Čína

Válečnictví ve starověké Číně

25.09.2005 - Aleš Kavka

foto

Se vznikem konfucianismu intelektuální tradice rozlišovala dva principy Wen a Wu, na kterých bylo založeno ovládání státu. Wen označuje v širším slova smyslu myšlení, morálku a kulturu (civilní hodnoty) naproti tomu protiklad Wu implikuje násilí a je užíváno pro vojenství a válku obecně. Konfuciánští učenci tolerovali Wu pouze v krizových obdobích upevňování moci v nové říši, při potlačování rebelií a válce. Jelikož dynastie Čchin vzešla z výbojného státu a uplatňovala legismus, princip Wu převládal. Za dynastie Chan se po restituci konfuciánské tradice začal preferovat Wen, ale válečnictví zůstalo na předním místě kvůli ohrožení bezpečnosti říše. V dalších obdobích se ale těžiště přesouvá stále více na stranu Wen a Wu je podrobováno kritice učenců, takže v druhé polovině prvního tisíciletí n.l. de facto učiní vojáky nejnižší a opovrhovanou vrstvou obyvatelstva. Ignorace Wu přeroste až v krizi kulturně a technologicky nejvyspělejšího státu světa, který bude o několik set let později pohlcen dobyvatelským národem s přesně opačným náhledem na životní priority.

Ale zpět do dávné minulosti. Válečnictví prošlo v Období válčících států rozmachem stěží srovnatelným s něčím podobným i na západě. Jednotlivé státy disponovali v případě potřeby armádami o statisících mužích, pokročily v postupech výroby bronzových zbraní a nově ovládli i technologii zpracování železa. Zkoumaly i taktiku, logistiku i strategické plánování a založili vojenské akademie s cílem vychovat zdatné důstojníky. Vzniklo množství prací na vojenské téma, z nichž nejvíc proslulo dílo O umění válečném mistra Suna. Tato příručka se věnuje svému tématu s takovou precizností, že je dodnes součástí výuky na akademiích v ČLR. Další známý autoři zabývající se uměním války ve starověku byli: Sun Pin, Wu C´, Wej Liao, Lu Šang či Li Wej Kung.

Sun C´ - O umění válečném
Zdržím se jakýchkoli komentářů, nejlepší bude pouze stručná ukázka několika myšlenek díla.
- Nejlepší není ten, kdo ve stu bitev stokrát zvítězil, ale je nejlepší, kdo cizí vojska pokořil bez bitvy. Je vrcholem válečného umění potřít nepřítele důmyslem. Pak teprv přijde umění zbavit ho jeho spojenců. Až potom je umění srazit se s ním ve zbrani. Tím úplně posledním uměním je zaútočit na jeho hradby.
- Vítězství nejlepších vojevůdců nebyla ani úžasná, ani slavná, ani chrabrá, stačí že byla neomylná.
- Vítězné vojsko vítězí před bojem, poražené vojsko hledá vítězství v boji. - Záměrný chaos je lest, odvážná zbabělost je tah, udatná slabost je zdání. Neboť nejlépe pohne nepřítelem ten, kdo mu vnutí zdání, až nepříteli nezbude, než mu být po vůli.
- V bitevní vřavě se navzájem neslyšíme, k tomu jsou bubny a gongy. Navzájem se nevidíme, k tomu jsou korouhve a praporce. Proto je v nočních bitvách víc gongů a bubnů, zatímco v denních je víc korouhví a praporců. Tak jsou praporečníci a bubeníci ti, jimiž spojíme uši a oči lidu.
- Trestáš-li muže dřív než k tobě mohli přilnout, nepodřídí se ti. Nepodřídí-li se, nebudou k ničemu. Ale přestaneš-li je trestat jen proto, že se ti podřídili, zase ti nebudou k ničemu. Sbližuj se s nimi lidskou mírností, ale kázeň v nich udržuj vojenským řádem, tak si je získáš.
- Nepoměr silného mužstva a slabých důstojníků vede k panice. Nepoměr silných důstojníků a slabého mužstva vede k zhroucení.
- Předvídavosti se nám ovšem nedostane od bohů a duchů, nezískáme ji hloubáním o minulosti, nevyčteme ji z postavení hvězd. Nezískáme ji jinak než od lidí, kteří vědí co je v nepříteli. A k tomu je tu pět druhů zvědů: zvěd místní, zvěd vnitřní, zvěd obrácený, zvěd mrtvý, zvěd živý. Jestliže najednou vyšleme těchto pět vyzvědačů, nikdo se v nich nevyzná. A to je ten božský úradek, nejvzácnější poklad vládce.
- Živí zvědové jsou ti, kdo se ještě vrátí a sami nám podají zprávy. Tak mezi lidmi z celého vojska tobě nejbližšími, nikdo ti nesmí být bližší než právě oni. Nikdo nesmí být štědřeji obdarován než právě oni a nic nesmí být ve větší tajnosti drženo než to, co oni činí.
- Je celkem pět ohňových útoků: Dostat do plamenů lidi je první. Druhý je zapálit sklady. Třetí je zapálit vozy. Čtvrtý je zapálit zbrojnice. Pátý je zapálit ležení. K založení ohně je třeba umět zapálit. K zapálení je třeba vhodných nástrojů.


Armáda za dynastie Čchin
Díky nálezům ze záhrobního sídla Prvního svrchovaného císaře máme dosti přesnou představu o výzbroji a výstroji vojska. Základ armády tvořili důkladně cvičení rolníci povoláváni brannou mocí často na několik let služby. První císař jich v případě potřeby mohl zmobilizovat asi 3 miliony, jeho pravidelná armáda však čítala "pouze" 1 milión pěšáků, 10 tisíc jezdců a okolo 1000 válečných vozů.


Prostý voják byl oblečen v plášť stažený v pase řemenem, kalhoty pod kolena a do nízkých bot. Těžkooděnec disponoval navíc brněním, stejně jako jezdci a všichni důstojníci. Typické brnění bylo vyrobeno z překrývajících se kožených plátků spojených nýty nebo kroužky, zajišťující lehký a obratný pohyb se slušnou ochranou. Velmi užívanou se pro tuto výrobu stala kůže nosorožců. Nižší vojáci měli brnění z větších plátů, důstojníci z drobných, zaručující větší pohodlnost při pohybu, a bohatě zdobených. Čínské historické prameny uvádějí, že Čchinští vojáci nenosili na rozdíl od bojovníků z ostatních států přilby a štíty, a prosluli tak velkou statečností. Jestli to byla pravda a jak vypadala situace po sjednocení je sporné, terakotoví vojáci nalezeni v hrobce prvního císaře však tyto ochrany nemají.


Základní zbraň armády tvořily luk a kuše. Popišme si je proto nejpodrobněji. Luk reflexního typu měl vynikající vlastnosti, které byli podmíněny složitou výrobní technologií. Jeho sestavení trvalo přes rok (to už byl ale spíš důsledek rituálů při výrobě), odměnou byl účinný dostřel přes 300 metrů. Lučiště bylo dlouhé 117 - 140 cm, široké 3 až 4,5 cm a lepilo se z několika vrstev dřeva. Podobnou strukturu měla i kratší lučiště kuší, napínána však větší silou pomocí natahovacího mechanismu. Hroty šípů rovněž plně dokládají schopnosti tehdejších řemeslníků. Byly vytvářeny z bronzu se specifickými poměry mědi, cínu a olova zajišťující pevnost v tahu. Vzniklý kov odlévali do forem, odlitky zakalili až na 106 stupňů tvrdosti HRB a na závěr potáhli vrstvičkou ze směsi s vysokým obsahem chrómu pro zpevnění a antikorozní účinky. V Evropě a Americe byli podobné postupy zavedeny až v moderní době. Zbrojíři vyráběli hned několik variant hrotů: kuželovité, úzké s křidélky (průraznost), masivní trojhranné (devastující - velký vstřel) hodící se proti různým cílům. Pro boj nablízko se užíval široký rejstřík zbraní od mečů, seker a šavlí, po dlouhá kopí a halapartny.


Jezdci patřili mezi elitu, koně i lidé museli pro zařazení do armády splňovat přísné podmínky. Jezdci drželi v jedné ruce luk nebo samostříl, ve druhé otěže. Užívali sedlo, ale neznali ještě třmeny a ostruhy a proto museli být zdatní a šikovní pro kvalitní ovládání koně. Jejich úkoly byly spíše taktického nikoli však nedůležitého rázu (ničení zásobování, útok na oddělené skupiny, přepadové akce), ale nevyskytovali se v armádách ve velkém počtu. Válečné vozy, často nesoucí důstojníky, byly dřevěné, tažené dvou nebo čtyřspřežím a jejich posádka se nejčastěji skládala z obrněného vozataje (jenž řídil spřežení), střelce a bojovníka, který používal některou ze zbraní na blízko.


Na rozdíl od starověkého západu armády nepoužívali formace jako falanga, přesto velmi dobře věděli jakou cenu má organizovaný šik oproti individuálnímu boji osamocených vojáků. Vojáci byly organizováni do jakési základní jednotky - skupiny pěti mužů (Wu), kteří operovali pohromadě a v boji spolupracovali. Další formace se odvíjeli od této pětice. Dvacet jich tvořilo stočlenný šik, sto petisetčlenný atd. Muži se pak museli naučit komplexnímu pohybu v takových velkých skupinách. Museli být v boji schopni nejrůznějších změn formací, vytvořit linii, kruh na ochranu důstojníka, otevřený čtverec s válečnými vozy uprostřed, klín pro útočný nápor případně změnitelný v písmeno V, kdy ustupující vojáci na vrcholu klínu vlákali nepřátele za sebou mezi odvěsny a zničili je ze stran. Vozy, promísené s pěchotou díky absenci jakýchkoli kos na kolech, útočili ve dvou, jeden z nich, hlavní, nesl důstojníka a druhý, podporující, mu jel po boku jako náhradní. Jízda operovala většinou na křídlech. V hrubých rysech se boj začínal krupobitím šípů (které se nedá srovnat s ničím obdobným, neboť armády o desítkách až stovkách tisících vojáků byli na lučištnících založeny), následovaný náporem formací těžké pěchoty a válečných vozů.

Důvody převahy Čchinů v boji o nadvládu Podnebesí
1) Dokonalá organizace a poslušnost. Odměna a povýšení dobrým vojákům, tvrdé tresty pro zbabělce a neschopné, a nezáleželo na hodnosti či původu. Poražený generál často spáchal sebevraždu, jedinou možnost jak uznat své pochybení a vyhnout se hanbě.
2) Bojovná a agresivní Čchinská kultura. Dle záznamů starých historiků Čchinové válku oslavovali jako možnost zvýšit prestiž státu, mír nebyl oblíben. I u prostých vojáků se podařilo vzbudit pocit předurčenosti pro ovládnutí Podnebesí. Vojáci nikdy neutíkali z bitvy a bojovali do posledního, prosluli jako absolutně neteční vůči strachu a smrti, což už samo o sobě demotivovalo cizí armády.
3) Výborná výzbroj a výstroj. Desítky tisíc dělníků, otroků a vězňů pracovalo v dolech na kovy, další vyráběli rozsáhlý arsenál zbraní pro armádu. Kvalita výrobků byla obdivuhodná.
4) Geografická poloha. Výhodná pozice úplně na západě, území s velkým nerostným bohatstvím a rozsáhlými kvalitními plochami pro obdělávání půdy. To zaručovalo dostatek materiálu i jídla pro postupující armádu.
5) Velký počet obyvatel. Schopnost postavit armádu o několika stech tisíc mužích bez výrazného oslabení zemědělské produkce. Pouze stát Čchu dokázal připravit stejně velké a možná i větší počty vojáků.
6) Schopní generálové. Jména jako Wang Ťien, Pai Čchi, Wang Pen nebo Meng Tchien prosluli jako vždy-vítězní vojevůdci svých armád.
Čchinské armády za existence svého státu zabily v bojích asi 1,6 milionů nepřátel před Jing Čengem a další 2 miliony při sjednocování za jeho vlády.

Změny za dynastie Chan
Dynastie Chan víceméně navázala na čchinskou tradici a uplatňovala podobný styl boje, stejně jako brannou povinnost rolníků, kteří tvořili základ armády. Velká změna přišla až s osobou císaře jménem Wu-ti. Vojska do té doby neměla konkurenci co se týká počtu vojáků, ale nedokázala si poradit s kočovnými kmeny Hunů. Jejich bojovníci byli mistry v oboru jízdní lučištník, trénink jim poskytoval už jen přirozený způsob života založený na lovu a migrace po rozsáhlých stepích Střední Asie. Císařské vojsko stojící na pěších oddílech nepředstavovalo vzhledem k svému pomalému přesunu žádné nebezpečí a několik tisíc jezdců se nemohlo s Huny, jež od mládí trávili život v sedle, porovnávat. Číňany tak stíhala porážka za porážkou prakticky v každém měření sil a jen obratnou diplomacií udržovali většinu času s Huny nevýhodný mír.


Reforma armády započatá za vlády císaře Wu-tiho zahrnovala nákup a podporu chovu koní šlechtěných k velké výdrži, důkladný výcvik vojáků a přeorientování taktiky a logistiky pro vojsko založené na jízdě. Pěkný příklad nového stylu válčení představuje tažení roku 122 př.n.l., kdy se pod velením generála Chuo Čchi-pinga 10.000 vojáků vydalo na cestu na sever. Každý měl 2 koně, z nichž na jednom jel a druhý (náhradní) vezl náklad. Zcela tak odpadl problém zásobování, tato skupina byla úplně soběstačná a podařil se jí rychlý, překvapivý vpád, po kterém se jí na místě vzdal desetinásobný počet Hunů, nezvyklých ze své zkušenosti na tak náhlý útok. Brnění vojáků byla stejná jako u předchůdců - tj. kožená, složená z pospojovaných destiček, koně žádnou ochranu neměli. Základní zbraň představoval luk nebo kuše, a vojáci určení k blízkému střetu používali kopí nebo jeho modifikovanou variantu, která měla na konci dřevce v pravém úhlu odstávající nůž a byla proto určena ke strhnutí nepřátelského jezdce z koně. Pro boj zblízka do stávajícího arsenálu zbraní přibyly jednobřitá šavle a meč. Do té doby se sečné zbraně vyráběly zásadně ostřené z obou stran, nyní se při obtížích boje na koni jednobřitá zbraň ukázala jako mnohem výhodnější. Zpracování železa pokročilo na lepší úroveň (technikou přejatou od samotných Hunů za časů míru) a zbraně se tak staly pevnějšími, s větší výdrží. Jen za vlády císaře Wu-tiho bylo vytrénováno v konečné fázi na sto tisíc jízdních lučištníků, kombinovaných s jízdou užívající kopí, počty pěchoty se zredukovaly a válečné vozy se přestaly užívat úplně. Takovéto složení armády potom přetrvalo několik století.

Důvody získání převahy Chanů nad Huny
1) Studium nepřátelské taktiky a způsobu boje. Sám Wu-ti se teoreticky věnoval umění války a společně se svými schopnými generály (Wej Čchin, Chuo Čchu-ping) vymyslel nové vhodné a účinné strategie pro své armády.
2) Bohatství říše a velký počet obyvatel. To dovolilo rychle vybudovat úplně nový typ početné armády.
3) Diplomacie. V obdobích míru byli za Velkou zeď vysíláni zkušení agenti, jimž se obratnou diplomacií a úplatky často podařilo poštvat jednotlivé náčelníky proti sobě. Jiní diplomaté zase uzavírali aliance s kmeny konkurujícími Hunům a přibírali jejich vojáky do chanských armád.
4) Jednotnost. Čínští jízdní lučištníci nebyly schopnějšími bojovníky než nomádi, spíše se jim snažili přiblížit, ale těžili ze své lidnaté říše, kdežto středoasijští kočovníci tvořili množství různých kmenů a klanů a ty samostatně neměli šanci.

Válečnictví v dalších generacích
Z předchozích odstavců by se mohlo zdát, že Číňané dokázali snadno přemoci jakoukoli vojenskou hrozbu. To ale není pravda, stejně jako mýty o čínském pacifismu. Válečnictví se stalo za Období válčících států a dynastií Čchin a Chan nesmírně propracovaným oborem. Převaha nad Huny dosažená za dynastie Chan neznamenala konec nomádského nebezpečí, ale pouze výměnu nejsilnějšího svazu kmenů v oblasti za jiné (navíc vojenská moc Číny měla silná i slabá období v přímé úměře k silným a slabým císařům). Severní území nezůstala nikdy prázdná a říše se musela neustále potýkat s tlakem nějakého druhu kočovníků. Později se jejich část dokonce přestěhovala za Velkou zeď, přijala všechen přepych, smísila se z Číňany a založila vlastní státy i dynastie. Za dynastií Suej a Tchang se ale válečnictví vlivem konfuciánské kritiky Wu, buddhistické umírněnosti a kulturního rozkvětu stahovalo na vedlejší kolej. I když se armáda časem profesionalizovala a technicky vylepšila, s úpadkem postavení vojáků ve společnosti klesala ochota k službě i morálka v bojích a započala politika najímání žoldnéřských vojsk. Za dynastie Sung, kdy Čína předčila svoji vyspělou kulturou a technologickou převahou celý svět a ovládala rozsáhlé území, zároveň dosáhla takového stupně civilizovanosti, že úplně ztratila smysl pro válečnické hodnoty. Pozdější invazní úspěch Mongolů tak nebyl náhoda, ale pouze završení tisícileté nadvlády kočovných válečníků a několikasetletého opomíjení vojenské tradice v Číně.

Literatura:
Fairbank, John F.: Dějiny Číny
Malina Jaroslav: První císař
Scarpari Maurizio: Starověká Čína
Shaughnessy, Edward L.: Čína, země nebeského draka
www.uglychinese.org
www.chinahistoryforum.com

Čtenost článku: 14660

<<zpět

Vaše názory:

 gramatika - [30.09.2005 14:12, Radek]
 Re: gramatika - [02.10.2005 11:39, Mirek Bajgar]
 Re: gramatika - [15.11.2005 23:08, Ales Kavka]
 gramatika pche! - [01.10.2006 22:37, dominik]
 gramatika - [04.12.2006 23:35, Jana]
 cus - [07.01.2007 18:59, Nikol]
 Kalení?????? - [19.09.2007 11:38, Martin]
 Chr - [19.09.2007 11:43, Martin]