ANTIKA.avonet.cz

09.04.2007 - Alexandr Kolouch

Christian Matthias Theodor Mommsen se narodil 30. listopadu roku 1817 ve městě Gardingu v jihovýchodním Šlesvicku. Byl prvorozeným synem kazatele Jense Mommsena a Sophie Mommsenové, rozené Krumbhaarové. Když mu byly čtyři roky, přestěhovala se rodina do Oldesloe v Holštýnsku. Tady je potřeba ještě připomenout, že Šlesvicko-Holštýnsko bylo tehdy pod dánskou svrchovaností. Zde mladý Theodor se svými sourozenci vyrůstal. Zpočátku byl vyučován svým otcem, od podzimu roku 1834 začal se svým bratrem Tychem navštěvovat gymnázium v Altoně. O čtyři roky později získávají oba bratři maturitní vysvědčení, a následně se zapisují na univerzitu v Kielu. Mommsen již od malička projevoval velký zájem o starověk, četl klasické antické autory a i gymnázium v Altoně mu v tomto směru poskytlo velice kvalitní vzdělání. Není tedy překvapením, že vedle práva a státní vědy se přihlásil i ke studiu klasické filologie a historie. V Kielu se Mommsen vzdělával pod věhlasnými profesory, jakými byli J. G. Droysen, O. Jahn či G. Waiz, a ti ještě více prohlubovali jeho zaujetí pro historii. Zejména s Otto Jahnem si Mommsen vytvořil stálý a velice vřelý přátelský vztah. Již tehdy Mommsen vynikl svojí obrovskou pílí a neobvyklým nadáním. Roku 1843 složil na právech závěrečné zkoušky a byl promován s nejlepšími možnými známkami. Během studia žil Mommsen především ze stipendií. Po jeho ukončení si musel vydělávat jako učitel na dívčím ústavu v Altoně, který vedla jeho teta. Velkým přelomovým bodem jeho života se stává první cesta do Itálie, kterou mu v jeho sedmadvaceti letech umožnilo cestovní stipendium od dánské vlády. Přes Paříž a jižní Francii se dostává do Itálie, kde se jeho hlavní základnou stává Řím, odkud se vydává na své cesty po Itálii. I zde navazuje velice cenná přátelství s významnými odborníky své doby, především s nejlepším tehdejším latinským epigrafem Bartolomeem Borghesem, který na něj měl veliký vliv. Na svých cestách po Itálii se intenzivně věnuje latinským nápisům a zde také dozrává jeho záměr shromáždit a kriticky zpracovat soubor všech latinských epigrafických památek římského impéria. V této době také sesbíral materiál pro pozdější vydání své pramenné sbírky latinských nápisů království neapolského (Inscriptiones Regni Neapolitani). O významu Mommsenova pobytu v Itálii svědčí i jeho vlastní slova, která pronesl u příležitosti svých 60. narozenin: "Do Itálie odešel právník - vrátil se historik". Je to jistě hodnocení nadnesené, ale výborně dokumentuje důležitost této cesty pro jeho další historické směřování. Po návratu z Itálie roku 1848 působil Mommsen přechodně opět na dívčím institutu v Altoně. V neklidném roce 1848 vstoupil do redakce listu Schleswig-Hollsteinische Zeitung, pro nějž psal plamenné články zasazující se o německé sjednocení ve smyslu nacionálním. Toto jeho působení však bylo jen velice krátké. Na podzim téhož roku je jmenován mimořádným profesorem právních dějin na univerzitě v Lipsku. K tomuto místu mu dopomohl jeho starý přítel Otto Jahn. Léta strávená v Lipsku označoval Mommsen za nejkrásnější ve svém životě. Ani zde však nesetrval příliš dlouho. Kvůli svým politickým názorům upadl u vedení v nemilost a roku 1851 odchází do Curychu, kde se stává profesorem římského práva. Po dvouletém působení v Curychu se roku 1854 vrátil Mommsen do Německa. Téhož roku se oženil s lipskou rodačkou Marií Reimerovou a byl jmenován řádným profesorem římského práva na univerzitě ve Vratislavi. Ve Vratislavi (stejně jako v Curychu) nebyl Mommsen příliš šťasten, z pracovního hlediska to však byla doba velmi plodná. Vedle množství menších prací vydal v této době první tři svazky svého veledíla "Římské dějiny" (Römische Geschichte) a se souhlasem pruské Akademie věd začal pracovat na dlouho plánovaném vydání latinských nápisů římské říše. Po čtyřletém působení ve Vratislavi byl zásluhou Alexandra Humboldta konečně povolán do vytouženého Berlína - centra tehdejšího vědeckého života. Stává se členem pruské Akademie věd a od roku 1861 i profesorem starověkých dějin na Berlínské univerzitě. Roku 1874 se navíc stal sekretářem Akademie věd a rektorem Berlínské univerzity. První funkci zastával do roku 1899, druhou do roku 1875. V Berlíně se Mommsenova vědecká činnost naplno rozvinula. Za spolupráce celého štábu vědeckých pracovníků postupně vydává Corpus Inscriptionum Latinarum - již výše zmíněnou sbírku římských nápisů - roku 1860 vydává dosud nejlepší "Dějiny římského mincovnictví" (Geschichte des römischen Münzwesens), následuje "Římské státní právo" (Römisches Staatsrecht), další díl jeho Římských dějin a pak "Římské trestní právo" (Römisches Strafrecht). Kromě práce na Corpus Inscriptionum Latinarum vydal také edice Corpus Iuris Civilis a Codex Theodosianus a podílel se i na dalším velkém edičním projektu - na Monumenta Germaniae Historica. Pro tuto edici vedl zpracování oddílu Auctores Antiquissimi. Z jeho iniciativy byla také roku 1892 založena Reichslimeskommision pro výzkum římského limitu a pohraničí vůbec. V roce 1894 byl také jedním ze zakladatelů projektu velkého latinského slovníku, který si klade za cíl zaznamenat a zpracovat všechna dochovaná latinská slova (Thesaurus Linguae Latinae). Dokonce ani v pozdějším věku se nebránil novotám ve vědeckém bádání, což dokazuje především jeho zájem o papyrologii. Mommsenova aktivita se ovšem neomezovala jen na vědu. Byl i politicky velmi činný. Jak jsem již psal, roku 1848 byl členem redakce Schleswig-Hollsteinische Zeitung, tedy listu podporujícího provizorní vládu Šlesvicka-Holštýnska. Svými články prosazoval své liberální, národně sjednocovací postoje. Zasazoval se o připojení Šlesvicka-Holštýnska k Německu i o všeobecné hlasovací právo. Politicky se angažoval i při svém působení v Lipsku. Zúčastnil se saského májového povstání, protestujícího proti potlačování německých sjednocovacích snah. Za to byl v říjnu roku 1850 odsouzen na devět měsíců do vězení. Soud druhé instance ho v lednu roku 1851 zprostil obžaloby, avšak přesto byl Mommsen propuštěn ze zaměstnání. Znovu se vrhnul do politického života v šedesátých letech. 1863-1867 a 1873-1879 byl za Fortschrittspartei (pak Liberale) členem pruské poslanecké sněmovny. Roku 1879 se v tehdejším sporu o roli Židů v německé říši zastal židovského obyvatelstva. V letech 1881-1884 byl poslancem říšské rady. Roku 1902 získal Nobelovu cenu za literaturu. Nebylo to zdaleka jediné ocenění, jehož se mu dostalo - k těm dalším patřil např. řád Pour le Mérite, nebo čestná občanství měst Říma, Berlína a Gardingu. Theodor Mommsen zemřel v Charlottenburgu (poblíž Berlína) 1. listopadu roku 1903. Jak už jsem zmínil výše, Mommsen byl po celý svůj život nesmírně činný a pilný vědec. Seznam všech jeho odborných publikací a článků čítá více než 1500 položek. Celá jeho vědecká činnost se týká období antiky, ovšem v rámci tohoto oboru byly jeho zájmy velice široké a rozmanité: zabýval se politikou, právem, vojenstvím, topografií, kulturou, společností, jazyky, epigrafikou, mincemi i některými dalšími tématy. Jeho nejslavnějším dílem je Römische Geschichte, a za ni také získal Nobelovu cenu. Poprvé bylo vydáno mezi léty 1854-1856. Tehdy se objevily první tři svazky, které pojednávají o římské historii od jejich počátků až do bitvy u Thapsu roku 46 př. n. l. Roku 1885 se objevil pátý svazek, zabývající se provinciemi v císařském období. Čtvrtý svazek, který se měl věnovat dějinám Říma za císařství, nebyl nikdy napsán. Mommsen v této práci vrhl zcela nové světlo na dějiny římské říše. Navázal na dílo svého předchůdce Bartholda Georga Niebuhra a přísnou pramennou kritikou poopravil a demytizoval pohled na antickou historii, která byla dosud nekriticky oslavována osvícenskými autory. Nicméně i Mommsen se snažil čtenářům více přiblížit římskou historii a představit ji jako jakýsi příklad a vzor pro současné dění (tedy polovina 19. století). V tomto směru je jeho pojetí římských dějin do jisté míry ovlivněno jeho zkušenostmi a politickými názory, ovšem rozhodně se nejedná o dílo tendenční a politicky zaměřené. Mommsen psal s nadšením a velikým zaujetím a i to přispívá k tomu, že kromě odborné kvality (mnohé části mají svoji platnost ještě i v dnešní době) mají "Římské dějiny" i značnou uměleckou literární hodnotu. Jestliže jsem se zde podrobněji zabýval Mommsenovými Římskými dějinami jakožto jeho nejslavnějším dílem, je třeba také alespoň připomenou další jeho práce, které mají v dnešní době z vědeckého hlediska ještě větší význam. Je to samozřejmě jeho rozsáhlá ediční činnost a především Corpus Inscriptionum Latinarum. Mommsen byl do značné míry průkopníkem epigrafického bádání a svou pílí zde připravil půdu pro své následovníky. Corpus Inscriptionum Latinarum shromažďuje nápisné památky z celého území bývalé římské říše a systematicky a geograficky je uspořádává. Jeho základ tvoří 17 dílů, z nichž 15 bylo vydáno ještě za Mommsenova života a pod jeho vedením. Corpus je aktualizován stále novými edicemi a suplementy a práce na něm pokračuje dodnes. Römisches Staatsrecht je z vědeckého hlediska ještě podstatně významnějším dílem než Römische Geschichte. Dílo bylo vydáno ve 3 svazcích mezi léty 1871-1888. Ve své době to bylo zcela zásadní a přelomové pojednání o římském právu a státu. Sám Mommsen si ho ze všech svých prací cenil nejvíce. Ještě v dnešní době se jedná o nejúplnější a nejkomplexnější příručku pro studium literárních pramenů týkajících se římského státu. Theodor Mommsen byl jedním z nejvýznamnějších světových badatelů zabývajících se antikou. V jeho osobě se jedinečným způsobem spojuje právník, filolog a historik. Byl vynikajícím znalcem římské historie a práva a průkopníkem epigrafického bádání. Byl i skvělým organizátorem historického bádání. Jeho neuvěřitelná aktivita a píle vedla k publikování více než 1500 vědeckých statí, z nichž řada je relevantní a významná ještě dnes, více než 100 let po jeho smrti.Použitá literatura:Fest, J.: Theodor Mommsen: Zwei Wege zur Geschichte - Eine biografische Skizze, Frankfurt Allgemeine Zeitung 174, 31. července 1982.Kuczynski, J.: Theodor Mommsen-Porträt eines Gesellschaftswissenschaftlers, Berlin, 1978.Novák, A.: Theodor Mommsen a jeho Římské dějiny, in: Diktátoři, Olomouc, 1996, s....