vojevůdci

Corbulo

22.06.2007 - Jiří Chlubný

foto

Gnaeus Domitius Corbulo se narodil v senátorské rodině v Peltuinu na východě Apeninského poloostrova zhruba v roce 7 n.l., snad o několik let dříve Jeho úřednická kariéra v mladším věku je prakticky neznámá. Je celkem jisté, že za Tiberia zahájil Corbulo svoji úřednickou dráhu službou v legiích, později patrně fungoval v nižších magistrátních postech (kvestor atp.). Tato data však nemáme nijak hodnověrně potvrzena a pouze je odvozujeme z typické kariéry dětí ze senátorských rodin. Také pouze tušíme, že snad za Caliguly, v roce 39 n.l., zastával Corbulo úřad konzula (určitě ho zastával někdy před rokem 46 a starší konzulát mohl zastávat Corbulonův otec). Vliv rodiny můžeme přičíst hlavně její spřízněnosti s císařským dvorem - Corbulo byl nevlastním bratrem poslední ze čtveřice manželek šíleného císaře, Milonie Caesonie.

Zásadní okamžik Corbulonovy kariéry nastal v roce 47 n.l., kdy jej císař Claudius pověřil velením armádních svazků o síle čtyř legií v oblasti Germania Inferior (Dolní Germánie) a velitelstvím v dnešním Kolíně. Toto území nepatřilo v této době k oblastem, které by Řím ovládal pevně. Římskému veliteli se nicméně podařilo zkrotit četné nájezdy z germánského vnitrozemí, v nichž v regionu vynikali zvláště Chaukové a Cheruskové. Právě ti byli hlavní příčinou rozporů, neboť jejich král Italus žil dlouho v římském zajetí a germánský kmen se s jeho nadvládou smiřoval jen za cenu bojů rozšířených na značné území. Chaukové se pak starali o rozruch na moři a při pobřeží, nicméně oba kmeny byly nakonec poraženy. Corbulo si podřídil Frísy a začal jejich území opevňovat, ale na rozkaz Claudia se musel stáhnout. Nebylo totiž výhodné vést válku současně v Germánii a Británii.

Carbulo dále ve volném čase vybudoval dodnes rozpoznatelný kanál mezi řekami Rýnem a Maasou. Tato stavba, známá jako Fossa Corbulonis, spojuje dnešní města Leiden a Vliet. Byla vybavena systémem regulace výšky vodní hladiny a dosahovalo šířky patnáct a hloubky tří metrů - dost pro dvě lodě. Zvláště v době růstu přepravy do Británie sehrál kanál velmi významnou úlohu.

Římský vojevůdce si získal mezi svými legiemi respekt jako rázný důstojník vysoké postavy i značné osobní výdrže. Vyžadoval, alespoň údajně, také železnou kázeň, byť si nejsme jisti, do jaké míry jde o fakt a do jaké míry o sekundárně vytvořenou Tacitovu legendu.

Corbulo se pak nějakou dobu pohyboval v Římě, než ho jako již osvědčeného harcovníka pověřil Claudius vedením provincie Asia. Tato bohatá provincie obdržela nového správce snad někdy na pomezí let 52 a 53 n.l. Ve stejné době však na východním limitu začala růst nová mračna...

Tradičním nepřítelem římské říše na východě byli Parthové a neméně tradičním sporným územím pak polozávislá Arménie. Tu v roce 54 n.l. obsadili Parthové, když se na trůn v době zmatků v Římě i samé Arménii vyšvihl bratr parthského krále Vologaesa Tiridatés. Šlo o narušení dlouholetého klidu zbraní v této oblasti a Řím musel reagovat, neměl-li ztratit tvář. Vůdcem části vojenských sil se měl stát právě Gnaeus Domitius Corbulo. Ke jmenování mu jistě pomohly jak předchozí úspěchy, tak i vlivní členové rodiny, neboť vojevůdce se oženil do mocné rodiny Cassia Longina. Dalším faktorem výběru se podle Tacita stal vliv Senecy a praefecta praetorio Sexta Afrania Burra.

V nastávajícím odvetném tažení dostal Corbulo pravomoc velitele vojenských sil v oblasti Cappadocie a Galatie, které čítaly dvě legie a pomocné sbory. Spolu se stejným množstvím sil, kterými disponoval správce Sýrie Ummidius Quadratus, šlo o nemalé síly, které se však patrně nacházely ve špatném stavu v důsledku dlouhodobé nečinnosti. Corbulo asi dva a půl roku jen připravoval své vojáky na to, aby vydrželi kampaň.

Oba lídři římského vojska žili ve vzájemně značně napjatých vztazích, které se pravidelně vyostřovaly díky tomu, že jejich pravomoci nebyly jasně vymezené. Přesto se však podařilo Corbulonovi a Quadratovi dosáhnout diplomatického vítězství, když oba Římané využili revolty syna parthského krále Vologaesa proti otci a získali si jisté záruky ve vztahu Parthů k Arménii. Úspěch byl reprezentován předáním parthských rukojmí do římských rukou. Ti však příslušeli k rodinám naladěných nepřátelsky vládnoucí rodině, což výsledný efekt výrazně redukovalo.

V dalších letech pak Římané posilovali své vojenské pozice. Do oblasti dorazila nová legie od Dunaje a stálé legie byly trénovány pro nadcházející kampaň. Na jaře roku 58 udeřil Tiridatés na Římany u Eufratu a připsal si jisté úspěchy. Corbulo odpověděl tažením do nitra Arménie, kde se však parthský princ vyhýbal střetu a ustupoval dále no nitra nehostinné země. Římský generál si vedl v těchto složitých bojích v jednom z nejtěžším možných terénů úspěšně a nakonec po tuhých bojích obsadil ve spolupráci s místními kmeny jedno z hlavních měst Arménie, Artaxatu.

Během tažení povstaly proti Parthii kmeny v okolí Kaspického jezera a parthský král tak nemohl svému bratru pomoci. Je možné, že za revoltou hyrkánských kmenů mohli stát Římané, ale doloženo to není.

Impérium každopádně díky úspěchům Corbulona získalo výhodné postavení do bojů v dalším roce. Tehdy Corbulonovy legie překročily i Tigris, dobyly další významné město Tigranocertu a na trůn nárazníkové Arménie dosadily prořímského vládce Tigrana, potomka judského krále Heroda. Boj vedený v těžkém terénu a velkých veder byl úspěšně dokončen z nemalé části právě díky Corbulonovi, který snášel obtíže výpravy se svými legiemi.

Po vítězném tažení se vojevůdci dostalo odměny - roku 60 se stal správcem bohaté Sýrie, neboť Ummidius Quadratus zemřel a zkušené ruky bylo v regionu stále třeba. Parthové totiž rozhodně neměli v úmyslu složit zbraně, ba naopak. Tigranés se neuváženě pustil do samostatných výbojných akcí, byl asi roku 61 poražen a Tiridatés si znovu získal moc v Arménii. Římané nebyli na střet právě dokonale připraveni, neboť nový velitel v oblasti Cappadocie se do oblasti dosud nedostavil a obrana Arménie neměla dostatek sil, byť se Corbulo snažil o limitovanou pomoc. Nakonec syrský místodržící podepsal s Parthy příměří, které vedlo k přerušení parthského obléhání Tigranocerty, ale zároveň nutilo Římany oblast Arménie opustit. Bojiště opustily i síly parthského krále Vologaesa.

V létě roku 62 konečně dorazil nový vojenský velitel severního bojiště, prokonzul Lucius Caesennius Paetus. Římané spoléhali v novém tažení na kombinaci úderů dvěma armádami, která měla vést k zachycení parthského vojska do pasti a jeho zničení. Válečné štěstí a nedostatečná logistika však Paetovi nepřály. Po několika úvodních úspěších byl nedaleko od Melitene chycen do pasti a nucen s oběma svými legiemi kapitulovat po krátkém obléhání Rhandeie. Corbulo, který ve stejné době bojoval na Eufratu, mu už nestihl přijít na pomoc. Je pravděpodobné, že ani příliš nespěchal, ani jeho vztahy s Paetem nebyly na dobré úrovni a hlášení o skutečně zoufalé situaci došla příliš pozdě. Dvě legie tak kapitulovaly a musely si, bez zabavené a ukradené výzbroje, samy vybudovat most k ústupu do Sýrie.

I když tato porážka byla nesmírně zahanbující a zbytečná, rozhodnutí ve válce mělo teprve přijít. Parthové fakticky obsadili Arménii, ale Corbulo dostal imperium maius nad celou parthskou frontou, tím pádem velel jednotným silám, a posily byly na cestě. Mírová jednání vedená v Římě skončila neúspěšně, neboť Arménie by se za tehdejšího stavu dostala pod parthský vliv, což Nero odmítl.

Již v dalším roce udeřil římský vojevůdce v čele čtyřech legií na Arménii znovu, přičemž další tři legie, včetně dvou poražených minulý rok, mu kryly zázemí. Před takovou koncentrací vojenské síly Parthové couvli. Dříve, než došlo k nějakému většímu střetu, přešlo se k mírovým jednáním. Ta došla k závěru, že Římané ukončí arménskou válku, budou-li arménští králové (z parthské dynastie) v budoucnu potvrzováni římským císařem. Tiridatés se měl vypravit do Říma, kde mu Nero měl potvrdit vládu nad Arménií. Ta se tak stala opět nezávislým nárazníkovým státem balancujícím mezi Římem a Parthií.

Míru bylo dosaženo a Římané se snažili, aby z něho vyšli jako vítězové. Dokonce byl uzavřen Ianův chrám v Římě, což mělo naznačit nastolení celosvětového míru. Corbulo se stal celonárodním hrdinou a jeho tažení byla brána jako znovuzrození starých ctností římského vojska. Nicméně pravdou je, že příčinou k takové glorifikaci byly mnohem spíše vnitřní problémy Neronovy vlády, které měly být ventilovány drtivým vítězstvím proti vnějšímu nepříteli. Realita je ovšem taková, že arménské tažení skončilo patem, obě strany si ponechaly v oblasti vliv. Mír zde však trval až do dob Traianovy expanze v roce 114.

Tiridatés nakonec skutečně do Říma přijel a přijal zde vládcovství nad Arménií z rukou Nerona, ačkoliv se to stalo až v roce 66. Monarcha si z Říma údajně přivezl dary v astronomické hodnotě 200 milionů sesterciů a Nero si získal ne zcela zaslouženou slávu vítěze nad cizími národy.

Corbulo žil jako mimořádně populární osobnost patrně někde na Východě, snad doprovázel Tiridata, ale bližší informace o jeho životě po konci arménské kampaně nejsou známy Jeho pozice se začala otřásat během dlouhé řady spiknutí proti Neronovi, mezi kterými vyniká Pisonův pokus o převrat z roku 65. Vojevůdce byl téměř přirozeným terčem snah o získání vojenské generality pro komplot, i když není dokázáno, že by se do snah o sesazení císaře jakkoliv zapojil. Faktem nicméně je, že do odhaleného beneventského spiknutí v roce 66 se zapojil i Corbulonův zeť Lucius Annius Vinicianus.

Snad právě proto se jej Nero rozhodl odstranit. Roku 67 si jej pozval do Řecka, kde právě dlel. Corbulo, snad netuše nic špatného, připlul do Corinthu, kde ho okamžitě očekával rozkaz k sebevraždě kvůli neloajálnosti. Gnaeus Domitius Corbulo splnil také poslední Neronův rozkaz a nalehl na svůj meč. Skončil tak jeden z nejvýznamnějších vojevůdců raně císařské doby, muž s velkými úspěchy, ale také s tou vadou, že nedovedl spolupracovat se svými kolegy.

Ať už Corbulo skutečně pomýšlel na císařský trůn, nebo se pouze stal obětí Neronovy pomstychtivosti, jeho rod se na císařském stolci skutečně objevil - Corbulonova dcera Dominia Longina si v roce 70 n.l. vzala za manžela budoucího císaře Domitiana. Byla pak zapletena i do jeho násilné smrti roku 96 a zemřela někdy mezi lety 125 a 130.


Lokality jmenované v článku najdete na Mapě antického světa.


Zdroje:
Syme, Ronald: Domitius Corbulo. In: The Journal of Roman Studies, č.60 (1970), s.27 - 39.
Hammond, Mason: Corbulo and Nero´s Eastern Policy. In: Harvard Studies in Classical Philology, č.45 (1934), s. 81 - 104.
Krawczuk, Aleksander: Nero. Praha 1976.
http://www.livius.org/do-dz/domitius/corbulo.html
http://www.livius.org/ga-gh/germania/corbulonis.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Gnaeus_Domitius_Corbulo
http://home.planet.nl/~evers719/text/Corbulo.html
http://www.unrv.com/early-empire/corbulo-armenia-parthia.php
http://rim.me.cz/cisarove/nero/nero.php


Čtenost článku: 7306

<<zpět

Vaše názory: