Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> armáda

Obléhací a dobývací technika v antice

16.10.2005 - Ladislav Tomič

foto

Vyvinutá fortifikační architektura starověkých civilizací si nutně vyžádala také propracovanou techniku zdolávání těchto překážek, stejně jako jejich obranu. Přestože nacházíme vyobrazení i popisy obléhání a obrany pevností i u starších civilizací, soustředíme se pro rozsah pouze na antiku a to zejména Řím. Opevněné město v antice se dobývalo několika způsoby. Dalo se pasivním způsobem oblehnout, odříznout od přísunu potravin, píce pro koně a někdy i vody a donutit strádající obránce ke kapitulaci, popřípadě také teatrálně trestat před hradbami rukojmí, které město předtím vydalo, a tak kombinací vyčerpání a strachu donutit obyvatele ke kapitulaci. Dalo se využít zrádce či opozici uvnitř města, popřípadě různých válečných lstí a nebo se aktivně vrhnout na jeho hradby a pokusit se je zdolat silou. Použití toho kterého způsobu zpravidla záleželo na konkrétní situaci, postavě vojevůdce, náladě obyvatelstva města, stavu zásob ve městě i v jeho okolí (neboť nedostatkem mohl po čase ve vydrancované krajině strádat i sám obléhatel, jak se stávalo Caesarovi, když potlačoval gallské povstání vedené Vercingetorixem, kdy Gallové opouštěli opevněná města a odváželi nebo ničili zásoby) a dalších aspektech, ale nejčastěji se v praxi všechny tyto postupy vzájemně kombinovaly, proto postupně probereme některé z nich:


Ženijní vojenské práce:


Obležení, tábory, pevnosti:
Pomineme případy, kdy se města vzdávala díky lsti, zradě, strachu nebo neloajalitě většiny obyvatel bez boje a soustředíme se na případy kdy bylo třeba zdolat nepřátelské, předem připravené a dobře zásobené město. Po příchodu se útočník musel zabezpečit proti výpadu nebo pomoci, která mohla obleženým přijít, proto zpravidla následovalo rychlé vybudování jednoho nebo často i několika samostatných opevněných táborů, do kterých poté rozdělil své legie. Tábory legií se budovaly zpravidla na návrší v okolí města a obecně platilo, že opanovat vyvýšená místa v okolí znamenalo získat strategickou převahu a přehled, proto se zbylé pahorky (v závislosti na členitosti terénu) osazovaly často i menšími pevnůstkami nebo se nechávala alespoň strážit oddíly jízdy. Jízda také zpravidla zajišťovala aby nikdo z obránců nepronikal ven ani dovnitř obležení.


Obléhací valy a další ženijní práce:
Protože ale antická města byla rozsáhlá, bylo obtížné je i s většími silami oblehnout - rozložením sil na velkém okruhu se zároveň ztenčoval počet vojáků v jednotlivých opevněných táborech nebo pevnostech i v poli. Obléhatelům neustále hrozil výpad obránců, který narozdíl od jejich sil mohl být soustředěný a vedený do jediného bodu (stejně tak se ale mohl provést na více místech pokud to bylo pro obležené za dané situace výhodné) - tak mohl obránce likvidovat oddíly a tábory obléhatelů po jednom, když nabyl v místě převahy. Zároveň bylo v členitějším terénu obtížné neprodyšně uzavřít přístup k městu i z města ven. Taková situace si vyžadovala řešení, takže se jednotlivé opevněné tábory a pevnůstky při delším obléhání spojovaly valy a příkopy, popřípadě i osazovaly palisádou. To umožnilo vojákům pohyb mezi tábory bez rizika nenadálého napadení výpadem obránců, neprodyšně uzavřelo obležené město - definitivně jej odřízlo od okolního světa a v neposlední řadě toto opatření snížilo počet vojáků, které musel obléhatel držet v pohotovosti proti výpadům obránců, takže se tito muži mohli využít buď na jiné obléhací práce nebo na shánění potravin či píce apod. Čím dokonalejší opevnění obléhatel zbudoval, tím menší počet lidí byl zapotřebí k jeho obraně a i pokud protivník val na některém místě prolomil, dávalo to obléhatelům čas soustředit na ohrožené místo co nejvíce svých sil aniž by zbytek linie zůstal nechráněný. Dobrou ukázkou ženijních obléhacích prací je Caesarovo obléhání Alesie, kam se stáhl gallský vůdce Vercingetorix se svým vojskem. Vedle města se v táboře opevnilo gallské vojsko zatímco Caesar rozmístil své legie v opevněných táborech, zpravidla na vyvýšených bodech a začal město svírat důmyslným systémem opevnění. Protože hrozilo napadení nejen ze strany obránců, ale také gallských kmenů, které měly přijít obleženým na pomoc, nechal Caesar budovat opevnění dvojité - směrem k městu i směrem ven. Samostatně opevněné tábory legií se pak nacházely uvnitř těchto pásů. Podrobný popis takového opevnění bude nejlépe podat přímo slovy Gaia Iulia Caesara: "* Vedl příkop dvacet stop zšíři, se stěnami kolmými...všecka ostatní opevnění vedl dále vzadu, čtyři sta stop od tohoto příkopu. To mělo ten smysl a účel, aby nepřátelská početní přesila nemohla znenadání ani v noci přikvapit k opevněním, ani ve dne vrhem kopí ohrožovat našince přikázané na obléhací práce, když už Caesar musil z nutnosti obsáhnout tak veliké prostranství a jen stěží byl s to celé opevnění kolkolem osadit řetězem vojáků. Tedy v té vzdálenosti čtyř set stop od prvního příkopu vedl dva příkopy patnáct stop široké, oba stejné hloubky. Vnitřní z nich napustil vodou sváděnou tam z řeky strouhou, pokud ovšem běžel příkop rovinou a dolinou. Za příkopy vyhnal násep s kolovou hradbou dohromady do výše dvanácti stop. K hradbě připojil předprseň a cimbuří s rozsochami větví, trčícími ven v místech, kde se vázaly dohromady kolová hradba s náspem...a věží nastavěl po celém opevnění tak, aby byly jedna od druhé vždy osmdesát dvojkroků...současně bylo nutno kácet a svážet dříví ke stavbám, opatřovat obilí a budovat tak rozsáhlá opevnění i když byli naši oslabování o síly, které odcházely hezky daleko od tábora. Nadto se Gallové leckdy pokoušeli napadat naše obléhací práce a činit z města výpad plnou silou několika branami. Proto usoudil Caesar, že dosavadní obléhací a obranná opevnění je nutno ještě doplnit, aby je stačil uhájit i menší počet vojáků. Dal tedy pozutínat mladé kmeny nebo i hezky silné větve stromů, zbavit jejich vršky kůry a pak zpředu zašpičatit do ostrého hrotu. Potom dával táhnout průběžné příkopy pět stop hluboké. Do těch byly ty kmeny zapuštěny a zespodu upevňovány, aby se nedaly vyrvat tak, že větvemi čněly nad zem. Vždycky pět takových řad bylo těsně spojeno mezi sebou a navzájem propleteno. Kdo se tam dostal, sám se nabodl na ostrý kůl. Vojáci jim říkali "náhrobek". Před nimi byly v šikmých řadách, vzájemně se křížících, kopány jámy tři stopy do hloubky, směrem dolů pozvolna se úžící. Do každého z nich byl zapuštěn zaoblený kůl v tloušťce stehna, shora zpředu zašpičatělý a opálený, a to tak, že nevyčníval ze země víc než čtyři palce...ostatek jámy byl pokryt proutím a křovím, aby zůstalo utajeno, že jde o nastraženou past. Takových jam, vzdálených od sebe na tři stopy, bylo vždy po osmi řadách. Že se podobaly květu, zvali je vojáci "lilie". Před těmito jámami byly do země zahrabávány celé dřevěné kolíky stopu dlouhé, s probitými železnými háky. Ty byly nasazovány všude jen s nevelkými mezerami. Říkalo se jim "pobízeče"."(1.) Kromě potravin tvoří další životně nezbytnou a tedy strategicky významnou položku voda. Pokud se v blízkém okolí obléhané pevnosti nenacházel vhodný zdroj vody, byl obléhatel nucen vodu dopravovat stejně jako zásoby potravin (obilí, píce maso), což mu při značné spotřebě vojska činilo nemalé obtíže. Ani obležení na tom nebyli vždy dobře - zvláště pokud zdroje čerstvé vody uvnitř města či pevnosti nebyly dostatečné (kromě hašení žízně bylo nutné hasit také požáry, které útočník zakládal pomocí metacích strojů). Aulus Hirtius popisuje Caesarovo obléhání města Uxellodunu (1.) - město obtékala řeka, jejíž tok nebylo možné odklonit a tak jednak znesnadňovala přístup útočníkům k hradbám a zároveň poskytovala obyvatelům zdroj pitné vody, vedle silného pramene, který ale také ústil vně jejich opevnění. Aby zabránil obyvatelům v čerpání vody z řeky, rozmístil Caesar své lučištníky a metací stroje tak, aby postřelovaly její břeh. Přístup k vodě také znesnadňoval strmý sráz, takže nakonec byli obránci odkázáni pouze na silný pramen pod hradbami. Aby zamezil obleženým v přístupu i k tomuto zdroji vody, nechal vybudovat násep šedesát stop vysoký, který osadil desetipatrovou věží - tím se útočníci dostali do vyšší polohy, než byl pramen a mohli jej lépe postřelovat a ohrožovat obránce při čerpání vody. Zároveň kopali Římané skryté podzemní štoly k žilám pramene, takže se jim je nakonec podařilo narušit, odvést vodu jinam a pramen nahoře vyschl. Za takové situace byli obyvatelé města donuceni kapitulovat. Za války Alexandrijské byly Caesarovy oddíly nepříjemně tísněny v uzavřené části města, kterou ovládali. Vodu pro město zajišťovaly studny budované v měšťanských domech, které vedly do jeskynních systémů pod městem. Sladká voda se do jeskynní dostávala z řeky Nilu a cestou se v jeskynních usazoval kal a nečistoty, takže se voda postupně čistila. Eunuch Ganymédes, který velel egyptské armádě se rozhodl Římany odříznout od pitné vody, dal proto jeskynní systém pod městem přehradit a pomocí důmyslných strojů přečerpával pod tu část města, kterou měli v držení římané slanou mořskou vodu, čímž postupně znehodnotil vodu v jejich studnách. Caesar nechal se zvýšeným úsilím hloubit nové studny s nadějí, že narazí na vodu, kterou na pobřeží očekával a skutečně se Římanům podařilo brzo najít vydatný pramen, takže Ganymédova snaha vyšla naprázdno.(1.).


* Gaius Iulius Caesar své válečné paměti psal ve 3. osobě, včetně popisu svého jednání.


Obléhací násep:
Hradby obléhatel narušoval nejprve z dálky pomocí metacích strojů - pokud se rozhodl využít stroje a nástroje působící z těsné blízkosti (berany, háky) nebo dostat na hradby své vojáky pomocí žebříků či mobilních konstrukcí (jeřáby, věže), musel si zajistit přístup až k samotným zdem pevnosti. Někdy pomohlo zarovnat prostor před hradbami města pro lepší pohyb těžkých konstrukcí, jindy se musel zasypat celý příkop, rokle nebo překonat značný výškový rozdíl, aby bylo možné přisunout stroje až k hradbám - proto vojáci budovali rozsáhlá ženijní díla - obléhací náspy - aggery. Takový velký agger zbudoval např. Caesar při obléhání Avarika, aby po něm mohl posunout dvě obléhací věže k hradbám. Pro překonání menších příkopů pěchotou (např. opevněných táborů) používali Římané i jejich protivníci často svázané otepi roští, jimiž vyplnili pod ochranou štítů příkop a pak jej přešli.


Válečné stroje a bojové konstrukce:


Nejstarší zmínky o válečných strojích nacházíme již v Egyptě, Summeru a dalších starověkých civilizací. Velký kus práce na technologii válečných strojů odvedli také Řekové, díky svým rozsáhlým znalostem fyziky a matematiky a schopnosti uvádět teorii do praxe (například Archimédes při obraně Syrakus). Římané převzali do svého válečného umění mimo jiné i řecké zkušenosti a s nimi též válečné stroje. Každá legie měla svou vlastní artilerii - menší stroje (např. metací) se převážely na vozech, větší stroje nebo konstrukce se stavěly přímo na místech dle potřeby a dostupného materiálu. Konstrukcí a údržbou válečných strojů se v legii zabývali specialisté. Metací stroje se rovněž používaly na palubách válečných lodí a občas se objevují i případy, kdy se na spojených lodích budovaly i obléhací věže.


V zásadě lze rozdělit tyto antické válečné prostředky do třech hlavních skupin - jednak jde o metací či vrhací stroje, dále pak stroje či spíše nástroje bořící a poslední skupinu tvoří různé obléhací konstrukce usnadňující zdolání hradeb.


Metací stroje:
Římané, stejně jako Řekové před nimi, sice znali princip páky, ale k vrhání břemen za pomocí protizávaží ji běžně nepoužívali, takže velké vahadlové praky jsou spíše záležitostí středověku. Pro metání břemen používali tedy Řekové a Římané stroje založené buď na pružnosti ohnutého lučiště nebo častěji na odporu materiálu proti skroucení - torzi (od slova torque - kroutit). Torzní stroje využívají obrovské síly, kterou akumuluje zkroucený svazek šlach, žíní nebo v nouzi i lidských vlasů, ta se pomocí jednoramenné páky převádí buď na tětivu nebo přímo na kapsu či lžíci stroje. Všimněme si nyní konstrukce několika základních torzních strojů používaných Řeky a Římany:


Ballistae (carroballistae, řecky phalintonon)
Stroj určený k metání kulovitých projektilů po přímé nebo mírné balistické křivce. Tvoří jej jednak základní socha s drážkou, pohyblivá lišta s odpalovacím mechanismem a dva vertikálně umístěné svazky torzních lan v nichž jsou vetknuty dvě jednoramenné páky. Tyto páky jsou spojeny tětivou, kterou nenapíná odpor lučiště ale předpětí překroucených svazků tlačící ramena od sebe. Svazky jsou buď uchyceny v torzní desce nebo tvoří samostatné segmenty spojené rámem. Po základní soše stroje pojíždí v rybinové drážce lišta se žlabem pro vedení střely a odpalovacím mechanismem. Odpalovací mechanismus měl různou podobu, nejčastěji však šlo o jednoduchý hák v podobě dvojramenné páky, který shora držel tětivu opatřenou kapsou k základové desce. Tětiva se tahem snažila páku nadzdvihnout a vyjet tak zpod ní, čemuž bránilo vypodložení protilehlého ramene háku jinou pákou tvořící spoušť. Po vytažení vypodložení tětiva mírně zkosený hák vlastní silou nadzdvihla a vyjela zpod něj, čímž došlo k výstřelu. Pro napínání stroje se používal naviják v zadní části sochy a pro velký odpor, který kladla torze bylo nutné vyřešit též jištění - to se dělalo buď ozubeným hřebenem umístěným na soše a západkami na liště nebo ráčnou tvořenou rohatkou a západkou umístěnými přímo na navijáku. Projektilem pro ballisty byly různě velké kamenné nebo kovové kule - nejčastěji velikosti pomeranče, ale do velkých obléhacích ballist se používalo i větších střel. Ballisty se používaly jak proti lidské nebo zvířecí síle nepřítele, tak pro boření hradeb nebo ničení nepřátelských strojů - dělaly se v různé velikosti o čemž F. V. Renatus (2.) poznamenal "...čím delší má ramena, to jest čím je větší, tím větší má dostřel. Jestliže je správně seřízena podle pravidel mechaniky a je obsluhována zkušenými lidmi, kteří předem provedou přesné měření a seřízení, pak střela probije vše co zasáhne".


Catapultae (řecky euthatonon)
Catapultae je stroj konstrukčně defakto totožný s ballistae (Renatus ve svém Nárysu vojenského umění je například nerozlišuje a používá výrazu ballistae či carrobalistae pro obé), ale slouží k metání různě velkých střel (šípy, kopí) po přímé nebo nízké balistické křivce. Vodící lišta je tedy uzpůsobena pro vedení šípových střel, tětiva nemá kapsu a také odpalovací hák je na straně, kde drží tětivu, dvojitý. Menší subtilní stroje se nazývaly scorpiones a sloužily k metání menších šípovitých střel. Větší catapultae pak metaly různě velké oštěpy. Pojem "šíp" ani "oštěp" či "kopí" není v tomto případě přesný, protože do těchto metacích strojů se používaly speciální střely (tzv. "hrubé" nebo "těžké střely") - klasický šíp pro střelbu z luku by nevydržel obrovské zrychlení jaké mu scorpiones mohl udělit, ale někdy se do větších catapultae v nouzi dalo použít i legionářské kopí. O střelách velkých catapultae píše Caesar ve Válce Občanské (1.) při obléhání Massilie "..ale ve městě byla odedávna taková zásoba všemožného válečného materiálu a taková zásoba těžkých střel, že jejich síle nemohly odolat žádné ochranné stříšky spletené z proutí. Neboť dvanáct stop dlouhé tyče opatřené železnými hroty a k tomu vrhané nejtěžšími metacími stroji, zarývaly se do země čtyřnásobnou vrstvou rohoží. Proto se ochranná loubí pokrývala jednu stopu silnými dřevy mezi sebou spojenými...". Dostřel těchto zbraní se údajně pohyboval až kolem půl kilometru a jejich účinnost byla obrovská - přímý zásah střelou z catapultae nezastavil žádný štít ani zbroj, používaly se jak na ničení strojů, přístřešků, věží tak proti lidské nebo zvířecí síle nepřítele (Renatus je doporučuje pro střelbu proti slonům). Flavius Vegetius Renatus o účinnosti těchto strojů zaznamenal že: "...vojáky před nimi (ballistami/catapultae a onagery pozn. aut.) nemůže zachránit ani sebevětší statečnost, ani sebelepší pancíř. Jejich střely rozbíjejí a prorážejí vše, co zasáhnou". Anonymní pokračovatel Caesarových válečných pamětí (Corpus Caesarianum) ve Válce Africké (1.) zaznamenal následující příhodu "Když však přesto jeho jízda neustávala v nájezdech a jednou se náhodou zastavil před branou velký shluk jezdců, byl přesně mířenou střelou ze škorpiónu skrznaskrz prostřelen dekurio (desátník), načež se ostatní v úděsu obrátili na útěk zpět do tábora. Ta událost jim vzala všechnu chuť k dalšímu dobývání pevnosti."


Onager (též mangan, mangonel řecky monagkon)
Další torzní metací stroj určený pro vrhání kompaktních břemen po střední až vyšší balistické křivce. Oproti předchozím typům nemá dvě ramena ani tětivu - základem je masivní horizontální torzní svazek, v němž je umístěno dlouhé rameno. Svazek je upevněn v masivním rámu. Rameno bylo na konci opatřené buď koženou kapsou, hákem (ze kterého zavěšený projektil vylétl) nebo lžicí umožňující též metání zápalných střel. Naviják jištěný ráčnou, umístěný v zadní části rámu stlačil pomocí lana rameno onageru k zemi, kde se zajistil (způsobů jištění i spouště bylo vícero). Po odjištění se rameno vymrštilo vpřed. Některé typy onagerů měly k rámu vertikálně připevněnou záraznou kozu - do té rameno vysokou rychlostí narazilo a vymrštilo tak obsah lžíce vpřed - dle posunu zárazné kozy proti ose torze se dala regulovat výše balistické křivky (pouze při stavbě stroje, průběžně jen obtížně). Jiné řešení používaly onagery opatřené hákem nebo prakovou kapsou - tam nebylo důležité, kdy se rameno zarazí, ale kdy se rozbalí kapsa nebo projektil opustí hák, proto opsalo rameno bez překážky téměř celý oblouk a zarazilo se až o konstrukci pokrytou vycpávanou žíněnkou či houněmi položené na zemi na opačném konci. Onagery umožňovaly metat nejtěžší břemena obrovskou silou proti hradbám nepřítele, proto se používaly častěji pro boření opevnění než proti lidské síle. Flavius Vegetius Renatus (2.) popisuje onager takto "...se používá k metání kamenů, podle velikosti stroje a síly tětiv (torzních svazků pozn. aut.) se vrhají kameny menší nebo větší, vždy ale s prudkostí, která se rovná síle blesku. Tyto dva typy (spolu s ballistae pozn. aut.) jsou nejúčinnější ze všech dnes známých metacích strojů".


Vedle strojů torzních používali Řekové i Římané také stroje odvozené konstrukčně od luku - tj. stroje založené na pružnosti dřevěného, kompozitového (kost, rohovina, šlachy, dřevo) nebo ocelového lučiště. Větší z těchto strojů Řekové nazývali oxybeles, byla to defakto velká "kuše" opatřená stativem pro snazší míření a navijákem, kterou též převzali i Římané. Vedle těchto velkých lafetovaných strojů používali Řekové i Římané také ruční samostříly - Římané je nazývali manuballistae (ruční ballista) nebo arcuballistae (arcus - oblouk/lučiště), Řekové gastraphates. Střelivem byly buď speciální střely-šipky nebo olověné kuličky. Oproti středověkým kuším se ale tyto antické samostříly výrazně liší - jsou spíše konstrukčně odvozené od velké catapultae nebo ballistae, jen tu chybí naviják. Místo toho mají v zadní části oblouk zakončený madlem - při napínání střelec vysunul lištu z přední části, opřel ji o zem, nasadil tětivu, zadní oblouk opřel o břicho a vahou vlastního těla stlačil lištu zpět do sochy samostřílu.


Bořící stroje, věže, jeřáby:


V zásadě se nejedná přímo o mechanismy, jako spíš velké nástroje určené k narušování hradeb. Základním nástrojem pro boření hradeb byl beran - ariates - kmen opatřený kováním sloužící k narušování hradeb otřesy a drcením kamene zdi nebo bran. Jiným obdobným prostředkem býval tzv. srp - falces - kovový hák, který naopak sloužil k vytrhávání kamenů z hradební zdi. Srp i beran bývali zavěšeni v pojízdné konstrukci - želvě - testudines, která pomáhala nést jeho váhu a chránila vojáky ukryté uvnitř proti střelbě obránců. Někdy byla želva kombinovaná s věží - turres. Proti beranům se obránci bránili např. tak, že jim do cesty spouštěli na lanech zavěšené žíněnky nebo se pokoušeli hlavu berana zachytit do smyčky či speciálních kleští - vlka - lupus - a vytáhnout spojenými silami nahoru, minimálně tak aby jej nebylo možné použít, případně jej i s želvou zcela převrátit. Jiná metoda byla svrhávat na berana obrovské masy kamene, mramorové kvádry či sloupy z rozebraných budov. Pokud už beran zeď vážně poškodil, nebo nebyli-li sto obránci jeho úderům zabránit, pokoušeli se stavět za poškozenou zdí narychlo hradbu novou.


Pro obvykle značnou výšku hradeb antických měst a pevností býval obléhaný ve výhodném postavení - střely z jeho hradeb dopadaly na hlavy obléhatelů shora s větší silou a na větší vzdálenost. I na hradbách byly běžně umístěné metací stroje. Tuto nevýhodu se obléhatelé, pokud to terén dovolil, snažili vyrovnat pomocí obléhacích věží - turres. Z masivních trámů postavená vysoká, často mnohapatrová, konstrukce o čtvercovém podkladu třicet až padesát stop (F. V. Renatus) byla pokryta zpravidla dřevěným bedněním, surovými máčenými kůžemi, případně i kovem - posouvala se na kolech nebo kládách k hradbám a protože bývala vyšší než hradby města, mohli vojáci ukrytí uvnitř vrháním oštěpů, střelbou z luků a catapulltae postřelovat hradby a zahánět tak obránce z ochozů. O výšce věží najdeme zmínku v anonymním pokračovateli Caesarově (Corpus Caesarianum) ve Válce Alexandrijské (2.) kde stojí "...a ty městské oblasti...opevnili nesmírně vysokými věžemi o deseti poschodích. Mimo to sestrojili jiné, pohyblivé věže, které měly stejný počet poschodí a posunovali je pomocí lan a tažných dobytčat...". Zároveň bývala věž často kombinovaná s beranidlem v dolních patrech. Další velmi důležitou funkcí věže pak byl samotný přístup na hradby - poté co věž dotlačili obléhatelé co nejtěsněji k hradbám se v horní části vysunul nebo vyklopil na ochoz hradeb most, po němž na hradby vtrhli vojáci. Most, který se vysouval z nitra věže, se nazýval exostra, most, který se sklápěl na hradby shora, se nazýval sambuca. Aby Římané mohli postavit správně vysokou věž, museli znát výšku hradeb - protože je nemohli přímo změřit, dělali to dvojím způsobem - buď se snažili vystřelit na vrchol hradby šíp s lankem podle kterého mohli odhadnout vzdálenost nebo změřili jak daleko dosahuje stín hradeb od jejich paty, následně změřili jak daleko dopadá stín u měřící tyče známé délky a pomocí podobnosti trojúhelníků odvodili výšku hradeb.


Jeřáb - tolleno - byl další způsob zdolávání hradeb. Jedná se prakticky o dvojramennou páku velkých rozměrů - na jednom konci je lehký ochranný přístřešek (prkenný nebo proutěný) pro několik vojáků, které pomocí druhého ramene páky ostatní vyzdvihnou na hradby.


Ochranné přístřešky:


Aby se obléhatelé mohli snáze přibližovat k hradbám a nebyli tolik vystaveni střelám obránců, zhotovovali si různé pevné, přenosné nebo pojízdné ochranné přístřešky - vinnae či causiae. Flavius Vegetius Renatus popisuje takový přístřešek takto "toto zařízení se konstruuje z lehčích trámů a jeho rozměry jsou: šířka 8 stop, výška 7 stop a délka 17 stop; střecha je kvůli větší odolnosti dvojitá, z prken a proutí. Také boční stěny se obkládají proutěným pletivem, aby nemohly být proraženy kameny nebo střelami, na ochranu před ohněm jsou pokrývány surovými a čerstvými kůžemi nebo vycpávkami. Těchto příspěvků je zhotovováno více, spojují se do jedné řady a jí pak obléhatelé v bezpečí procházejí až k úpatí hradeb, aby je podkopali". Caesar ve Válce občanské popisuje podobný zvláště zesílený přístřešek zbudovaný při obléhání dobře opevněného a metacími stroji vybaveného města Massilie "toto přístřeší vypadalo takto: Nejdříve se položí na zem dva stejně dlouhé trámy čtyři stopy od sebe a na ně upevní pět stop vysoké sloupky. Ty spojí navzájem krokvemi v tupém úhlu, aby na ně mohli umístit trámy k pokrytí přístřeší. Na to pokladou dvoustopová břevna a spojí je železnými pláty a hřeby. Na konci střechy podkopného přístřeší a na konci trámů přibijí čtyřhranné lišty silné čtyři palce, aby udržely cihly, jež se měly položit navrch....pokryje se chodba...cihlami a hlínou, aby byla chráněna před ohněm vrhaným z hradeb. Přes cihly se přetáhnou kůže, aby je nemohla rozmočit voda hnaná kanály. Kůže se však přikryjí vycpaninami, aby je zase neporušil oheň a kamení. Tuto celou stavbu dokončí...a náhle, aniž nepřítel tuší, přirazí ji pomocí lodního stroje k nepřátelské věži tak prudce, že přilehne k jejímu zdivu" (Caesar,1972, 353) Dále to byla lehčí proutěná ochranná loubí na třech kolech nebo přenosné ochranné kryty - musculi - pod jejichž ochranou se mohli obléhatelé snáze přibližovat k hradbám nebo konat ženijní práce.


Obléhací stroje, nástroje a ochranné přístřešky protivníka museli obránci ničit - činili tak střelbou z vlastních metacích strojů, překvapivými výpady, sabotážemi apod. Nejspolehlivější spojenec byl ale oheň, který dokázal v krátké době zničit práci obléhatelů za mnoho týdnů či dokonce měsíců. Proto se obležení pokoušeli zapálit stroje a věže nepřítele kromě výpadu také speciálními zápalnými střelami vystřelovanými z vlastních metacích strojů. Šlo např. o tzv. kladívko - malleoli - speciální lehký zápalný šíp zapalující povrch zasažené plochy nebo větší a masivnější oštěp - falaricu. Falarica byla opatřena průbojným hrotem, za kterým byla omotána koudelí napuštěnou ve směsi síry, asfaltu, pryskyřice (smoly) a oleje. Falarica se vystřelovala silnou catapultae tak aby pronikla ochrannými kožemi a dalším protizápalným opatřením stavitelů věží a přístřešků a zažehla oheň pod ochranou přímo na konstrukci.


Použitá literatura:


1. Gaius Iulius Caesar (a následovníci) 1972: Válečné paměti (O válce gallské, občanské, alexandrijské, africké a hispánské). Praha.


2. Antické válečné umění, 1972:
- Cornelius Nepos - Životopisy slavných vojevůdců cizích národů
- Aineiás Taktikos - O obraně měst
- Onasandros - Vojevůdce
- Sextus Iulius Frontius - Válečné lsti
- Flavius Vegetius Renatus - Nárys vojenského umění


3. Conolly, P. 1992: Dějiny římského vojska. Bratislava

4. Hauer, J. V. 1929: Vývoj pozemního válečnictví slovem i obrazem. Praha


Příbuzný článek: Obléhání Jeruzaléma


Čtenost článku: 15186

<<zpět

Vaše názory:

 fotky - [07.11.2005 14:49, Jan Forró]
 Re: fotky - [09.11.2005 13:32, Jiří Chlubný]
 latinské názvy - [30.01.2007 01:08, Martin]
 dotaz - [02.12.2008 21:02, Filip Srogončík]
 dotaz - [02.12.2008 21:02, Filip Srogončík]
 prozba - [02.12.2008 21:05, Srogi]
 vojáci - [22.04.2009 07:11, petr]