Persie

Římsko-perské války v letech 232-260 n. l.

14.08.2005 - Jiří Ohlídal

foto

První polovina 3. století n. l. byla pro římské impérium všechno jiné než klidná. Říše procházela obdobím vnitřní nestability a ekonomické stagnace, jemuž se zpravidla říká krize ve 3. století, a přestože některé provincie ještě zažívaly relativní rozkvět, vyhlídky nevypadaly nijak růžově. Jednou z příčin tohoto stavu bylo zvýšené ohrožení ze strany vnějších nepřátel, napadajících od třicátých let stále častěji pohraniční oblasti římského světa. Císaři byli nuceni vydávat vyšší částky na armádu, spoléhat se spíše na své velitele než na civilní správu a přímo se účastnit vojenských podniků, jež v případě neúspěchu podlamovaly jejich autoritu jak u armádních špiček, tak v očích prostých obyvatel. Byl to jakýsi začarovaný kruh - rostoucí vliv armádních činitelů zvyšoval riziko občanských válek a občanské války zase oslabovaly římskou obranyschopnost. Že to narušovalo i jemné předivo ekonomickych vazeb, není patrně třeba zdůrazňovat.


Vnější ohrožení bývá většinou spojováno s germánskými kmeny, především s nově vzniklými kmenovými svazy Franků, Alamanů a Gótů, což je formálně bezesporu správné. Právě germánské kmeny ovládly o zhruba dvě stě let později celý západ římské říše, založily zde nové státní útvary a zcela změnily tvářnost Evropy. Přesto nelze přehlédnout, že ve 3. století hrála významnou roli ještě jedna síla, jež Římany tlačila do defenzívy a přivodila jim těžké porážky - znovuzrozená perská říše pod vládou rodu Sásánovců.


Až do počátku 3. století měli Římané na východě soupeře, který je sice mohl vojensky znepokojovat, ale nad nímž po všech stránkách vynikali. Parthská říše ovládající od 2. století př. n. l. mezopotámsko-íránský prostor nedokázala po roce 100 n. l. impériu dlouhodobě vzdorovat a její snahy ovládnout Arménii skončily ve všech případech vojenským debaklem. Mezi lety 116-197 dobyly císařské legie celkem třikrát (!) parthské hlavní město Ktésifón, což krále králů pokaždé donutilo přijmout nevýhodné mírové podmínky či akceptovat ztrátu některých držav. Parthy navíc oslabovaly i četné dynastické rozbroje, táhnoucí se jako červená nit jejich dějinami již od 1. století př. n. l. Pro volně strukturovanou říši, jako byla monarchie parthská, znamenaly boje o trůn nebezpečí, že si vazalové a šlechta začnou počínat ještě nezávisleji než dosud.


V prvních letech 3. století procházel parthský stát obdobím, kdy se všechny jeho latentní problémy projevily téměř současně. Začalo to tím, že propukla jedna z periodicky se opakujících "občanských válek" mezi dvěma příslušníky vládnoucího rodu Arsakovců - Vologaisem VI. (207/208-222/228) a Artabanem IV. (213-224). Tento konflikt na několik let spolehlivě paralyzoval celou královskou správu i vojsko. Potom znovu udeřili Římané a pod vedením císaře Caracally poplenili oblast Adiabeny kolem města Arbél. K dovršení všeho pak v samém srdci říše, centrální Persidě, zahájil výboje proti sousedům jeden z lokálních králů, Sásánovec Ardašír.


Jak se ukázalo, největší nebezpečí představoval Ardašír (Artaxerxés v klasických pramenech). Postupně si podrobil prakticky celou Persidu včetně příhraničních krajů a nakonec vyzval k rozhodujímu střetnutí i krále Artabana IV., který v boji s Vologaisem mezitím nabyl převahu. Dne 28. dubna 224 změřila vojska obou stran síly na planině Óhrmazdakán mezi dnešními městy Isfahán a Nihávand, přičemž Artabanos zahynul a parthské vojsko bylo rozprášeno. Arsakovská říše se tak fakticky zhroutila zevnitř, i když Ardašírovi trvalo ještě několik let, než ovládl i tak vzdálené kraje, jako byla např. severní Mezopotámie.


Ardašírovo vítězství znamenalo v určitém směru pouhou výměnu dynastie a v jiných ohledech počátek nové epochy. Je jisté, že perští Sásánovci navazovali na parthské dědictví daleko více, než se zdálo dřívějším historikům a íránistům. Na druhé straně je zde i řada odlišností, především v oblasti náboženské a hlavně - zahraničněpolitické.


Již kolem roku 228 podnikl perský král tažení proti městu Hatře v severní Mezopotámii, jehož vládce Sanatrúk II. byl patrně spojencem Římanů. Obléhání selhalo stejně jako vyjednávání královských vyslanců s římskými úřady v Antiochii. Zda Ardašír tehdy skutečně požadoval vydání celé Sýrie a Malé Asie, jak tvrdí řecko-římské prameny, je v tomto kontextu vedlejší, protože jeho ofenzivní politika musela nutně vést k válce. Ta probíhala se střídavým štěstím v letech 232-233, a i když Peršanům nepřinesla výraznější územní zisky, dala jim do rukou strategickou iniciativu v celém římsko-mezopotámském pohraničí.


Klid na východě netrval dlouho. Nejpozději v letech 238-239 dobyla Ardašírova vojska římská pohraniční města Nisibis a Karrhy, což pro Řím představovalo casus belli. S odpovědí však císařské úřady několik let otálely, neboť impérium se jen pomalu vzpamatovávalo z dramatických událostí roku 238, kdy o trůn zápasilo celkem šest císařů. Mezitím zemřel po patnáctileté vládě Ardašír I. (asi v letech 239/240) a na perský trůn dosedl jeho syn Šápúr, muž snad ještě bojovnější než jeho otec.


Prvním Šápúrovým činem po převzetí vlády byl nový útok na Hatru, v níž měli Římané již určitý čas vojenskou posádku. Podle tradice se obléhání protáhlo na dva roky a město nakonec zradila dcera krále Sanatrúka Nadírá, která se zamilovala do Šápúra. Údaj o dvou letech nemusí být nutně přehnaný, protože na pevných hradbách města kdysi ztroskotaly i legie římských císařů Traiana a Septimia Severa, v případě Severově dokonce dvakrát. Soudí se, že Hatra padla za oběť sásánovskému plenění někdy kolem roku 240, přičemž část badatelů klade událost ještě do samého sklonku Ardašírovy vlády, patrně však neprávem.


Nyní již Římané nemohli sásánovskému tlaku jen nečinně přihlížet. Na přelomu let 242/243 přitáhl mladý císař Gordianus III. v čele vojska do Sýrie a na jaře začaly vojenské operace proti Peršanům. Nominálně vše řídil panovník, ve skutečnosti byl však "mozkem ofenzívy" jeho švagr, prefekt prétoriánů Furius Timesitheus. Pod jeho energickým vedením dobyli Římané Karrhy, porazili sásánovská vojska u Rhesainy a brzy nato opanovali Nisibis. Zdálo se, že na východě bude opět obnoven status quo ante bellum.


Proti Římanům se však spikly "biologické faktory". Prefekt pretoriánů Timesitheus, který tak úspěšně koordinoval vojenské akce, ještě v roce 243 zemřel a jeho nástupce Marcus Iulius Philippus myslel spíše na to, jak uchvátit vládu, než na pokračování ve válce. Římská armáda se sice pokusila podniknout výpad ke Ktésifóntu, byla však u Mišíku na Eufratu poražena a císař Gordianus brzy poté zahynul - podle římských pramenů nástrahami prefekta Philippa, podle perských v souvislosti s válkou.


Philippus, provolaný v prvních měsících roku 244 za císaře, se rozhodl s perským králem uzavřít mír a kromě částky ve výši 500 000 dinárů za římské zajatce mu slíbil placení ročního tributu. Zda se rokovalo i o větších územních kompenzacích, nelze na základě pramenů rozhodnout, drobné korektury hranic však určitě proběhly, jak ukázaly vykopávky britských archeologů v severní Mezopotámii v letech 1954-1958. Naopak se nezdá, že by Římané zcela rezignovali na vazalskou Arménii, jakkoli o tom někteří badatelé uvažují.


Zatímco císař nechal v říši razit mince s legendou Pax fundata cum Persis (Uzavřen mír s Peršany) a na některých nápisech se dokonce oslavovat jako vítěz nad Peršany, Šápúr I. přejmenoval Mišík na Péróz-Šápúr (Vítězem je Šápúr), aby zdůraznil, kdo vlastně ve válce vyhrál. Vzhledem k tomu, že král králů již dříve "porazil Chorezmijce a horské Médy" a "podrobil si Gely, Delamity a Hyrkánce žijící v dalekých horách poblíž vnějšího [Kaspického] moře", lze první léta jeho samostatného považovat bezpochyby za úspěch.


V následujících osmi letech o větších konfliktech na východní hranici neslyšíme, takže lze předpokládat, že byl v podstatě zachován mír z roku 244. V římské říši se zatím dvakrát změnila vláda, proběhlo první celoříšské pronásledování křesťanů, několik válek s Germány, několik pokusů o uzurpaci a nakonec se začala šířit morová epidemie. Na perské straně snad docházelo ke sporadickým potyčkám na arménsko-perské hranici, protože arménský kronikář Agathangelos hovoří o deset let trvající válce s Peršany. Jak na věc pohlíželi Římané, není známo, zdá se však, že začátkem padesátých let začali výrazněji podporovat arménského krále Chosroa I., protože Šápúr ve svém nápise na Zarathuštrově Ka‘bě v Nakš-e Rostamu prohlašuje, že císař "ubližoval Arménii".


Křehkou stabilitu na východě ukončil roku 252 vpád sásánovského vojska do Arménie, odkud musel uprchnout král Tiridatés II., syn a nástupce nedávno zavražděného Chosroa I. Novým arménským vladařem ustanovil Šápúr svého syna Hormizda Ardašíra, pozdějšího perského krále Hormizda I. (271/272-273). Zhruba v téže době přeběhl k Peršanům člen antiochijské městské rady Mariades, stíhaný ve svém rodném městě za zpronevěru veřejných peněz. Mariades prý krále přemlouval, aby zaútočil přímo na římskou říši a jako syrský rodák se nabízel, že perské vojsko povede. Tomuto lákadlu Šápúr neodolal a již na jaře příštího roku zahájil svou druhou válku proti Římu. Snad ho k útoku podněcovalo i zastavení pravidelných plateb, k nimiž se Římané zavázali v roce 244. Tak by se dal alespoň interpretovat obrat "císař znovu lhal" z již zmíněného Šápúrova nápisu na Zarathuštrově Ka‘bě.


Perský vpád z roku 253 překonal dosud vše, k čemu na východě od vzniku sásánovské monarchie došlo. Šápúrovi se nejen podařilo porazit římské vojsko, jež se mu postavilo u Barbalissu v ohbí Eufratu, ale i vyplenit větší část Sýrie (dobyto bylo více než 30 měst včetně metropole východu Antiochie nad Orontem). Císař Trebonianus Gallus nebyl schopen zorganizovat obranu postižených oblastí, protože byl od léta ohrožován vzpourou moesijského legáta Aemiliana a musel se sám bránit v Itálii. Sýrie a přilehlé provincie tak byly ponechány samy sobě.


Hrozící nebezpečí přimělo velekněze Sampsigerama z města Emesy (dn. Homs), aby se zabýval otázkou, jak nájezdníkům co nejefektivněji čelit. Na jeho popud byla zřízena domobrana složená z místních obyvatel, s jejíž pomocí se podařilo zahnat na útěk oddíl perského vojska mířící k Emese. Sampsigeramos (jehož jméno je pravděpodobně jen kněžský titul) se pak jako Lucius Iulius Aurelius Sulpicius Severus Uranius Antoninus nechal prohlásit za císaře a do konce léta 253 ovládl postupně celou Sýrii.


Přibližně v téže době nastoupil perský král zpáteční pochod, obtížen obrovskou kořistí a provázen stovkami zajatců z vydrancovaných měst. Důvodem návratu nebyly ani tak problémy se Sampsigeramem jako spíše kořistnická povaha celého tažení - Šápúr chtěl předně zachránit naloupené věci, nikoli se zaplést do bojů na cizím území. Již nepotřebného zrádce Mariada ponechali Peršané svému osudu a obyvatelé Antiochie ho pak za živa upálili.


Daleko na západě - v Itálii - mezitím pokračovala občanská válka mezi Aemilianem a Trebonianem Gallem a po Gallově zavraždění koncem srpna pak mezi Aemilianem a novým pretendentem trůnu Valerianem. Teprve v září či v říjnu se konečně prosadil jako císař Valerianus, muž urozeného původu s poměrně značnými zkušenostmi v politice. Jakmile tuto změnu akceptovala většina provinciálů i senát, jmenoval Valerianus svého syna Galliena spoluvladařem a uložil mu bránit západní hranice říše před dotírajícími germánskými kmeny. Sám pak urychleně zamířil na východ, aby zde ukončil panující bezvládí a vyřešil situaci se Sampsigeramem.


Existují určité náznaky, že Valerianus dorazil do syrské Antiochie už roku 254, zcela jistě lze však jeho pobyt prokázat až roku následujícího. Podle názorů odborníků se mu poměrně záhy poddal Sampsigeramos, jenž císařský titul patrně přijal jen proto, aby za bojů s Peršany posílil svou autoritu. Každopádně jeho mince udávají pouze rok 565 seleukovské éry, což odpovídá našim letům 253/254, a dále se o něm žádný z pramenů nezmiňuje. Valerianus se poté mohl zaměřit na obnovu zpuštošených měst a otázky organizační.


Mezi lety 254-260, kdy císař pobýval převážně v Sýrii, nepodnikl sice Šápúr výpravu, která by se byť jen zčásti rovnala katastrofě z roku 253, přesto však Římany popichoval drobnou příhraniční válkou. Jeho syn Hormizd Ardašír napadl již kolem roku 255 provincii Kappadokii a na Eufratu vypálila sásánovská vojska posádkové město Dura Európos. Jestliže Římané neodpověděli na tyto provokace dost důrazně, bylo tomu proto, že se museli bránit i jiným nepřátelům, především útokům Gótů na pobřeží Malé Asie. Svou roli sehrál patrně i fakt, že část vojska se nakazila morem, takže nebylo radno pouštět se do rozsáhlé ofenzívy.


Proč se Šápúr rozhodl zahájit svou třetí výpravu proti Římu právě na jaře roku 260, nelze s určitostí říci. Snad se mu doneslo, jaké obtíže mají Římané na Balkáně a v Malé Asii, nebo se něco doslechl o šíření morové epidemie ve vojsku. Dalším důvodem mohlo být ukončení lokálního konfliktu na východě perské říše, který dosud Sásánovcům bránil v tažení na západ. Ať tak či tak, asi v květnu zaútočil perský král na města Edessu a Karrhy, o něž se sváděly boje již ve třicátých a čtyřicátých letech. Posádka Edessy podnikla úspěšný protiútok, a když se o tom Valerianus dozvěděl, "sebral vojsko, jež měl při sobě, a utkal se s Peršany v bitvě". Tak to alespoň podává byzantský kronikář Zonaras vycházející ze starších záznamů.


Podle nejpravděpodobnější interpretace pramenů Šápúr Římany asi v červnu obklíčil u Edessy a donutil císaře Valeriana, aby k němu vyslal parlamentáře. Ti byli v perském ležení nejprve zadrženi, později je však král propustil s požadavkem, aby se k rozhovorům dostavil císař osobně. Když Valerianus "neuváženě" vyhověl této podmínce, byl Peršany zajat i se svými průvodci - prefektem pretoriánů, důstojníky a senátory ve vojsku. Zbytek římského vojska byl patrně z větší části odzbrojen, nevzdala se jen posádka v Edesse.


V příštích dnech a týdnech to vypadalo, jakoby se přes východní římské provincie přehnala smršť. Sásánovská vojska vtrhla do Sýrie, podruhé dobyla Antiochii nad Orontem, vyplenila její okolí a nakonec pronikla do Kilikie, kde ji do rukou padalo jedno pobřežní město za druhým. U města Kóryku učinili Peršané obrat na sever, vnikli do Kappadokie, opanovali její hlavní město Caesareu Mazaku a vydrancovali Lykaonii. Římané paralyzovaní edesskou katastrofou se zmohli na odpor až ve chvíli, kdy se část nájezdníků včetně Šápúra vrátila na kilické pobřeží, aby zde dovršila dílo zkázy. Nedaleko města Pompeiopolis se strhla šarvátka, při níž oddíly vojevůdce Ballisty (v jiných pramenech zvaného Callistus) slavily dílčí vítězství. Na celkovém výsledku tažení to však již nemohlo nic změnit.


Po střetnutí u Pompeiopole nařídil Šápúr podobně jako v roce 253 zpáteční pochod, aby nezapletl do pozičních bojů a nenechal se vtáhnout do léčky. Cestu Peršanům značně komplikoval palmýrský vládce Odainathos, který se svými jednotkami přepadával rozptýlené sásánovské oddíly, táhnoucí směrem na Samosaty. O tom, jak Šápúrovi leželo na srdci, aby se s kořistí a zajatým císařem dostal v pořádku domů, svědčí i fakt, že raději zaplatil římské posádce v Edesse výkupné, než aby riskoval další ztráty.


Peršané, jejichž pochod proběhl dále bez větších problémů, za sebou zanechávali nejenom neuvěřitelnou spoušť, ale i zárodek budoucí občanské války v římské říši. Valerianus byl první a jediný císař, který upadl do rukou nepřátel. Ponižující zajetí, chápané jako výraz nepřízně bohů, podlomilo panovnickou autoritu Valerianova syna a spoluvládce Galliena, jenž na západě statečně odrážel útoky germánských kmenů. Mezi červencem a zářím došlo v impériu ke čtyřem vzpourám proti Gallienovi - Ingenuově, Regalianově, Postumově a Macrianově - což ústřední správu plně zaměstnalo na více než dva roky. I v tomto směru mohl být Šápúr s výsledkem spokojen.


Valerianovo zajetí je běžně považováno za vrchol krize impéria ve 3. století. Tento názor je oprávněný, máme-li na mysli krizi psychologickou - co do rozsahu byly totiž gótské či alamanské nájezdy přinejmenším stejně ničivé jako perské. Gótům ani Alamanům se však nepodařil takový husarský kousek jako druhému sásánovskému králi Šápúrovi: získat do své moci samotného římského imperátora a připravit Římanům blamáž na poli státní ideologie. Pro univerzalisticky smýšlející Římany, pyšné na svoji státní organizaci, bylo těžké si přiznat, že "barbaři" jsou jim ve vojenské zdatnosti či politické obratnosti rovnocení. Spíše byli ochotni věřit, že vše ovlivnily faktory osobnostní, popř. prostá náhoda. A tak část pohanské tradice připsala porážku na vrub údajné Valerianově "změkčilosti", zatímco tradice křesťanská v ní viděla trest za pronásledování církve v letech 257-258. Také Šápúrova "orientální lstivost" se v pramenech často zdůrazňuje, aniž by si Římané položili otázku, zda podobných metod sami v minulosti s úspěchem nevyužívali. Pravda bude taková, že sásánovská říše se v Šápúrově době změnila ve skutečnou velmoc a Římané tak neměli co dočinění s "nemocným mužem na Eufratu" jako v pozdní fázi parthské monarchie - měli co dočinění se soupeřem, který mohl na čas získat dokonce převahu.

Čtenost článku: 10536

<<zpět