Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> armáda

Thrácké vojenství

29.12.2006 - Alexandr Kolouch

foto

Thrácké vojenství zanechalo v historii antického válečnictví velice výraznou a nesmírně zajímavou stopu. Pro svou divokost, zuřivost, krutost a vojenské umění byli Thrákové obávanými protivníky a o jejich schopnostech se měli možnost přesvědčit mnohé významné starověké národy, ať už to byli Peršané, Řekové, Makedonci, Keltové nebo Římané.

Výše zmíněné kvality však také působily, že byli Thrákové i vyhledávanými spojenci a žoldáky a je třeba říci, že thrácké jednotky se účastnily mnoha významných válek a tažení starověkého světa. Tak můžeme slyšet o thráckých vojácích již v Homérově Iliadě, jejich oddíly najdeme v Xerxově armádě útočící na Řecko, v Peloponéských válkách využívaly thrácké jednotky jak Athény tak Sparta, thráčtí vojáci se účastnili slavného pochodu "Deseti tisíc", tvořili velmi významnou část armády Alexandra Velikého, v jejichž řadách bojovali v téměř všech jeho bitvách, byli hojně využíváni všemi stranami i po Alexandrově smrti v bojích o jeho říši a thrácké oddíly samozřejmě využívali i Římané - nejdříve jako spojence či žoldáky, později již jako pravidelné auxiliární jednotky.

Pojďme se tedy podívat, jak byla thrácká armáda organizována a jakým způsobem dosahovala svých úspěchů.

Thrácká armáda byla organizována na základě kmenů. V čele každého kontingentu stál kmenový náčelník nebo některý z jeho příbuzných. Kmeny bojovaly dohromady i samostatně, ovšem nějaké velké válečné kmenové svazy byly vzácné. Právě díky této rozdrobenosti byla velikost průměrného thráckého vojska přibližně 10 000-20 000 mužů, přestože Strabón pro 1. století př. n. l. tvrdí, že Thrákie jako region by byla schopna vyslat do války zhruba 15 000 jezdců a 200 000 pěšáků a Hérodotos se domníval, že kdyby byli Thrákové jednotní, byli by nejsilnějším národem na zemi. Vojáci nebyli placeni, žili z kořisti a svoji výzbroj a výstroj si většinou obstarávali sami.

Thrácká armáda se skládala především z peltastů a kavalerie, zbytek tvořily další lehkooděné jednotky - lučištníci, prakovníci a vrhači oštěpů. K doplnění vojska o těžkooděné jednotky bývali příležitostně využíváni řečtí žoldnéři. Protože různé thrácké kmeny vyznávaly různé taktiky boje, lišilo se i zastoupení jednotlivých zbraní v rámci vojska.

Tradiční thráckou jednotkou byli peltasté. Název je odvozen od jejich typického, malého štítu (řec. pelté, lat. pelta). Z popisů antických historiků a z vyobrazení na řeckých vázách víme, že tento štít byl většinou proutěný, potažený kozí nebo ovčí kůží a bez zpevněného okraje. Přestože mohl být i kulatý nebo oválný, většinou měl tvar srpku měsíce. Štít bývá zobrazován buď s jedním centrálním držadlem, nebo s dvojitým upevněním, jaké u svých štítů používali řečtí hoplité. Běžnější bývala první varianta. Ke štítu byl také připevněn kožený popruh, díky kterému si jej válečník na pochodu nebo při zdolávání překážek mohl připevnit na záda.

Peltasté bývají většinou zobrazováni se dvěma oštěpy, nicméně z bitevních popisů starověkých autorů víme, že jich obvykle nosili více. Oštěpy bývaly 1,1-2 m dlouhé a většinou byly určeny jak pro házení, tak pro boj zblízka (přestože známe řadu případů očividně sestrojených speciálně pro vrhání).

Až do 3. století před naším letopočtem byli někteří peltasté místo oštěpů vyzbrojeni jediným 3 metry dlouhým kopím. Je poměrně obtížné si představit, jak tito vojáci vykonávali tradiční bojovou taktiku peltastů. Ti se vždy snažili v maximální míře využívat své rychlosti a obratnosti. Obvykle se velmi rychle přiblížili k nepříteli, odhodili své oštěpy a okamžitě se opět stáhli zpět, dříve než se protivník dostal k nějaké protiakci. Zdá se pravděpodobné, že vojáci vyzbrojení dlouhými kopími sloužili jako podpora ostatních peltastů. V případě protivníkova útoku se oštěpy ozbrojení Thrákové mohli stáhnout za kopiníky a odtud vysílat své střely. Kopiníci také mohli přijít ke slovu v době, kdy ostatním došly oštěpy. Další možností je, že preference jednotlivých zbraní mohla být rozdělena na základě geografických nebo kmenových hranic. Tak jako různí jednotlivci používali různé typy oštěpů, tak mohly i jednotlivé kmeny upřednostňovat dlouhé kopí před oštěpy.

Ve 4. století př. n. l. se role peltastů začala v souvislosti s Ífikratovými reformami postupně měnit. Stále častěji byli využíváni na krajích bitevního šiku, kde tvořili spojovací článek mezi těžkou pěchotou a jízdou, nebo operovali před falangou. Na těchto pozicích se stále častěji střetávali s jinými peltasty. Výsledkem byly změny v jejich výzbroji, která se nyní stala těžší. Začali nosit kovové přilby a náholenice. Pozdější thráčtí peltasté jsou zobrazováni s oválnými štíty a je možné, že místo pelté začali používat větší oválné, proutěné štíty, nebo i mnohem těžší thureos (velký, silný oválný štít), který převzali pravděpodobně od Illyrů.

Thrákové používali především lehkou kavalerii - výjimku představovala pouze králova těžkooděná jízdní osobní stráž. Jezdci většinou nenosili zbroj a byli vyzbrojeni mečem (většinou to byl kopis) a dvěma oštěpy. Gétové používali místo oštěpů kompozitní luky. Někdy bývá thrácká lehká jízda zobrazována s pelté připevněnou na zádech. Předpokládá se, že sloužila k ochraně zadní části jezdce, protože na žádném dochovaném vyobrazení z tehdejší doby jezdci nepoužívají štít v boji. Zdá se, že až do 3. století př. n. l., pokud vůbec byl jezdec vyzbrojen štítem, pak ho použil pouze když byl z nějakého důvodu nucen sesednout a bojovat opěšalý.

V průběhu 4. století př. n. l. se thrácká kavalerie začala pozvolna měnit. Začalo se používat sedlo, štít a více ochranné výzbroje. Změnila se i taktika - lehkooděnci nyní byli cvičeni, aby na bojišti úzce spolupracovali s kavalerií.

Někdy kolem roku 275 př. n. l. přijala thrácká jízda (pravděpodobně pod řeckým vlivem) do své výzbroje štít. Lehkooděný jezdec nyní pravděpodobně měl alespoň základní ochrannou výstroj představovanou přilbou a štítem. Přilby jezdců těžké kavalerie byly kovové, a navíc ještě používali zbroj. Štíty byly kruhové nebo oválné se štítovou puklicí (někdy kovanou do tvaru bodce).

Kopis byl na konci 4. století př. n. l. nahrazen dlouhými meči, ačkoliv thrácká jízda pozdně helénistického období používala buď opět kopis nebo jinou formu zahnutého meče.

Peltasté a jezdci tvořili hlavní část thráckých vojsk, nicméně v menším množství našly uplatnění i další lehkooděné oddíly. Ve starověkých armádách bylo zcela obvyklé, že jednotky házeli po nepřátelích kameny a je jisté, že Thrákové nezůstali pozadu. Ve 4. století př. n. l. však máme u Thráků poprvé zmínku o prakovnících, ačkoli je nenacházíme v antických pramenech příliš často a zdá se, že byli spíše výjimkou než stálou složkou thráckých vojsk. Prakovníci se pravděpodobně rekrutovali z chudších složek obyvatelstva, a tomu také odpovídalo jejich zcela minimální vybavení. Používaly se buď kamenné nebo olověné projektily. Poslední zmínku o thráckých prakovnících máme u Appiana, který nás informuje, že Pompeius je v roce 49 př. n. l. naverboval do své armády.

O něco obvyklejší než prakovníci byli v thráckých armádách lučištníci. Přesto i oni zastávali jen malou část vojska. Častější byli především u severních kmenů. Téměř všechna vyobrazení thráckých lučištníků nám poukazují na používání kompozitního typu luku jaký měli ve své výzbroji Skýthové. Na druhou stranu jsou lučištníci zobrazováni většinou jen při královských lovech, což by naznačovalo, že mezi Thráky nebyli příliš oblíbenou zbraní v bitvě. Tuto domněnku posiluje i fakt, že jsou jen zřídka zmiňováni v antických textech a že jen v několika thráckých hrobkách se našly hroty šípů.

Některé prameny hovoří o thráckých lehkooděncích nesoucích oštěpy, kteří však nejsou peltasté. Tito vojáci zřejmě postrádali štít, místo mečů používali zahnuté nože a nosili větší svazek kratších a lehčích oštěpů než peltasté. Jinak byla jejich výbava v podstatě stejná.

Jak je již z pouhého složení thráckých armád patrné, jejich oddíly byly velice rychlé a vysoce mobilní, s velkou (můžeme-li to tak nazvat) palebnou silou. Je očividné, že jejich hlavní silou byl boj na větší vzdálenost a naopak se snažili vyhýbat přímému boji zblízka. Obvykle se přiblížili k nepříteli a zasypávali ho deštěm střel. V případě že se protivník pokusil o výpad s cílem dostat se k boji na krátkou vzdálenost, thrácké oddíly se stahovaly a využívaly neuspořádanosti nepřátelského šiku, způsobené rychlým výpadem, útoky na boky formace. Thrácká lesnatá a kopcovitá krajina byla pro takový způsob boje více než příhodná. Tato taktika byla velice účinná především proti protivníkům, kteří postrádali lehkooděné jednotky, byli v početní nevýhodě, nebo byli zaskočeni v nepříznivém terénu.

To nás ostatně přivádí k dalšímu typickému rysu thráckého válečnictví. Thrákové velice často preferovali boj z různých nástrah a léček, pro který byla rychlost a pohyblivost jejich jednotek opět velice výhodná. Pokud možno, snažili se zaskočit nepřátelské vojsko na pochodu, jako to provedli například Římanům po bitvě u Magnesie. Velice časté a oblíbené byly noční útoky a antičtí autoři zmiňují řadu způsobů, jakými řečtí vojevůdci těmto výpadům čelili.


Použitá literatura:

Bouzek, J.: Thrákové, Praha, 1990.

Webber, C.: The Thracians 700 BC-AD 46, Oxford, 2001.


Čtenost článku: 10893

<<zpět

Vaše názory:

 Zbraně pro boj zblízka - [30.12.2006 10:54, Pavel Vaverka]
 Hodnocení - [17.03.2007 19:33, RidIkl Náhlovský]
 zbraně - [16.07.2008 21:31, P@wel]