového národa se očekávalo pravidelné uznávání podřízenosti. K tomu
sloužila série rituálů, které jednou za čas musel cizí vůdce vykonat.
Za ranné existence chanské dynastie však císař neměl potřebnou moc, aby
svou autoritu prosadil silou a vznikl tak systém něco za něco. Kočovní
vůdci si rychle zvykli na fakt, jak výnosné je vykonat návštěvu a
splnit pár bezvýznamných rituálů, za což dostali množství vzácných
darů. Císař si zase uchoval statut vládce Podnebesí a udržoval mezi
svým a barbarským lidem křehký mír.
Hunové tvořili
velký nomádský národ v Centrální Asii severně od čínské zdi. Jejich
vztahy s Číňany se dají označit za rozporuplné. V některých dobách se
jednalo o symbiózu a panoval čilý obchodní styk, zejména s tzv. jižními
Huny, kdy Číňané dodávali luxusní zboží a výměnou získávali koně. V
časech vlády agresivních hunských náčelníků se ale severní města a
vesnice stala primárním cílem nájezdů, jelikož systém zdí a opevnění
nikdy nedokázal plně splnit úlohu pro kterou byl možná vystaven (viz
jiný článek). Protiakce se dají rozdělit do dvou skupin. Zaprvé to byly
pokusy o "kulturní připoutání Hunů" k říši, čili snaha přimět kočovníky
k usedlému způsobu života, čímž by se stali závislými na obchodu.
Sloužili k tomu opulentní dary na výraz "přátelství", diplomatické
sňatky chanských princezen s vůdci kočovníků, postupem času i povolení
k přestěhování na čínské území. Zadruhé, zejména v obdobách silnějších
císařů, vojenské odvety a tažení na sever, odsouzené většinou předem k
neúspěchu. Dynastie Chan disponovala ohromnou lidskou i materiální
převahou, ale ta neposkytovala v rozlehlých stepích proti mobilním a
zkušeným Hunům žádnou výhodu. Stejně jako na západě, tak i na východě,
v otevřeném rozsáhlém prostoru dominovali vždy bojovné kočovné národy,
a stejně jako to na vlastní kůži okusili Řekové, Peršané či Římané,
výprask ve stepích se nevyhnul ani Číňanům. První vlaštovku proto
představoval alespoň dílčí úspěch v podobě zamezení neustálým nájezdům.
Wu-ti
Významný obrat přišel s osobou císaře Wu-tiho
(na trůnu od roku 141 př.n.l). Jeho vláda je dodnes oslavována jako
jedna z nejlepších v čínské historii. Prakticky hned od jeho nástupu
začala nová dobyvatelská tažení. K říši byly připojeny jižní území,
Mandžusko, Korea a proběhl pochod do Střední Asie. Armáda překročila
Pamír a dostala se dokonce až na území Římany označované jako Baktrie,
kam o 2. století dříve došel ze západu Alexandr Veliký. Tak se Číňané
dostali do kontaktu s novými civilizacemi a začali kontrolovat obchodní
trasu označovanou později jako Hedvábná cesta. Vedla z hlavního města
Čchang-anu, přes severozápad říše, okolo pouště Taklamakan, přes pohoří
Pamír až do tehdejší Parthské a Kušanské říše. Wu-ti také začal se
svými generály studovat kočovného nepřítele ze severu a zatímco na oko
udržoval tradiční vztahy (kdy si vlastně od Hunů vykupoval za bohaté
dary mír), začala usilovná práce na vytvoření nové armády založené
rovněž na jízdních lučištnících. Od kočovných národů ze všech
příhraničních oblastí říše byli skupováni koně, na mnoha místech
vyrostly rozsáhlé stáje a plynuly do nich finanční prostředky na
podporu chovu. Zároveň začali být důsledně cvičeni vojáci. Zlomení moci
Hunů se událo v několika etapách. Po počátečních dílčích neúspěších
dosáhla jedna z armád prvního významného vítězství, a o několik let a
vyhraných bitev později, se 100.000 jízdních lučištníků pod vedením
generála Wej Čchina vydalo na finální tažení přes poušť Gobi přímo do
srdce Huny ovládané říše a úplně je rozprášilo. Ti se sice
vzpamatovali, ale jejich mocenský monopol na severu byl navždy narušen.
Pozbyli svého dominantního postavení (jejich místo postupně zaujali
jiné kmeny (ujgurští Turci, Džurčeni - předchůdci Mandžuů či
Kitani-mongolské etnikum) a těžiště začali posouvat na západ, což vyústilo až v děsivý vpád do Evropy.
Wu-ti
dále omezil rozbujelý vliv lokálních králů a upevnil za pomocí
schopných úředníků centrální moc. Pokračoval v rozsáhlých projektech
stavby silnic a vodních kanálů, stát ovládl těžbu rud, soli a slévárny.
Podporoval zemědělce, zamezil spekulacím s cenami nařízením skupovat
obilí v době hojnosti do státních sýpek, a prodávat ho za stejnou cenu
při nedostatku. Dlouhé vnitřní období míru umožnilo snižovat daně,
obchod kvetl, a říše prosperovala. Podporoval i
vzdělanost, za jeho panování vzniklo mnoho škol produkujících novou
třídu konfuciánských učenců. Jeden z nic ale poznal i stinnou stránku
života na císařském dvoře. Jmenoval se S´-ma Čchien a pracoval na rozsáhlém díle Zápisky historika,
zaznamenávajícím dějiny Číny od prvním legend do současnosti. Poté co
se generál Li Ling vrátil z neúspěšné výpravy proti Turkům, zeptal se
Wu-ti svého okolí, co si myslí o tomto selhání. S´-ma odvětil, že by se
jednání generála mělo pochopit, protože se ocitl v nevýhodném postavení
a kdyby se nevzdal, armáda by byla rozdrcena. Wu-tiho (známého také
jako bojovný císař) odpověď neuspokojila a rozkázal historika okamžitě
vykastrovat. Takový osud většinou vedl k sebevraždě potrestaného, neboť
se jednalo o hroznou hanbu, ale tento se rozhodl žít a dokončit své
rozsáhlé dílo. To patří asi k nejlepším a nejkomplexnějším pojednáním o
starých dynastiích, vždyť předchozí práce byly spáleny Prvním císařem a
jejich zbytky shořely při požáru císařské knihovny na konci dynastie
Čchin.
Problémy v říši, krize
Během
vlády císaře Wu-tiho se vývoj a poměry v říši stabilizovali, ale další
generace nástupců se přesto potýkaly s problémy. Jednak štědrý sociálně
orientovaný systém vyprázdnil státní pokladnu, vznikla nová třída
bohatých vlastníků půdy a na dvoře se dostávaly do popředí mocné
rodinné klany (zprvu Wej a Li). Začaly participovat na vládě
prostřednictvím svých členů ve významných funkcích a napomohly
vytvoření "vnitřního" a "vnějšího" dvora. Vnitřní dvůr sestával z
císaře, jeho rodiny, eunuchů a nejbližších rádců, vnější z ministerstev
a jejich zaměstnanců. Ačkoli úřednické správní a výkonné orgány
uplatňovaly moc v říši, musely tak činit v souhlasu s císařem a ten se
dostával pod tlak od ostatních příslušníku vnitřního dvora. Vznikaly
zájmové frakce, za vlády slabých císařů se do popředí dostávaly jejich
matky a nezřídka se ohromný vliv ocitl i v rukou šikovného eunucha. Jak
interní mocenské boje, tak nástup slabého císaře Čcheng-tiho na trůn,
tak i vznik nové skupiny zbohatlíků, to vše zhoršilo životní podmínky
prostým rolníkům. Ti nemohli velkostatkářům konkurovat a pro své dluhy
se nezřídka dostali na úroveň nevolníků, a navíc nepřišel žádný impuls
ke změně z centra a naopak se ještě přidalo zvýšení daní. Životní
úroveň v říši pro devadesát procent lidí stále klesala a začaly se
objevovat první bouře. Významné státní funkce obsadila vlivná rodina
Wangů a vnitřní dvůr se otřásal jejich bojem s jinými frakcemi a
intrikami císařoven. Poněkud nepřehledná situace se zdramatizovala po
císařově smrti, během několika let se vystřídali dva mladí nástupci
Aj-ti a Pchaj-ti, kteří zemřeli za nevyjasněných okolností, a v zemi
vypukla rozsáhlá povstání. Z kolotoče vystoupil vítězně Wang Mang,
toho času maršál císařských vojsk, který svou moc promyšleně upevnil,
když ještě za života Pchaj-tiho vnutil chlapci svou dceru za ženu.
Podařilo se mu zbavit se mocné rodiny Wej a z mnoha kandidátů, alespoň
příbuzensky spřízněných z posledním legitimním císařem, vybral za
nástupce dvouletého chlapce a sám se stanovil jeho regentem. Energicky
potřel vzpoury v říši, významné chanské rodiny degradoval na prosté
obyvatele, v roce 10 n.l. po několik letech příprav obsadil trůn a
vyhlásil dynastii Sin (Nová).
Literatura:
Fairbank, John F.: Dějiny Číny
Scarpari Maurizio: Starověká Čína
Shaughnessy, Edward L.: Čína, země nebeského draka
www.san.beck.org/AB-Contents.html
Čtenost článku: 4414
Vaše názory:
Dnes
Dnes je: 06.12.2019
Svátek dnes: Mikuláš
Svátek zítra: Ambrož/Benjamín
Nepřehlédněte
Přesun stránek
Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz