Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> bitvy

Obléhání Rhodu

15.01.2006 - Radek Tůma

Boje diadochů o Alexandrovo dědictví
Diadochové, bývalí vojevůdci Alexandra Velikého, mezi sebou bojovali nepřetržitě již více než půl druhého desetiletí a obrovskou říši, kterou zanechal, postupně drobili na jednotlivé části. Kvetla ukrutnost, zrada, vražda, vlastizrada, vítězové zabíjeli ženy a děti poražených, žoldnéři ochotně přecházeli k tomu, kdo jim slíbil větší odměnu, pokojné obyvatelstvo bylo ožebračováno táhnoucími armádami.

V první fázi mezi sebou bojovali unitáři, mezi něž patřil Perdikkás, Antigonos Jednooký a jeho syn Démétrios, kteří usilovali o zachování jednotné říše a separatisté, především Ptolemaios, Seleukos a Lýsimachos, kteří chtěli ukořistit svá vlastní království.

Útok Antigonovců na Rhodos
Nejlstivějším, nejenergičtější a nejbojovnějším mezi diadochy byl přes svých sedmdesát pět let Antigonos. Jeho nástupcem měl být jeho syn Démétrios - poživačný krasavec, ale také statečný voják, ne neprávem Plútarchem v jeho slavných paralelních životopisech postaven vedle Římana Marca Antonia. Démétrios byl schopný vojevůdce a zvláště zdatný byl v umění sestavování válečných a obléhacích strojů - byl proto zván Poliorkétés, což znamená dobyvatel měst. Nyní měl ukázat své umění v boji s městem Rhodos, které nechtělo uzavřít spolek s Antigonem proti Ptolemaiovi.

Ostrov Rhodos byl po celém světě proslaven svým bohatstvím a nádherou. Jeho státní zřízení byla republika. Do jeho tří přístavů neustále připlouvaly obchodní lodě z Řecka, Malé Asie, Sýrie, Foinikie, Egypta a dalších zemí, které dovážely zboží na jeho tržiště. Rhodští obchodníci a majitelé lodí získávali nesmírné bohatství obchodem s obilím, olejem, vínem, přepychovými předměty z Orientu a otroky. Rhodské lodi a námořníci byli pokládáni za nejlepší na světě. Rhodští žárlivě střežili své umění a do svých loděnic a do zbrojařských dílen nepouštěli otroky ani cizince. Nikdo se s nimi nemohl rovnat v loďařském umění a v mořeplavectví. Později rhodští námořníci poskytli cenné služby Caesarovi při jeho vojenském dobrodružství v ptolemaiovským Egyptě. Autor krátkého spisku Válka alexandrijská (snad Caesarův důvěrník Aulus Hirtius) nich píše: "Byla svedena bitva za velkého vypětí sil Rhoďanů; jako vždy ve všech utkáních osvědčovali stejně teoretickou zkušenost jako statečnost, tak obzvláště v oněch chvílích neváhali na sebe vzít celé břímě boje, aby se nezdálo, že jejich vinou došlo k nějaké pohromě." O Eufranórovi, veliteli rhodského loďstva, píše, že se pro svou statečnost a velkodušnost dal spíše přirovnat k Římanům než k Řekům. To je výjimečná reakce, protože Římané z vojenského a morálního hlediska Řeky opovrhovali. Rhodská námořní plavidla ještě po pěti stech letech po konfliktu s Démétriem uznávali všichni mořeplavci. Služba v námořnictvu se považovala za nejčestnější občanskou povinnost a mnozí, kteří později dosáhli nejvyšších funkcí v republice, byli hrdí na to, že začali svou službu jako plavci. Vysloužilí námořníci, kteří sloužili na jedné lodi, tvořili bratrstva a do konce svého života se pokládali za členy jedné rodiny.

Rhoďané se snažili se udržet autonomii, kterou získali po smrti Alexandra Velikého. Po uzavření míru mezi diadochy v roce 311 př. n. l. udržovali čilé styky s Egyptem, jehož obilí bylo jedním z hlavních předmětů jejich obchodu a Antigonovi spojenci, Athéňané, byli jejich hlavními soupeři. Proto odmítli Démétriovu žádost, aby mu poskytli své lodě pro jeho výpravu proti Kypru. Z obavy před jeho zákrokem vyslovili pak ochotu jeho akci podporovat, nepodrobili se však požadavku, aby vpustili jeho lodě do svého přístavu a aby mu vydali sto předních občanů jako rukojmí.

Kromě toho v republice nenáviděli jakoukoli tyranidu. Stát i jednotliví občané často ochotně přispívali penězi a potravinami městům bojujícím proti makedonské nadvládě. A příklad Athén ukazoval obyvatelstvu Rhodu, jakou nezávislost může očekávat, dopustí-li, aby se noví králové vměšovali do jejich věcí a vpustí-li na své území jejich vojsko. Proto se omezili jen na to, že Antigonovi a Démétriovi postavili sochy. Krále však tento uctivý kompromis neuspokojil a na jaře 305 př. n. l. zahájil Démétrios obléhání jejich hlavního města, které neslo název ostrova.

Démétrios se objevil u Rhodu se dvěma sty válečnými a sto sedmdesáti dopravními loďmi, na nichž bylo asi 40.000 vojáků. Jeho loďstvo doprovázelo asi ještě tisíc lodí různých velikostí, na nichž se plavili odvěcí nepřátelé rhodských námořníků, kteří vstoupili do spolku s králem. Byli to piráti, obchodníci s otroky, drobní i velcí obchodníci, kteří čekali na rozprodej válečné kořisti a další lovci zisků. Když všechny lodě připluly k městu, zdálo se, že moře je jimi úplně pokryto. Obyvatelé Rhodu se však přesto rozhodli k obraně. Věřili svým pevným hradbám a věžím obklopujícím město a ještě více své odvaze. Sice bylo jen asi 6.000 občanů schopných nosit zbraň, k nim se však přidalo ještě tisíc cizinců, kteří se na výzvu rhodských občanů chopili zbraně. Rhoďané dokonce vyzývali i otroky, aby vstoupili do vojska. Těm, kteří projeví hrdinství, slibovali, že je stát vykoupí a udělí jim rhodské občanství. Rhodos získal i podporu diadochů soupeřících s Antigonem a Démétriem, pomoc jim poskytl především Ptolemaios.

Povzbuzeni těmito opatřeními, začali se obyvatelé Rhodu připravovat k obraně. Nikdo nezůstal stranou. Bohatí věnovali peníze, chudí svou práci, mistři zbrojíři své zbraně, ženy své vlasy na zhotovování tětiv k lukům. Všichni, malí i velcí, nosili kameny, jimiž zpevňovali hradby a kopali příkopy. Rozhodli se obětovat předměstí, hlavní bylo zachránit město a přístav. Rhodská předměstí byla zastavěna krásnými domy, obklopenými stinnými sady a pečlivě ošetřovanými olivovými háji. To vše bylo vypleněno a zničeno Démétriovými vojáky, kteří měli nedostatek stavebního materiálu pro svůj tábor a obléhací zařízení.

Hlavní Démétriovy akce byly zaměřeny z moře proti přístavu a ze souše proti městu. Na obou místech se budovala obléhací zařízení a připravovaly se válečné stroje. Na vorech byly postaveny dvě věže, tyčící se nad městskými hradbami. Na nich byli umístěni lučištníci a katapulty. Lodě dovlekly věže co nejblíže ke břehu, aby odtud mohli být lépe ostřelování obránci, opevňující městské hradby. Některé katapulty mohly metat kameny těžší než třicet kilogramů. Stejně hrozné byly i hořící střely, zapalující plavidla obránců, snažících se podpálit Démétriovy přístroje. Na jejich obranu přikázal vybudovat plující hradbu. Nejstrašnější obléhací zbraní byl však věžovitý přístroj zvaný helepolis, tj. dobývající města. Na čtvercové základně rozměrů 25 x 25 metrů se tyčila věž vysoká asi 50 metrů. Věž byla ze tří stran pobita silnými pláty železa na ochranu před ohněm. Čtvrtá strana, v níž byly otvory pro vrhání střel, byla chráněna koženými závěsy, které se podobaly štítům. Věž se dělila na devět poschodí, která byla spojena dvěma širokými schodišti. Základna se posunovala na osmi kolech s metrovými obručemi, okovanými železem. 3.400 mužů obsluhovalo tuto zbraň a uvádělo do pohybu vrhací zbraně umístěné uvnitř věže.

Obležení však přesto neztráceli odvahu. Celé Řecko sledovalo nerovný boj Rhodu s Poliorkétem. Mnozí jim v duchu přáli vítězství, neboť v tomto boji viděli i boj svobodných a nezávislých proti pyšnému tyranu.

Obyvatelé Rhodu byli ukáznění a odvážní. Zpočátku si vzal Démétrios za cíl obsadit přístav a odříznout obklíčené od vnějšího světa. Obráncům se několikrát podařilo zapálit jeho vory a věže. Nakonec však přece byly všechny práce skončeny a byl zahájen útok na přístav. Přístroje byly připraveny, kamenné a hořící střely potápěly lodě obránců. Tehdy velitelé obránců začali vyzývat dobrovolníky, kteří by se chtěli sami obětovat a zachránit přístav. Přihlásilo se mnoho těch, kteří byli ochotni. Za neustálého ostřelování vypluli na třech lodích k hrozným přístrojům. Sneslo se na ně krupobití kamenných balvanů a hořících střel. Jedna loď se vzňala, ale zbylé dvě prorazily plující hradbu a pevné špice rhodských korábů provrtávaly nepřátelské lodě, na nichž byly umístěny smrtonosné zbraně. Zatímco Démétrios dával do pořádku to, co bylo zničeno, přišla zima a přinutila ho přemístit akce na souš.

Od jednoho přeběhlíka se na Rhodu dozvěděli, že Démétrios přikázal prokopat tajně podzemní chodbu, kterou chtěl proniknout do města. Chodba již byla prokopána k samým hradbám. Obležení začali proti ní rychle kopat svou chodbu, k níž postavili stráž. Démétrios se pokusil o její podplacení, osvědčený prostředek v tehdejších válkách a navrhl veliteli stráže, aby dovedl jeho oddíl za velkou odměnu do města. Ten předstíral souhlas, ale o všem zpravil rhodské velení. Když se vybraný makedonský oddíl, vyslaný Démétriem, ocitl uvnitř hradeb, velitel stráže dal smluvený signál, obránci zajali nepřátele a zavřeli je do vězení. V očekávání útoku začali obklíčení s horečnou rychlostí budovat druhou vnitřní hradbu. Aby získali kámen, potřebný ke stavbě, museli zničit část městských domů. Když Démétriovy přístroje na rozbíjení hradeb udělaly pod ochranou helepolis průlom na vnější hradbě, Démétrios vyslal své vojáky, aby zaútočili na město. Když však před sebou spatřili novou hradbu, ustoupili. Obležení, kteří očekávali další útok, budovali třetí hradbu. Hrdinně odráželi nepřítele, který se snažil rušit je v práci a dokonce se odvažovali k výpadům a ničili nepřátelské lodě. Stále méně a méně obránců zůstávalo naživu. Naštěstí byl přístav v jejich rukou a Ptolemaios jim mohl čas od času posílat potraviny a nevelké oddíly svých vojáků.

Nakonec se Démétrios rozhodl ke lsti. Za hluboké noci přikázal oddílu čítajícímu 1.500 mužů, aby pronikl do města jedním z průlomů v hradbách, který vznikl za dřívějších útoků. Oddíl měl co možná nejtišeji pobít stráže střežící průlom a tajně se vkrást do divadla na náměstí. Démétrios počítal s tím, že spatří-li obránci nepřítele přímo ve městě, nechají ochrany hradeb, vrhnou se k divadlu a on se bude moci se svým vojskem snadno dostat do města. Jeho plán se však i tentokrát rozbil o statečnost, vytrvalost a ukázněnost obránců. Ani jeden neopustil své místo bez rozkazu a Démétriovým vojskům, která zahájila útok, se nepodařilo postoupit ani o krok dál. Oddíl, který pronikl do divadla, byl po zoufalém boji téměř celý zničen vojáky poslanými Ptolemaiem.

Na rhodském předměstí, už za hradbami, měl domek a zahrádku přítel slavného malíře Apella, Protogenes, také proslulý malíř. Říkalo se, že Démétrios, i když mohl z této strany nejsnáze dobýt vzdorovité město, nedovolil, aby zde došlo k jakýmkoli vojenským akcím, obával se totiž, že by mohl být náhodou zničen slavný obraz, na němž mistr ztělesnil Ialysa, zakladatele města Ialysos. Když k Démétriovi poslali Rhoďané hlasatele a žádali ho, aby tento výtvor ušetřil a neničil ho, odvětil údajně, že by spíše zapálil obrazy svého otce než takovou uměleckou práci. Protogenes pracoval i při obléhání klidně ve svém domku v těsné blízkosti Démétriova trénu. Jednou ho král pozval k sobě. Když se ho zeptal, kde vzal odvahu zůstat bez ochrany hradeb, malíř odpověděl, že pokud ví, král vede válku s Rhoďany, ne s uměním. Démétrios prý tenkrát postavil zvláštní stráže, které měly zajistit naprostou umělcovu bezpečnost. A protože ho nechtěl vytrhovat od práce, sám k němu občas zašel. I taková byla tvář pestrého helénismu, můžeme-li věřit Plútarchovi a Pliniovi.

Démétriův neúspěch, uzavření míru
Obléhání trvalo již rok a Démétrios měl k cíli stále ještě daleko. Nakonec byl Démétrios r. 304 př. n. l. nucen přistoupit na kompromisní řešení zprostředkované Aitóly. K ukončení války s Rhodem jej vedla i situace na řecké pevnině, kde Kassandros ve spolupráci s Polyperchontem rozšiřoval své pozice.

Rhodos uzavřel spojeneckou smlouvu s Démétriem a odevzdal mu požadovaný počet rukojmí. Démétrios se však musel zavázat, že si Rhodos podrží svou autonomii. Démétrios se vzdal myšlenky usadit svůj oddíl za hradbami statečného města. Obyvatelé Rhodu za to přislíbili, že budou Antigonovi a Démétriovi pomáhat ve všech případech, pokud by to neporušovalo Ptolemaiovy zájmy. Když Démétrios odplouval od hradeb nedobytého města, zanechal na pobřeží obléhací stroje. Rhoďané je prodali a z takto získaných peněz (300 talentů) postavili kolosální bronzovou sochu Hélia, slavný rhodský kolos, jeden ze sedmi divů světa.

Další rozkvět Rhodu
Rhodos po své hrdinné obraně rychle obnovil svůj obchod, který za války upadl a město bylo brzy ještě bohatší a nádhernější. Díky svému zdatnému loďstvu a obětavosti občanů ovládal od 2. poloviny 3. století př. n. l. fakticky celé Egejské moře a stal se postrachem pirátů. V nejrůznějších sporech mezi městy žádaly sporné strany často rhodské občany za smírce. S názorem Rhodu počítali i králové, protože se ucházeli o spolupráci flotily, která - ač sama příliš malá, než aby se jim mohla stát nebezpečným protivníkem - byla vždy mocným a vítaným spojencem. Všichni rádi přijímali drachmy opatřené na líci Héliovou hlavou a na rubu květem růže, všude také začínali ctít jisté, jak se zdá, nikdy nekodifikované zásady mořského práva, které později Římané nazvou lex Rhodia.

Lokality jmenované ve článku najdete na Mapě antického světa.

Zdroje:
Jan Burian, Pavel Oliva: Civilizace starověkého středomoří
Gaius Iulius Caesar: Válečné paměti
Pavel Oliva: Svět helénismu
Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů
Ian Shaw: Dějiny starověkého Egypta
Státní pedagogické nakladatelství: Starověké Řecko (čítanka k dějinám starověku)
Anna Šwiderková: Tvář helénistického světa


Čtenost článku: 34974

<<zpět

Vaše názory:

 tjtjt - [26.01.2006 08:42, jtjtttttttt]
 Re: tjtjt - [09.02.2006 16:42, jkdfha sdjkfhaskdjfh]
 Helepolis: The Iron Age Ogre - [09.03.2006 10:09, deimos262]