Persie
Římsko-perské války v letech 232-260 n. l.
První polovina 3. století n. l. byla pro římské impérium všechno jiné než klidná. Říše procházela obdobím vnitřní nestability a ekonomické stagnace, jemuž se zpravidla říká krize ve 3. století, a přestože některé provincie ještě zažívaly relativní rozkvět, vyhlídky nevypadaly nijak růžově. Jednou z příčin tohoto stavu bylo zvýšené ohrožení ze strany vnějších nepřátel, napadajících od třicátých let stále častěji pohraniční oblasti římského světa. Císaři byli nuceni vydávat vyšší částky na armádu, spoléhat se spíše na své velitele než na civilní správu a přímo se účastnit vojenských podniků, jež v případě neúspěchu podlamovaly jejich autoritu jak u armádních špiček, tak v očích prostých obyvatel. Byl to jakýsi začarovaný kruh - rostoucí vliv armádních činitelů zvyšoval riziko občanských válek a občanské války zase oslabovaly římskou obranyschopnost. Že to narušovalo i jemné předivo ekonomickych vazeb, není patrně třeba zdůrazňovat.
Vnější
ohrožení bývá většinou spojováno s germánskými kmeny, především s nově
vzniklými kmenovými svazy Franků, Alamanů a Gótů, což je formálně
bezesporu správné. Právě germánské kmeny ovládly o zhruba dvě stě let
později celý západ římské říše, založily zde nové státní útvary a zcela
změnily tvářnost Evropy. Přesto nelze přehlédnout, že ve 3. století
hrála významnou roli ještě jedna síla, jež Římany tlačila do defenzívy
a přivodila jim těžké porážky - znovuzrozená perská říše pod vládou
rodu Sásánovců.
Až do počátku 3. století
měli Římané na východě soupeře, který je sice mohl vojensky
znepokojovat, ale nad nímž po všech stránkách vynikali. Parthská říše
ovládající od 2. století př. n. l. mezopotámsko-íránský prostor
nedokázala po roce 100 n. l. impériu dlouhodobě vzdorovat a její snahy
ovládnout Arménii skončily ve všech případech vojenským debaklem. Mezi
lety 116-197 dobyly císařské legie celkem třikrát (!) parthské hlavní
město Ktésifón, což krále králů pokaždé donutilo přijmout nevýhodné
mírové podmínky či akceptovat ztrátu některých držav. Parthy navíc
oslabovaly i četné dynastické rozbroje, táhnoucí se jako červená nit
jejich dějinami již od 1. století př. n. l. Pro volně strukturovanou
říši, jako byla monarchie parthská, znamenaly boje o trůn nebezpečí, že
si vazalové a šlechta začnou počínat ještě nezávisleji než dosud.
V
prvních letech 3. století procházel parthský stát obdobím, kdy se
všechny jeho latentní problémy projevily téměř současně. Začalo to tím,
že propukla jedna z periodicky se opakujících "občanských válek" mezi
dvěma příslušníky vládnoucího rodu Arsakovců - Vologaisem VI.
(207/208-222/228) a Artabanem IV. (213-224). Tento konflikt na několik
let spolehlivě paralyzoval celou královskou správu i vojsko. Potom
znovu udeřili Římané a pod vedením císaře Caracally poplenili oblast
Adiabeny kolem města Arbél. K dovršení všeho pak v samém srdci říše,
centrální Persidě, zahájil výboje proti sousedům jeden z lokálních
králů, Sásánovec Ardašír.
Jak se ukázalo,
největší nebezpečí představoval Ardašír (Artaxerxés v klasických
pramenech). Postupně si podrobil prakticky celou Persidu včetně
příhraničních krajů a nakonec vyzval k rozhodujímu střetnutí i krále
Artabana IV., který v boji s Vologaisem mezitím nabyl převahu. Dne 28.
dubna 224 změřila vojska obou stran síly na planině Óhrmazdakán mezi
dnešními městy Isfahán a Nihávand, přičemž Artabanos zahynul a parthské
vojsko bylo rozprášeno. Arsakovská říše se tak fakticky zhroutila
zevnitř, i když Ardašírovi trvalo ještě několik let, než ovládl i tak
vzdálené kraje, jako byla např. severní Mezopotámie.
Ardašírovo
vítězství znamenalo v určitém směru pouhou výměnu dynastie a v jiných
ohledech počátek nové epochy. Je jisté, že perští Sásánovci navazovali
na parthské dědictví daleko více, než se zdálo dřívějším historikům a
íránistům. Na druhé straně je zde i řada odlišností, především v
oblasti náboženské a hlavně - zahraničněpolitické.
Již
kolem roku 228 podnikl perský král tažení proti městu Hatře v severní
Mezopotámii, jehož vládce Sanatrúk II. byl patrně spojencem Římanů.
Obléhání selhalo stejně jako vyjednávání královských vyslanců s
římskými úřady v Antiochii. Zda Ardašír tehdy skutečně požadoval vydání
celé Sýrie a Malé Asie, jak tvrdí řecko-římské prameny, je v tomto
kontextu vedlejší, protože jeho ofenzivní politika musela nutně vést k
válce. Ta probíhala se střídavým štěstím v letech 232-233, a i když
Peršanům nepřinesla výraznější územní zisky, dala jim do rukou
strategickou iniciativu v celém římsko-mezopotámském pohraničí.
Klid
na východě netrval dlouho. Nejpozději v letech 238-239 dobyla
Ardašírova vojska římská pohraniční města Nisibis a Karrhy, což pro Řím
představovalo casus belli. S odpovědí však císařské úřady několik let
otálely, neboť impérium se jen pomalu vzpamatovávalo z dramatických
událostí roku 238, kdy o trůn zápasilo celkem šest císařů. Mezitím
zemřel po patnáctileté vládě Ardašír I. (asi v letech 239/240) a na
perský trůn dosedl jeho syn Šápúr, muž snad ještě bojovnější než jeho
otec.
Prvním Šápúrovým činem po převzetí
vlády byl nový útok na Hatru, v níž měli Římané již určitý čas
vojenskou posádku. Podle tradice se obléhání protáhlo na dva roky a
město nakonec zradila dcera krále Sanatrúka Nadírá, která se zamilovala
do Šápúra. Údaj o dvou letech nemusí být nutně přehnaný, protože na
pevných hradbách města kdysi ztroskotaly i legie římských císařů
Traiana a Septimia Severa, v případě Severově dokonce dvakrát. Soudí
se, že Hatra padla za oběť sásánovskému plenění někdy kolem roku 240,
přičemž část badatelů klade událost ještě do samého sklonku Ardašírovy
vlády, patrně však neprávem.
Nyní již
Římané nemohli sásánovskému tlaku jen nečinně přihlížet. Na přelomu let
242/243 přitáhl mladý císař Gordianus III. v čele vojska do Sýrie a na
jaře začaly vojenské operace proti Peršanům. Nominálně vše řídil
panovník, ve skutečnosti byl však "mozkem ofenzívy" jeho švagr, prefekt
prétoriánů Furius Timesitheus. Pod jeho energickým vedením dobyli
Římané Karrhy, porazili sásánovská vojska u Rhesainy a brzy nato
opanovali Nisibis. Zdálo se, že na východě bude opět obnoven status quo
ante bellum.
Proti Římanům se však spikly
"biologické faktory". Prefekt pretoriánů Timesitheus, který tak úspěšně
koordinoval vojenské akce, ještě v roce 243 zemřel a jeho nástupce
Marcus Iulius Philippus myslel spíše na to, jak uchvátit vládu, než na
pokračování ve válce. Římská armáda se sice pokusila podniknout výpad
ke Ktésifóntu, byla však u Mišíku na Eufratu poražena a císař Gordianus
brzy poté zahynul - podle římských pramenů nástrahami prefekta
Philippa, podle perských v souvislosti s válkou.
Philippus,
provolaný v prvních měsících roku 244 za císaře, se rozhodl s perským
králem uzavřít mír a kromě částky ve výši 500 000 dinárů za římské
zajatce mu slíbil placení ročního tributu. Zda se rokovalo i o větších
územních kompenzacích, nelze na základě pramenů rozhodnout, drobné
korektury hranic však určitě proběhly, jak ukázaly vykopávky britských
archeologů v severní Mezopotámii v letech 1954-1958. Naopak se nezdá,
že by Římané zcela rezignovali na vazalskou Arménii, jakkoli o tom
někteří badatelé uvažují.
Zatímco císař
nechal v říši razit mince s legendou Pax fundata cum Persis (Uzavřen
mír s Peršany) a na některých nápisech se dokonce oslavovat jako vítěz
nad Peršany, Šápúr I. přejmenoval Mišík na Péróz-Šápúr (Vítězem je
Šápúr), aby zdůraznil, kdo vlastně ve válce vyhrál. Vzhledem k tomu, že
král králů již dříve "porazil Chorezmijce a horské Médy" a "podrobil si
Gely, Delamity a Hyrkánce žijící v dalekých horách poblíž vnějšího
[Kaspického] moře", lze první léta jeho samostatného považovat
bezpochyby za úspěch.
V následujících osmi
letech o větších konfliktech na východní hranici neslyšíme, takže lze
předpokládat, že byl v podstatě zachován mír z roku 244. V římské říši
se zatím dvakrát změnila vláda, proběhlo první celoříšské
pronásledování křesťanů, několik válek s Germány, několik pokusů o
uzurpaci a nakonec se začala šířit morová epidemie. Na perské straně
snad docházelo ke sporadickým potyčkám na arménsko-perské hranici,
protože arménský kronikář Agathangelos hovoří o deset let trvající
válce s Peršany. Jak na věc pohlíželi Římané, není známo, zdá se však,
že začátkem padesátých let začali výrazněji podporovat arménského krále
Chosroa I., protože Šápúr ve svém nápise na Zarathuštrově Ka‘bě v
Nakš-e Rostamu prohlašuje, že císař "ubližoval Arménii".
Křehkou
stabilitu na východě ukončil roku 252 vpád sásánovského vojska do
Arménie, odkud musel uprchnout král Tiridatés II., syn a nástupce
nedávno zavražděného Chosroa I. Novým arménským vladařem ustanovil
Šápúr svého syna Hormizda Ardašíra, pozdějšího perského krále Hormizda
I. (271/272-273). Zhruba v téže době přeběhl k Peršanům člen
antiochijské městské rady Mariades, stíhaný ve svém rodném městě za
zpronevěru veřejných peněz. Mariades prý krále přemlouval, aby zaútočil
přímo na římskou říši a jako syrský rodák se nabízel, že perské vojsko
povede. Tomuto lákadlu Šápúr neodolal a již na jaře příštího roku
zahájil svou druhou válku proti Římu. Snad ho k útoku podněcovalo i
zastavení pravidelných plateb, k nimiž se Římané zavázali v roce 244.
Tak by se dal alespoň interpretovat obrat "císař znovu lhal" z již
zmíněného Šápúrova nápisu na Zarathuštrově Ka‘bě.
Perský
vpád z roku 253 překonal dosud vše, k čemu na východě od vzniku
sásánovské monarchie došlo. Šápúrovi se nejen podařilo porazit římské
vojsko, jež se mu postavilo u Barbalissu v ohbí Eufratu, ale i vyplenit
větší část Sýrie (dobyto bylo více než 30 měst včetně metropole východu
Antiochie nad Orontem). Císař Trebonianus Gallus nebyl schopen
zorganizovat obranu postižených oblastí, protože byl od léta ohrožován
vzpourou moesijského legáta Aemiliana a musel se sám bránit v Itálii.
Sýrie a přilehlé provincie tak byly ponechány samy sobě.
Hrozící
nebezpečí přimělo velekněze Sampsigerama z města Emesy (dn. Homs), aby
se zabýval otázkou, jak nájezdníkům co nejefektivněji čelit. Na jeho
popud byla zřízena domobrana složená z místních obyvatel, s jejíž
pomocí se podařilo zahnat na útěk oddíl perského vojska mířící k Emese.
Sampsigeramos (jehož jméno je pravděpodobně jen kněžský titul) se pak
jako Lucius Iulius Aurelius Sulpicius Severus Uranius Antoninus nechal
prohlásit za císaře a do konce léta 253 ovládl postupně celou Sýrii.
Přibližně
v téže době nastoupil perský král zpáteční pochod, obtížen obrovskou
kořistí a provázen stovkami zajatců z vydrancovaných měst. Důvodem
návratu nebyly ani tak problémy se Sampsigeramem jako spíše kořistnická
povaha celého tažení - Šápúr chtěl předně zachránit naloupené věci,
nikoli se zaplést do bojů na cizím území. Již nepotřebného zrádce
Mariada ponechali Peršané svému osudu a obyvatelé Antiochie ho pak za
živa upálili.
Daleko na západě - v Itálii -
mezitím pokračovala občanská válka mezi Aemilianem a Trebonianem Gallem
a po Gallově zavraždění koncem srpna pak mezi Aemilianem a novým
pretendentem trůnu Valerianem. Teprve v září či v říjnu se konečně
prosadil jako císař Valerianus, muž urozeného původu s poměrně značnými
zkušenostmi v politice. Jakmile tuto změnu akceptovala většina
provinciálů i senát, jmenoval Valerianus svého syna Galliena
spoluvladařem a uložil mu bránit západní hranice říše před dotírajícími
germánskými kmeny. Sám pak urychleně zamířil na východ, aby zde ukončil
panující bezvládí a vyřešil situaci se Sampsigeramem.
Existují
určité náznaky, že Valerianus dorazil do syrské Antiochie už roku 254,
zcela jistě lze však jeho pobyt prokázat až roku následujícího. Podle
názorů odborníků se mu poměrně záhy poddal Sampsigeramos, jenž císařský
titul patrně přijal jen proto, aby za bojů s Peršany posílil svou
autoritu. Každopádně jeho mince udávají pouze rok 565 seleukovské éry,
což odpovídá našim letům 253/254, a dále se o něm žádný z pramenů
nezmiňuje. Valerianus se poté mohl zaměřit na obnovu zpuštošených měst
a otázky organizační.
Mezi lety 254-260,
kdy císař pobýval převážně v Sýrii, nepodnikl sice Šápúr výpravu, která
by se byť jen zčásti rovnala katastrofě z roku 253, přesto však Římany
popichoval drobnou příhraniční válkou. Jeho syn Hormizd Ardašír napadl
již kolem roku 255 provincii Kappadokii a na Eufratu vypálila
sásánovská vojska posádkové město Dura Európos. Jestliže Římané
neodpověděli na tyto provokace dost důrazně, bylo tomu proto, že se
museli bránit i jiným nepřátelům, především útokům Gótů na pobřeží Malé
Asie. Svou roli sehrál patrně i fakt, že část vojska se nakazila morem,
takže nebylo radno pouštět se do rozsáhlé ofenzívy.
Proč
se Šápúr rozhodl zahájit svou třetí výpravu proti Římu právě na jaře
roku 260, nelze s určitostí říci. Snad se mu doneslo, jaké obtíže mají
Římané na Balkáně a v Malé Asii, nebo se něco doslechl o šíření morové
epidemie ve vojsku. Dalším důvodem mohlo být ukončení lokálního
konfliktu na východě perské říše, který dosud Sásánovcům bránil v
tažení na západ. Ať tak či tak, asi v květnu zaútočil perský král na
města Edessu a Karrhy, o něž se sváděly boje již ve třicátých a
čtyřicátých letech. Posádka Edessy podnikla úspěšný protiútok, a když
se o tom Valerianus dozvěděl, "sebral vojsko, jež měl při sobě, a utkal
se s Peršany v bitvě". Tak to alespoň podává byzantský kronikář Zonaras
vycházející ze starších záznamů.
Podle
nejpravděpodobnější interpretace pramenů Šápúr Římany asi v červnu
obklíčil u Edessy a donutil císaře Valeriana, aby k němu vyslal
parlamentáře. Ti byli v perském ležení nejprve zadrženi, později je
však král propustil s požadavkem, aby se k rozhovorům dostavil císař
osobně. Když Valerianus "neuváženě" vyhověl této podmínce, byl Peršany
zajat i se svými průvodci - prefektem pretoriánů, důstojníky a senátory
ve vojsku. Zbytek římského vojska byl patrně z větší části odzbrojen,
nevzdala se jen posádka v Edesse.
V
příštích dnech a týdnech to vypadalo, jakoby se přes východní římské
provincie přehnala smršť. Sásánovská vojska vtrhla do Sýrie, podruhé
dobyla Antiochii nad Orontem, vyplenila její okolí a nakonec pronikla
do Kilikie, kde ji do rukou padalo jedno pobřežní město za druhým. U
města Kóryku učinili Peršané obrat na sever, vnikli do Kappadokie,
opanovali její hlavní město Caesareu Mazaku a vydrancovali Lykaonii.
Římané paralyzovaní edesskou katastrofou se zmohli na odpor až ve
chvíli, kdy se část nájezdníků včetně Šápúra vrátila na kilické
pobřeží, aby zde dovršila dílo zkázy. Nedaleko města Pompeiopolis se
strhla šarvátka, při níž oddíly vojevůdce Ballisty (v jiných pramenech
zvaného Callistus) slavily dílčí vítězství. Na celkovém výsledku tažení
to však již nemohlo nic změnit.
Po
střetnutí u Pompeiopole nařídil Šápúr podobně jako v roce 253 zpáteční
pochod, aby nezapletl do pozičních bojů a nenechal se vtáhnout do
léčky. Cestu Peršanům značně komplikoval palmýrský vládce Odainathos,
který se svými jednotkami přepadával rozptýlené sásánovské oddíly,
táhnoucí směrem na Samosaty. O tom, jak Šápúrovi leželo na srdci, aby
se s kořistí a zajatým císařem dostal v pořádku domů, svědčí i fakt, že
raději zaplatil římské posádce v Edesse výkupné, než aby riskoval další
ztráty.
Peršané, jejichž pochod proběhl
dále bez větších problémů, za sebou zanechávali nejenom neuvěřitelnou
spoušť, ale i zárodek budoucí občanské války v římské říši. Valerianus
byl první a jediný císař, který upadl do rukou nepřátel. Ponižující
zajetí, chápané jako výraz nepřízně bohů, podlomilo panovnickou
autoritu Valerianova syna a spoluvládce Galliena, jenž na západě
statečně odrážel útoky germánských kmenů. Mezi červencem a zářím došlo
v impériu ke čtyřem vzpourám proti Gallienovi - Ingenuově, Regalianově,
Postumově a Macrianově - což ústřední správu plně zaměstnalo na více
než dva roky. I v tomto směru mohl být Šápúr s výsledkem spokojen.
Valerianovo
zajetí je běžně považováno za vrchol krize impéria ve 3. století. Tento
názor je oprávněný, máme-li na mysli krizi psychologickou - co do
rozsahu byly totiž gótské či alamanské nájezdy přinejmenším stejně
ničivé jako perské. Gótům ani Alamanům se však nepodařil takový
husarský kousek jako druhému sásánovskému králi Šápúrovi: získat do své
moci samotného římského imperátora a připravit Římanům blamáž na poli
státní ideologie. Pro univerzalisticky smýšlející Římany, pyšné na
svoji státní organizaci, bylo těžké si přiznat, že "barbaři" jsou jim
ve vojenské zdatnosti či politické obratnosti rovnocení. Spíše byli
ochotni věřit, že vše ovlivnily faktory osobnostní, popř. prostá
náhoda. A tak část pohanské tradice připsala porážku na vrub údajné
Valerianově "změkčilosti", zatímco tradice křesťanská v ní viděla trest
za pronásledování církve v letech 257-258. Také Šápúrova "orientální
lstivost" se v pramenech často zdůrazňuje, aniž by si Římané položili
otázku, zda podobných metod sami v minulosti s úspěchem nevyužívali.
Pravda bude taková, že sásánovská říše se v Šápúrově době změnila ve
skutečnou velmoc a Římané tak neměli co dočinění s "nemocným mužem na
Eufratu" jako v pozdní fázi parthské monarchie - měli co dočinění se
soupeřem, který mohl na čas získat dokonce převahu.
Čtenost článku: 12741
Vaše názory:
Dnes
Dnes je: 28.09.2023
Svátek dnes: Václav
Svátek zítra: Michal
Nepřehlédněte
Přesun stránek!!!!
Stránky byly přesunuty na novou adresu a zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz
Antika na Facebooku
Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.